CZEN UK FR

# Neděle 11. prosince 1876

Zpravodaj ze Sněmovny 4. prosince. Na začátku schůze se očekával incident. Sobotní událost, komentáře novin, postavení pana de Marcère — to vše tomu nasvědčovalo.
K incidentu došlo. Netrval dlouho, ale byl bouřlivý.
Mohlo být půl třetí. Poslanci, dosud nepříliš početní, se neklidně hemžili v sále; hlasitě se hovořilo, chodilo se sem a tam. Nikdo nebyl na svém místě, nikdo si nevšímal zvonku, jímž pan Grévy energicky potřásal, aby obrátil pozornost k panu Serphovi, který stál na tribuně.
Uprostřed vřavy tedy řečník zřetelným hlasem pronese tato slova:
Pan Serph. — „Na minulé schůzi prohlásil ministr vnitra, že vláda přijímá usnesení navržené panem Laussedatem. Rozneslo se, že pan de Marcère promluvil bez souhlasu ministerské rady. Prosím pana ministra vnitra, aby se k této věci laskavě vyjádřil.“
Ta slova jsou sotva slyšet. Nejbližší však několik slov zachytili. „Pst! Ticho!“ volají na své kolegy. Neklid trvá. Náhle se pan de Marcère pomalým krokem vydá k tribuně. Vystupuje na ni, trochu jako odsouzenec na popraviště. Položí obě ruce na mahagonový pultík, a aniž zvedne oči, se skloněnou hlavou a zahanbeným výrazem čeká, až nastane ticho.
Ces mots sont à peine entendus. Cependant les plus proches ont saisi quelques mots. « Chut ! silence ! » crient-ils à leurs collègues. L’agitation continue. Soudain, M. de Marcère, d’un pas lent, se dirige vers la tribune. Il y monte, un peu comme le condamné à l’échafaud. Il pose ses deux mains sur la tablette d’acajou, et sans lever les yeux, le front courbé, l’air penaud, il attend le silence.
Poslanci se mezitím vrátili do svých lavic. Syčivé „pst“ sílí, vzrušení opadá. Pan Langlois přelézá svou lavici. Pan Guyot-Montparoux, který roznáší nějaké papíry, usedá. Pan Germain Casse bouchá do lavice, aby zjednal ticho. Pan de Marcère stále čeká.
Náhle všechen hluk přehluší zvučný hlas:
„Nechte obžalovaného mluvit!“ volá.
Promluvil pan Paul Cassagnac. Pan de Marcère zbledne, pan Grévy zesiná. Levice povstala jako jeden muž a řve: „K pořádku! K pořádku!“ Rámus je strašlivý. Pan Grévy si usilovným zvoněním nakonec vynutí několik minut pozornosti.
Pan Grévy. — Vyzývám pana Paula de Cassagnaca, aby odvolal urážlivý výrok.
„K pořádku!“ opakuje rozzuřená levice.
Pan de Cassagnac sestupuje ze své lavice. Pan de Marcère odstoupí od tribuny a zůstane stát na posledním stupni schodiště. Na tribuně se objeví pan Paul de Cassagnac.
Pan Paul de Cassagnac. — Vytýká se mi, že jsem pronesl urážlivý výrok. (Ano! Ano!) Protože nemám ve zvyku brát zpět, co jsem řekl, trvám na něm.
Tentokrát dosahuje zuřivost levice vrcholu. „K pořádku! Důtku! Vyloučit!“ To vše se kříží ve vzduchu. Pan Grévy zvoní, co mu síly stačí. Pan Paul de Cassagnac se vrací na své místo a baví se se sousedy.
Pan Grévy utiší rozbouřené vlny, a když panu de Cassagnacovi udělí přísné napomenutí, volá ho k pořádku.
To levici nestačí, žádá víc. Ale pan de Marcère je na tribuně; otevřel ústa. Zvědavost přemůže hněv, sál ztichne, uklidní se, naslouchá.
Pan de Marcère, ministr vnitra. — Nóta uveřejněná dnes ráno v Journal officiel objasňuje Sněmovně povinnost zvláštní zdrženlivosti, která je uložena všem členům vlády, již zasedali v těchto lavicích.
