Sobota 30. prosince 1876

Malování. Víte, kým se na rinku v duchu zabývám? Paolem. Sympatie?
Vy, pane? Nemáme si co říci — situace je tíživá a ošklivá.
Zajímá-li mě ještě… dá se říci, že zájem s tím nemá co dělat. Je to jedno — stotisíckrát raději ho vidím žebrákem a ubožákem než ve společnosti a jako milence nějaké dámy. Protože tehdy by se k něčemu hodil — to je logické. Ať není můj — tím lépe. Ale ať není ani ničí jiný!
Zpívám Aïdu. Hudba mě opíjí, rozněcuje ve mně lásku, zbavuje mě smyslů.
Se svíčkou v ruce jsem prošla prázdné pokoje prvního patra jako onehdy večer… zastavila jsem se ve velkém salónu, abych zpívala Aïdu, když ohlásili jakéhosi pána… Byl to jen Simonetti, který strávil celý večer — a celý ten večer jsem se nemohla vzpamatovat z rozrušení, které mi způsobil: jakýsi pán.

Neděle 31. prosince 1876

Chci strávit Nový rok v Římě — neboť pověra praví, že způsob, jakým ho člověk prožije, je víceméně programem zbytku roku.
Tato pověra mě nutí obávat se ponurého prvního ledna.
Byl to v úterý Antonelli?
Projížďka do vily Borghese atd. (v kočáře jako vždy) — celou dobu pod jakýmsi tísnivým dojmem.
Každý den chodím na společnou tabuli kvůli těmto Angličankám, které se stýkají s nejlepší společností černého Říma.
Dnes večer jsme byli v Opeře ve stejné lóži jako poprvé minulou zimu — tedy na straně barcaccie — což obtěžovalo tyto pány tím, že museli neustále otáčet hlavu.
Ach! Kdybych se jen mohla vdát podle svého… Je tu Don Carlos, za nímž bych jela na kraj světa — tak jsem zamilována do jeho portrétu — a pak tolik dalších… A Pizzardi, který je Antonelliho podobou v hezčím vydání. To jest… Pizzardi je prvním lvem Říma od té doby, co zabil muže v souboji — říká se, že je nádherný. Antonelli touží se mu podobat a tvrdí, že se mu podobá. Ráda bych Pizzardiho viděla.
Rossi a Plowden nás neopustili ani na chvíli. Plowden mi při odchodu podal paži — jásá — prozatím tu není nikdo než on. Ale nebude jásat dlouho — v to je třeba doufat.
Ubohý Pietro — „velmi smutný na venkově". Ale docela blízko Říma!!
Myslím, že se začínám Oskaru Angelinimu líbit. Vždycky mě rozesmál. Zná Nice i šílenosti mého bratra Paula.
A pak?… V divadle. Milovala jsem ho zběsile…
Vždy je to poezie lítosti… svrchovaný půvab melancholie.
Dnes večer nemám dost trpělivosti vyhlížet si v zrcadle svou budoucnost.

Poznámky

Pozn. překl.: Francouzsky „table d'hôte" — společná jídelní tabule v hotelu; příležitost ke společenskému styku.
Pozn. překl.: „Černý Řím" (francouzsky „Rome noire") — papežsko-klerikální společnost, na rozdíl od „bílého Říma" královské Itálie.