# Čtvrtek 21. prosince 1876

## Čtvrtek 21. prosince 1876
Říkávala jsem si, že příliš prudký zármutek nemůže trvat, že vždy přijde buď zlepšení, nebo nějaký konec… Mýlila jsem se. [Na okraji: Pasáže psané uprostřed 21. prosince] Pomalu vstupuji do zuřivosti a pokračuji v té obludnosti… až po rozbití sklenic a židlí — s velkou klidnou krví. Pak… procházím se po svém osvětleném pokoji a nahlas mluvím, stěžuji si a divím se svému triviálnímu chování. Proč se kvůli Římu a všemu, co s ním souvisí, chvěji? A je to mou vinou, že tam nemohu jet! Kdybych mámou netlačila… Ach! To je jedno — vždy je tu něco! Vždy nějaká chyba!

Je me disais avant qu'un trop vif chagrin ne pouvait durer, qu'il survenait toujours ou une amélioration ou une fin quelconque... Je me trompais. [En marge: Passages écrits au milieu du 21 décembre] J'entre tout doucement en fureur et je pousse la monstruosité... jusqu'à briser des verres et des chaises avec beaucoup de sang-froid. Puis... je me promène dans mon appartement que j'ai illuminé et je parle tout haut me plaignant et m'étonnant de ma conduite triviale. Pourquoi Rome et tout ce qui s'en suit, me font-ils frissonner ? Et c'est par ma faute que je n'y puis aller ! Si je n'avais pas poussé maman... Ah ! c'est égal, il y a toujours quelque chose ! toujours quelque faute !

## Pátek 22. prosince 1876
– Zdá se, jako bychom jely do Říma, říká najednou moje teta. – Je to pravda, odpovídám. – Že ano? říká máma. – Pozor, pokračuji, nelákejte mě. – Ach, ale! – Proč by nejela? říká máma. – Do Říma? ptá se teta. – Ale jistě — ať tam jede s tebou na den, tak jak jste. – Myslím, že je to dobrý nápad. Sotva si to lze představit, ihned je to rozhodnuto. Říkám, co mi mají zaslat do San Rema, odkud pojedu do Říma. V Mentone se kříží vlaky — v tom, který jel z Itálie, jsem poznala svého otce. Bylo třeba volat, gestikulovat — ostatně i on mě poznal a jel s námi do San Rema. Princezna mě přišla vyzvednout v hotelu a zavedla mě do vily Rocca, kde se právě nachází celá rodina opic — princezna, její italský milenec, Hélène, její dcera, Lola a její manžel, Ital Sperandio. Při pohledu na ně by člověk zvolal: Darwin velký! Nebýt krajní nouze, nikdy bych s takovými lidmi nebyla poklesla. Ale jsou opravdu velmi veselí.

- Nous avons l'air d'aller à Rome, dit tout à coup ma tante. - C'est vrai, répondis-je. - N'est-ce pas ? fit maman. - Prenez garde, repris-je, ne me tentez pas. - Oh ! ho ! - Eh pourquoi n'irait-elle pas ? dit maman. - À Rome ? demanda ma tante. - Mais oui, qu'elle y aille avec toi pour un jour, comme vous êtes. - Je trouve l'idée bonne. Sitôt imaginé, sitôt décidé. Je dis les objets qu'on devait m'expédier à San Remo d'où j'irai à Rome. À Menton se croisent les trains, dans celui qui venait d'Italie je reconnus mon père. Il fallut appeler, m'agiter, d'ailleurs il m'avait reconnu aussi et vint avec nous à San Remo. La princesse vint me prendre à l'hôtel et m'amena à la villa Rocca où se trouve pour le moment toute la famille des singes, la princesse, son amant italien, Hélène, sa fille, Lola et son mari, l'italien Sperandio. En les regardant on proclamerait : Darwin grand ! Si ça n'était une dure extrémité je ne me serais jamais encanaillée avec ces gens. Mais ils sont très gais vraiment.

Konečně jsem vážně promluvila s tím prokletým otcem — přesně a stručně. A odpověděl mi, že mi za pár dní dá definitivní odpověď; musím na to rozhodnutí čekat jako na laskavost. On, kdo nikdy nedal ani rubl na výchovu svých dětí — ten, co… Zkrátka!

Enfin j'ai parlé sérieusement en des termes précis et brefs, avec mon fichu-père. Et il m'a répondu que dans quelques jours seulement il me donnerait une réponse définitive, il faut attendre comme une faveur cette décision. Lui qui n'a jamais donné un rouble pour l'éducation de ses enfants, c'est lui qui... Enfin !