Ptají se mne, zda slova, která jsem pronesl v sobotu, nedala podnět k jistým pověstem, jež prý převzal tisk. To nevím. Přeje si někdo vědět, zda jsou slova otištěná v Journal officiel přesná? Bez rozpaků odpovídám, že ano. Dovolte mi jen dodat, že se to stalo za vědomí celé Sněmovny. (Ano! Ano!)
Když ctěný pan Laussedat vyjádřil ve svém odůvodněném usnesení stanovisko komise, seděl jsem ve své lavici; téměř nikdo z mých kolegů nebyl poblíž; rychle jsem vstal, abych odpověděl na otázku, zda navržené usnesení přijímám; a protože jsem neměl čas ani možnost poradit se s kolegy, odpověděl jsem tak, jak uvedl Journal officiel. (Bouřlivý potlesk nalevo a ve středu.)
Lorsque l’honorable M. Laussedat a exprimé la pensée de la commission dans son ordre du jour motivé, j’étais à mon banc ; presque aucun de mes collègues ne se trouvait près de moi ; je me suis levé rapidement pour répondre à la question de savoir si j’acceptais l’ordre du jour proposé ; sans avoir ni le temps ni le moyen de consulter mes collègues, j’ai répondu ce que le Journal officiel a rapporté. (Vifs applaudissements à gauche et au centre.)
Levice energicky tleská. Napravo se ozve několik ironických výkřiků. Pan Serph se znovu objeví a bere ministrova slova na vědomí. „Kdybych byl znal situaci,“ dodává pan Serph, „hlasoval bych jinak.“
Levice však, ač tleská, spokojena není. Pan de Marcère se jí zdá vlažný; jako by dával přednost svým kolegům z ministerské rady před kolegy ze Sněmovny; omlouvá se ostatním ministrům, couvá.
Pan Guyot-Montpayroux je tím obzvlášť pobouřen. Chce jasnější prohlášení a vystupuje na tribunu, aby požádal o interpelaci ministra vnitra „o přesném smyslu prohlášení učiněných předevčírem“.
Pan Guyot se vrací na své místo, kde ho přivítají jednomyslné protesty a výčitky. Pan Gambetta chce vystoupit na tribunu, pan de Marcère také; pan Grévy jim však nedovolí promluvit. „Otázka je vyčerpána,“ prohlásí. Pan Gambetta na posledním stupni tribuny zoufale zasténá. „Už tu není žádná vláda. Nelze interpelovat!“ volá. Pan de Marcère odchází. Pan Guyot-Montpayroux, když vidí, že ho všichni nechali na holičkách, stahuje svou interpelaci a incident je uzavřen. Pan de Marcère si vezme klobouk a spěchá na vlak ve 3 hodiny 25 minut, který ho odveze zpět do Paříže.
M. Guyot retourne à sa place, où il est accueilli par des protestations et des reproches unanimes. M. Gambetta veut monter à la tribune, M. de Marcère aussi ; mais M. Grévy ne leur permet pas de parler. « La question est épuisée », dit-il. M. Gambetta, sur la dernière marche de la tribune, pousse un gémissement désespéré. « Il n’y a plus de ministère. On ne peut pas interpeller », crie-t-il. M. de Marcère s’en va. M. Guyot-Montpayroux, se sentant lâché par tout le monde, retire son interpellation et l’incident est clos. M. de Marcère prend son chapeau et se hâte de gagner le train de 3 h. 25 minutes, qui le ramène à Paris.
*** Zbytek schůze patří rozpočtu ministerstva financí, jehož větší část byla odhlasována.
Na chvíli se jednání zastavilo u položky týkající se dotace prezidenta republiky; pan Antonin Proust navrhl roční příspěvek 300 000 franků na maršálovy cesty.
Pan Léon Say prohlašuje, že maršál tento příspěvek prozatím odmítá. Až jej vláda bude potřebovat, dá to Sněmovně vědět.
Pan Antonin Proust trvá na tom, že je třeba zahrnout prezidenta republiky přízní. Chce, aby mohl cestovat po Francii s patřičnou okázalostí. Úpěnlivě prosí ministra financí, aby přiměl hlavu státu přijmout šlechetnou štědrost pana Prousta.
