Pondělí 25. prosince 1876

Kdybych jen uměla říci všechny ty krásné věci, na něž mě přivádí a které tolik jiných řeklo tolikrát tak půvabně. Citovat výrok nějakého velkého muže, slavné jméno, pochod nějaké legie… a hned by to mělo trochu, to jest velice zajímavý nádech. Byla jsem tak zaměstnána poznáváním míst, že čelo našeho vlaku již projíždělo pod skleněnou střechou nádraží, zatímco jsem ještě hledala střechu San Giovanni in Laterano posetou sochami. Španělská velvyslankyně tam byla — přišla přivítat několik dam; odvrátila jsem hlavu, když mě poznala, bylo mi stydno přijíždět do Říma… zdá se mi, že se na mě tam dívají jako na… vetřelce.
Ubytujeme se ve stejném hotelu, ve stejném apartmá — stoupám po schodišti a nahoře se opírám o skleněnou kouli v rohu zábradlí, jako jsem se opírala ten večer urážky. Vrhám… nespokojený pohled na dveře tajného schodiště a jdu obsadit pokoj s rudým damaškem. Věřili byste tomu? S myšlenkou znovu použít jeho skrytý východ. [Napříč stránkou: Vyšla jsem — v tmavých šatech, opřená o otcovu paži — přímo do vánočního davu uprostřed Corsa, pěšky. Po celou cestu jsem se jen červenala a bála se, že někoho potkám. Ó Řím! Život! Řím, okouzlení, radost, pokoj i neklid. Řím.]