## Sobota 23. prosince 1876
Co kdybych vzala s sebou otce? Souhlasí, ale s mámou a na dva dny. Toto uspořádání přináší několik výhod — mimo jiné tu, že budu cestovat bez nákladů. Zatímco čekám na mámičku, které jsem telegrafovala, aby přijela, trávím několik hodin ve vile Rocca. Teta, ta hrdinka, zůstává sama nudit se. Přirozeně nechce mít co do činění s lidmi, s nimiž se stýkám. Ale vidíte vy tu roli, jakou tato žena hraje kvůli mému rozmaru? Zbožňuji ji. Opera v San Remu se dnes večer otevírá — bereme lóži prince Amedea a jedeme tam, já a teta. Jsou tu sorokas, jeden zvlášť vynakládal velké úsilí, aby upoutal mou pozornost. Dávali „Rigoletta" — v Itálii umí zpívat každý, takže to nebylo příliš špatné. Otec a Sperandio, manžel Pachovy sestry, přišli do naší lóže, a pak… Ach, ano — přijela máma, večeřeli jsme spolu. Zaplatila jsem, aby byl otec… štědřejší.

Si j'emmenais mon père ? Il y consent mais avec maman et pour deux jours. Cet arrangement présente plusieurs avantages, aussi celui de voyager sans dépenses. En attendant maman à qui j'ai télégraphié de venir je passe quelques heures à la villa Rocca. Ma tante, héroïque créature, reste seule à s'ennuyer. Elle ne veut naturellement pas se mêler aux gens que je fréquente. Mais voyez-vous le rôle que joue cette femme par mon caprice ? Je l'adore. L'Opéra de San Remo s'ouvre ce soir, on prend la loge du prince Amédée et on va, moi et ma tante. Il y a des sorokas ici, un surtout qui a fait beaucoup de frais pour attirer mon attention. On donnait le "Rigoletto", tout le monde en Italie sait chanter, par conséquent ce n'a pas été trop mal. Mon père et Sperandio le mari de la sœur de Pacha, sont venus dans notre loge, et puis... Ah ! oui, maman est arrivée, nous avons soupé ensemble. J'ai payé pour rendre mon père plus... généreux.

## Neděle 24. prosince 1876
Odjeli jsme včera ze San Rema — otec, máma a já — jako řádná rodina, která tu vždy byla pohromadě. Co jsem si to cestou myslela! Ale půvabné snění, vzdušné fantazie, ovládaly všechny ostatní pocity a skládaly mi, jako obvykle, život odtržený od věcí lidských. Tento velmi příjemný stav přerušilo zastavení vlaku u stanice Albisola kvůli sesutí trati. Bylo třeba vystoupit, vzít batoh a jít několik minut vstříc vlaku, který přijel pro nás. Vše při třesavém světle pochodní — na pozadí černého obzoru a za hukotu rozbouřených vln to bylo velmi malebné. Tato nehoda nás přivedla do rozhovoru se spolucestujícími, mezi nimiž byl jeden voják. Nesli nám zavazadla a podpírali nás samotné během obtížné cesty. Oficír byl dosti vzdělaný a inteligentní člověk — a k jeho překvapení jsem ho zavedla do vážného a dokonce extravagantního rozhovoru… politického.

Nous sommes partis hier de San Remo, mon père, ma mère et moi, comme une honnête famille qui a toujours été ensemble. Ce que j'ai pensé durant le voyage ! Mais de charmantes rêveries, des fantaisies dans les nuages, dominaient tous les autres sentiments et me composaient, comme d'habitude, une vie détachée des choses humaines. État fort agréable interrompu par l'arrêt du train auprès de la station d'Albisola, à cause de l'éboulement de la voie. Il fallut descendre, empoigner son bagage et marcher pendant quelques minutes à la rencontre d'un train qui était venu nous chercher. Le tout à la lueur tremblante de torches, ce qui sur un horizon noir et au bruit des flots en courroux a été fort pittoresque. Cet accident nous fit lier conversation avec nos compagnons de voyage, dont un militaire. Ils nous portèrent nos sacs et nous soutinrent nous-mêmes pendant le difficile trajet. L'officier était un homme assez instruit et intelligent, aussi à son étonnement le conduisis-je dans une conversation sérieuse et extravagante même... politique.