Pan Maigne se však staví proti; pan Maigne patří ke krajní levici. Prohlašuje, že republika okázalost nemiluje a že její prezident má žít prostě a cestovat třetí třídou. „Potřebujeme mravy čisté a nezištné,“ říká pan Maigne. „Maršál je placen už dost; není třeba zahrnovat ho zlatem, kterého je zapotřebí v rozpočtu.“ Řečník na závěr navrhuje položku zamítnout.
Mais M. Maigne s’y oppose, M. Maigne appartient à l’extrême gauche. Il déclare que la République n’aime pas le faste, et que son président doit avoir une vie simple et voyager en troisième classe. « Il nous faut des mœurs pures et désintéressées, dit M. Maigne. Le Maréchal est assez payé déjà ; il ne faut pas le combler d’un or utile au budget. » L’orateur conclut au rejet du crédit proposé.
Pan Léon Say se znovu objeví; změnil názor. Když už otázka dostala směr, jaký jí dal pan Maigne, prosí ministr financí Sněmovnu, aby položku odhlasovala, s tím, že její zrušení navrhne později pozměňovacím návrhem.
Sněmovna poslechne a odhlasuje položku pana Prousta 402 hlasy proti 32.
Ach, pane Maigne! Povšimněte si, jak jste byl mladý! Kdybyste byl necítil potřebu předvádět se na tribuně, pan Léon Say by dal položku zamítnout a vy byste byl spokojen; ale vy jste chtěl mluvit a zajistil jste maršálovi snadný triumf. Byl jste velice mladý, pane Maigne! Velice mladý!
*** Kromě této docela zábavné drobnosti nepřináší rozprava nic zajímavého. Pan de Gasté žádal zřízení tabákové továrny v Brestu; pan Lockroy mluvil o révokazu, jenž zamořuje departement Bouches-du-Rhône; pan Lelièvre hájí věc revizorů kolkové a registrační správy; pan Rouveure upozorňuje na strádání venkovských listonošů; — načež, když byl odhlasován rozpočet ministerstva financí, poslední z rozpočtů, dopřává si Sněmovna dva dny volna a odročuje se na čtvrtek, kdy bude jednat o rozpočtu příjmů. Albert Millaud.
*** A part cette petite question assez amusante, la discussion n’offre pas d’intérêt. M. de Gasté a demandé la création d’une manufacture de tabacs à Brest ; M. Lockroy a parlé du phylloxera, qui infeste le département des Bouches-du-Rhône ; M. Lelièvre plaide la cause des vérificateurs du timbre et de l’enregistrement ; M. Rouveure signale les souffrances des facteurs ruraux ; — après quoi, le budget des finances, le dernier des budgets étant voté, la Chambre se donne deux jours de congé et s’ajourne à jeudi pour discuter le budget des recettes. Albert Millaud.

KARDINÁL ANTONELLI Již jsem zde jednou nakreslil Antonelliho spíše v důvěrné podobě než v slavnostním hávu. Vypodobnil jsem ho tak, jak jsem ho viděl zblízka. Velký státník již není. Slavný zesnulý vstoupil do zářivé nesmrtelnosti. Socha, jež dřímala v carrarské skále, nyní vystoupí z bloku a nabude určité podoby. Je nemyslitelné, aby Figaro, kterého velký kardinál četl — mám o tom jisté důkazy —, nepoložil na tento hrob onen věnec květů bez trnů, který živým obvykle nerad dává. Ostatně tato sláva, jež se právě rozžehla u ohně, který hoří navěky, ozařovala světlem někdy prudkým, avšak vždy čistým šerosvit tohoto století. Zdá se mi, že tato hrdá duše, jež právě odešla, je jako lampa, kterou odnesou ze salonu — světla ubylo. Až odejde i Pius, ponoří se svět ideálu do tmy. Řekněme tedy především, že kardinála Antonelliho vyznačuje to, že byl člověkem své doby. Paradoxem se to bude zdát jen povrchnímu pohledu. Antonelli měl zálibu v moderním duchu dříve, než proti němu začal bojovat. Měl pro něj cit dokonce i tehdy, když ho potíral. Tato povaha, která se nezlomila, protože se uměla ohnout, patří devatenáctému století. Je dobré to mít na paměti proti těm, kdo by si ho chtěli přivlastnit pro středověk. Zbraně i jazyk si vzal od naší doby. Sdílel všechny vznešené vášně tohoto času, a pak sdílel i všechna jeho poslední a logická vystřízlivění. Nuže, je třeba být člověkem své doby, aby si člověk zasloužil ji přežít. Konečně, tento ministr měl ve své správě záležitosti celého světa po více než třicet let. Jeho jméno i jeho tvář zůstanou, dokud budou existovat dějiny lidstva devatenáctého století.
