Úterý 26. prosince 1876

U Spillmana mě to málem dojalo. Navléknuvši na sebe papežský oděv jako ta hrubá bestie, jakou jsem, jdu na Pincio — přenechávajíc otci čestné místo vedle mámy, která hledá Antonelliho očima na všechny strany — a tu se mi zdá, že ho v jedné skupině mužů poznávám. Máma drží hlavu otočenou dozadu jako zatracený z Dantova pekla — a usmívá se, dokud dotyčný nesmekne klobouk, pobídnut pány kolem sebe. Ach! To bylo absurdní, to bylo ohavné! Byla jsem tak rozzuřena, že už nevím, kdo ten člověk byl. Simonetti přistoupil k našemu vozu — ukázali mu otce, ale při rozhovoru s ním se stále čekalo na toho druhého. Byl-li to on, musel mě poznat kvůli mému papežskému oděvu! Absurdní, ohavné!
Ale teprve večer jsem pocítila jakési zklamání, prázdnotu… tlumený hněv. Ach! Máma je někdy ohavná. Dnes večer je zahájení Opery… a ani jedna lóže… všechny nepříjemnosti najednou. Otec nabízí dvě stě franků, ale marně. A Antonelli tam bude dnes večer! Chtěla bych tam být, abych viděla, jakou by na mě udělal tvář.
Přichází Visconti — dělám rehabilitující narážky, jak nejjemněji dovedu, a ten starý chrt je chápe výborně, což mi velmi uleví a dovolí mi jít do divadla Argentina na „La fille de Madame Angot" v italštině. Můj mistr Katorbinsky a Swedomští přicházejí do lóže — a smlouvám si den na malířské sezení. Nemám Pietrovi co říci. Nepochopil by mě.

Poznámky

Pozn. překl.: „Papežský oděv" (francouzsky „habits pontificaux") — formální, konzervativní oděv vyžadovaný ve společnosti papežského Říma.
Pozn. překl.: „Dcera paní Angotové" — komická opera Charlese Lecocqa z roku 1872.