Středa 27. prosince 1876

Otec udělal alespoň návštěvu u barona Viscontiho a ukázal se s námi na Skating-rinku. Paolo Antonelli je první bruslař — samý úsměv z třiceti tisíc franků roční renty, které mu zanechal kardinál. Ta docela půvabná a velmi jemná miniatůrka poletuje se Somagliovou a ostatními římskými princeznami, které tam byly přítomny. Protože ty dámy bruslily velmi špatně, odvážila jsem se — a nevedla jsem si příliš ošklivě.
Můj upjatý a hloupý Paparigopoulos se seznámil s otcem — Plowden také. Potkali jsme ho na ulici a on se tak silně a tak dlouho červenal, že mi to přineslo jakési potěšení.
Jdeme se dívat na Verdiho Aïdu do divadla Apollo. Včera to bylo třeba… ostatně…
Maminka v černém sametu a s diamanty, já v šatech… těch, co byly popsány v Nice — nic ve vlasech — a otec ve fraku a s řádovou růžicí v klopě, tvořili jsme velmi příjemnou lóži.
Ale barcaccia je obsazena jen hrabětem Oscarem Angelinim — nemanželským synovcem císaře Viléma, tlustým a vousatým — a markýzem Tiberini. Královské lóže jsou náhradou.
Maminka hovořila o Rossiho smrti, když ten milý člověk vstoupil — parádně poskakuje pozpátku.
– Nuže, řekl po prvních zdvořilostech, a co ten ubohý Antonelli, co přišel o strýce?
– Ano, chudák, nic z toho nedostal.
– Dostal — stolní stříbro!
Zavládla všeobecná veselost, načež jsem se s velmi pohodlnou upřímností Rossiho zeptala, co se o tom povídá — a důvěrně mu pověděla o paní de Camprien a o všem ostatním. Mluvili jsme italsky.
– Chápete, řekla jsem, nikdo nás nezná a mohli mě klidně považovat za jednu z těch cizinek, které přijíždějí do Říma hledat manžela. Hovořili jsme dost dlouho a na konci té doby se, myslím, mohu považovat za přesvědčenou, že veřejnost té věci nevěnovala žádnou pozornost.
– Nikdo na něj pro vás nepomyslel, řekl Rossi. Je to ubohý chlapec bez majetku i bez postavení — obklopen společností mladých lidí, kteří ho vodí do… zkrátka ten život… večeře s… tanečnicemi… Na začátku se věřilo…, v každém případě jste jím otřásla a snad se teď napraví — to jest vytříbí. Potřeboval by buď cestu, nebo pět šest měsíců spořádaného světského života. To by mu dalo nějaké postavení.
– Ale vždyť je to ztracený chlapec.
– Ach! Nikoliv, ubohé dítě — je lépe se vydovádět ve dvaceti než ve třiceti. Je třeba nechat projít mládí — udělá dobrou partii.
Rána nožem.
Myslím, že jsem se s tím humrem Rossim chovala jak náleží. Otec zuřil, že nic nechápe — a my jsme stále mluvili tím božským jazykem, já stejně tak proto, abych věděla, jako proto, abych se slyšela mluvit.
Zmocňuje se mě velký soucit s tím ubohým vydědencem — stáhl se na venkov a od rána do večera loví s tou svou nešťastnou puškou.
Neměla jsem ho brát vážně — kazí mi všechny muže, na nikoho se nedívám.
Někoho, prosím.
Ó Říme!
Otec má ten nejohavnější charakter na světě. A já ho potřebuji!
Znovu spatřit Antonelliho!! Proč? Je to nic… A co když… Rossi mi ho záměrně snižoval v očích…

Čtvrtek 28. prosince 1876

Otec dnes ráno odjíždí — nelituji toho. Bylo předem domluveno, že pokud mě zachvátí rozmar zůstat déle než dva dny, zůstanu s maminkou.
Doprovodím ho až na nádraží, ten nevychovanec!
Jdeme na procházku hledat Antonelliho — marně.
Pak na rink, pak na Pincio, pak Simonetti.
Jsem smutná a oblečena do hněda.
[Přeškrtnuto: při večeři jsme měly stalo se že]
Anglické dámy, které jsem často vídala s Fredericem, večeří u téhož stolu jako my — hovořím s nimi. Je to lady Cartierová se dvěma velmi uvadlými dcerami. Vyprávějí mi, že jsem minulou zimu zaujala všechny — že Frederic (pan Oliver) mi dal jméno „la dame blanche". Že týž Frederic přijel z Vídně do Říma na koni — prý je to originál. Že vévodkyně Lauteová jim o mně hodně vyprávěla, protože jí o mně dobře hovořil Clemente Torlonia. Clemente říkat dobré věci? Byla bych silně polichocena — kdybych tomu věřila.
Ten prokletý lump se oholil, a když se ráno zdravil, jen stěží jsem ho poznala. Ničema, bídák!
Pociťuji opravdovou radost při pomyšlení, že mě mají rádi a že o mně na veřejnosti mluví dobře.
Katorbinsky mi vypravuje, že po celé léto vídal Pietra v divadle Corca — ubohém café chantant zřízeném v Augustově mauzoleu!! Viděl ho tedy v tom divadle s jednou brunetou a jednou blondýnou, jednou na každé paži, jak pijí birru. Fi! Shromažďuji informace pro Karneval.
Voi a gnor? Vergogna e pietà di voi.
Nicméně jsem klidnější — neboť pokud jde o městské klevety, jsem už bez obav.
Simonetti a Plowden tu byli.
Někoho, prosím. Někoho, prosím — protože… soffro di veder vi avilito ma non n'amo più
Moje ponížená hračičko!

Pátek 29. prosince 1876

Visconti. Malování.
Na rinku jsem byla okouzlující a bruslila jsem nejlépe.

Poznámky

Pozn. překl.: „Skating-rink" — v originále anglicky; bruslařská dráha (kluzák).
Pozn. překl.: Italsky „barcaccia" — loďkovitá lóže v přízemí divadla u jeviště; prestižní místo pro vyšší společnost.
Pozn. překl.: „Tanečnice" (francouzsky „danseuses") — baletky; ve společnosti 70. let 19. století známý eufemismus pro vydržované ženy či kurtizány.
Pozn. překl.: Francouzsky „la dame blanche" — Bílá dáma; přezdívka.
Pozn. překl.: Francouzsky „café chantant" — varietní kavárna; podnik nízké pověsti.
Pozn. překl.: Italsky „birra" — pivo; ve šlechtickém prostředí narážka na hrubé chování.
Pozn. překl.: Italsky: „Vy — teď? Hanba a lítost nad vámi."
Pozn. překl.: Italsky: „Trpím, když tě vidím poníženého — ale miluji tě už ne."