LE CARDINAL ANTONELLI J’ai déjà dessiné ici un Antonelli plutôt intime que de grande cérémonie. Je l’ai portraicturé tel que je l’ai vu de bien près. Le grand homme d’Etat n’est plus. L’illustre mort est entré dans l’immortalité rayonnante. La statue qui était dans le rocher de Carrare va sortir du bloc et prendre une forme définie. C’est impossible que Figaro, qui était lu par le grand cardinal — j’en ai eu des preuves certaines — ne jette pas sur cette tombe cette couronne de fleurs sans épines, que d’ordinaire il n’aime point donner aux vivants. Aussi bien cette gloire qui vient de s’allumer au feu qui dure toujours, a-t-elle éclairé d’une lumière parfois violente, mais toujours pure, le clair-obscur de ce siècle. Il me semble que cette âme superbe qui vient de partir est comme une lampe qu’on emporte d’un salon — la clarté est diminuée. Quand Pie partira à son tour, le monde idéal sera dans l’obscurité. Donc, disons tout d’abord que ce qui caractérise le cardinal Antonelli, c’est qu’il fut de son temps. Cela ne semblera un paradoxe qu’aux regards superficiels. Antonelli a eu le goût de l’esprit moderne avant de le combattre. Il en eut le sens même en le combattant. Ce caractère qui ne se brisait point parce qu’il savait plier, appartient au dix-neuvième siècle. Il est bon de le retenir contre ceux qui voudront l’accaparer au profit du moyen âge. Il a pris à notre époque ses armes et son langage. Après avoir partagé toutes les hautes passions de ce temps, Antonelli en a partagé toutes les dernières et logiques désillusions. Or, il faut être de son temps pour mériter de lui survivre. Enfin, ce ministre a eu dans son département les affaires du monde entier pendant plus de trente ans. Son nom et sa figure resteront tant qu’il y aura une histoire de l’humanité au dix-neuvième siècle.
Roku 1846 patřil Antonelli k těm, kdo chtěli podle katolického obřadu pokřtít Svobodu, která možná brzy zemře jako volnomyšlenkářka a dostane civilní pohřeb. Přišel rok 1848. Zdálo se, že všichni deklasovaní živlové Itálie vsadili na toto číslo a vyhráli v loterii kvaternu. Byla to pravá bakchanálie. Skutečnost rozbila Antonelliho krásný sen. Pia IX. vyhnali z Říma ti, jimž rozbil okovy. Po svém návratu změnil svůj panovnický způsob. Antonelli byl hlavním strůjcem této reakce, za niž nesou odpovědnost revolucionáři. Revoluce jsou jedinými viníky smrti svobod. Nové papežství si roku 1846 směle či neprozíravě postavilo hnízdo na vrcholcích bičovaných bouřemi; roku 1848 je opustilo, tak jako se orel už nevrací do hnízda, na něž někdo sáhl.
En 1846, Antonelli fut de ceux qui voulurent baptiser, selon le rite catholique, la Liberté, qui va peut-être mourir bientôt en solidaire et avoir un enterrement civil. 1848 vint. Il sembla que tous les déclassés d’Italie avaient mis sur ce numéro et avaient gagné un quaterne à la loterie. Ce fut une vraie Bacchanale. La réalité brisait le beau rêve d’Antonelli. Pie IX fut chassé de Rome par ceux dont il avait brisé les chaînes. A son retour, il changea sa manière royale. Antonelli fut le principal instigateur de cette réaction dont les révolutionnaires assument la responsabilité. Les révolutions sont les uniques coupables de la mort des libertés. La papauté nouvelle avait hardiment ou imprudemment, en 1846, placé son nid sur les sommets battus par les tempêtes : en 1848, elle l’abandonna, comme un aigle ne revient plus à son nid qu’on a touché.
