## Pondělí 25. prosince 1876
Kdybych jen uměla říci všechny ty krásné věci, na něž mě přivádí a které tolik jiných řeklo tolikrát tak půvabně. Citovat výrok nějakého velkého muže, slavné jméno, pochod nějaké legie… a hned by to mělo lehounce, to jest velce zajímavý nádech. Byla jsem tak zaměstnána poznáváním míst, že hlava našeho vlaku již projížděla pod skleněnou střechou nádraží, zatímco jsem ještě hledala střechu San Giovanni in Laterano posetou sochami. Španělská velvyslankyně tam byla — přišla přivítat několik dam; odvrátila jsem hlavu, když mě poznala, bylo mi stydno přijíždět do Říma… zdá se mi, že se na mě tam dívají jako na… vetřelce.

Que ne sais-je dire toutes les belles choses qu'elle me fait penser et que tant d'autres ont dites tant de fois et d'une façon si charmante. Citer le mot de quelque grand homme, un nom fameux, la marche d'une légion quelconque... et ça aurait de suite un petit, c'est-à-dire un grand air intéressant. J'étais si occupée à reconnaître les lieux que la tête de notre train était déjà sous le toit vitré de la gare que je cherchais encore le toit peuplé de Saint-Jean de Latran. L'ambassadrice d'Espagne était là, venue à la rencontre de quelques dames; je détournai la tête lorsqu'elle me reconnut, j'étais honteuse de venir à Rome... il me semble qu'on m'y regarde en... intrus.

Ubytujeme se ve stejném hotelu, ve stejném pokoji — jdu po schodišti a opírám se po výstupu o skleněnou kuličku v rohu zábradlí, jako jsem se opírala ten večer urážky. Pohledem… nespokojeným míjím dveře tajného schodiště a jdu obsadit pokoj s rudým damaškem. Dalo by se věřit? S myšlenkou znovu použít jeho skrytý východ. [Na příč stránky: Vyšla jsem — v tmavých šatech, opřená o otcovu paži — přímo do vánočního davu uprostřed Corsa, pěšky. Po celou cestu jsem nedělala nic jiného než červenala se a bála se setkání. Ó Řím! Život! Řím, okouzlení, radost, pokoj i rozruch. Řím.]

Nous descendons au même hôtel, dans le même appartement, je monte l'escalier et m'appuie, ayant monté, sur la boule de verre du coin de la rampe, comme je m'étais appuyée le soir de l'insulte. Je jette un regard... contrarié à la porte de l'escalier secret et je viens occuper la chambre de damas rouge. Le croirait-on ? Avec la pensée de faire de nouveau usage de son issue dérobée. [En travers: Je suis sortie, avec des habits foncés, au bras de mon père, en pleine foule de Noël au milieu du Corso, à pied. Tout le long du chemin je n'ai fait que rougir et craindre une rencontre. Ô Rome ! La vie ! Rome, enchantement, joie, paix et trouble. Rome.]