Proti novému právu, plodu hesla „Rovnost, Svoboda, Bratrství“, rozhodně postavilo právo staré. Jen dějiny budou moci říci, zda Antonelli nepozbyl iluzí příliš brzy. Přiznají mu však vzácný dar předtuchy. Bylo v něm něco z proroka. Tušil dnešní bouře jako ti velcí severští ptáci, které tajemný instinkt náhle přiměje opustit jisté končiny. Předvídal obrovský střet osobního svědomí se světským státem. Chtěl již napřed zřídit v řádu náboženském i politickém opevněný tábor, dříve než bude docela zničeno celé vojsko Ideálu. Rozezněl v srdcích poplašný zvon, dříve než vzplál požár. Tehdy mu rozuměli stejně málo, jak dobře mu rozumějí dnes. A Antonelli vložil do této nové úlohy tři podstatné vlastnosti státníka: — vytrvalost, — vědění, — odvahu. Když mu říkali: „Eminence, sociální a protináboženská revoluce je rozdrcena; člověk devatenáctého století se nevrátí k výstřelkům roku 1793, jichž se štítí!“, Antonelli odpovídal: „Pravím vám, že člověk se jako pes z Písma navrátí k vývratku svému!“ A nelhal.
Au nouveau droit, produit de la formule « Egalité, Liberté, Fraternité » elle opposa résolûment l’ancien droit. L’histoire seule pourra dire si Antonelli s’est trop tôt désillusionné. Mais elle lui reconnaîtra un don supérieur de pressentiment. Il a eu du prophète. Il avait pressenti les orages d’aujourd’hui, comme ces grands oiseaux du Nord, à qui un instinct mystérieux fait quitter tout à coup certains parages. Il avait prévu le conflit énorme de la conscience individuelle avec l’Etat laïque. Il voulut, dores et déjà, établir dans l’ordre religieux et politique un camp retranché, avant que ne fût entièrement détruite toute l’armée de l’Idéal. Il sonna dans les cœurs le tocsin, avant que ne s’allumât l’incendie. En ce temps, on le comprit aussi peu qu’on le comprend bien aujourd’hui. Et Antonelli mit dans ce nouveau rôle les trois qualités essentielles de l’homme d’Etat : — la persévérance, — la science, — le courage. Alors qu’on lui disait : « Eminence, la révolution sociale et anti religieuse est écrasée ; l’homme du dix-neuvième siècle ne reviendra pas aux excès de 1793, dont il a dégoût ! » Antonelli répondait : « Je vous dis que l’homme, comme le chien du Livre, reprendra son vomissement ! » Et il ne mentait pas.
Úloha, kterou Antonelli sehrál, nebyla jeho volbou. Miloval „svobodu pod zákonem⁵“. Pochopil však velkou pravdu naší doby, kterou naši otcové ani nezahlédli; vysvětlím to. Kristus vrhl do vesmíru všechny pravdy, jako tam jeho Otec vrhl všechny hvězdy. Tak jako světlo některých z těch hvězd putovalo k zemi přes tři tisíce let, tak i pravda, o níž mluvím, zůstávala ve stínu téměř devatenáct století. Ta pravda zní: — Demokracie může člověku přinést jen zlo a každá svoboda, jež přichází zdola, ničí národy. Tehdy Antonelli, poměřuje svůj odpor silou útoku a zveličuje jako všichni průkopníci pravdu, kterou hlásají, odsoudil veškerou demokracii i veškerou svobodu. Patřím k těm, kdo milují tu druhou, i když nemilují tu první. Mohu tedy zcela nenuceně vysvětlit Antonelliho postoj. Přesto si nedělal iluze. Svým důvěrným přátelům netajil, že světská moc papežství bude zlomena. Když k tomu došlo, přiznával, že jejího obnovení se za svého života nedočká. Neznal vytržení Ezechiela, jenž v babylonském zajetí viděl ve snu, jak se znovu staví chrám. Události mohly Antonelliho svrhnout; nikdy ho však nezaskočily ani nepřekvapily. Porážka byla součástí jeho soustavy. Abychom celou kardinálovu soustavu změřili a pochopili, museli bychom žít sto let — neboť tato soustava hledí víc k budoucnosti než k přítomnosti —, museli bychom stát nohama v tomto století a hlavou v příštím. Bůh, v něhož Antonelli věřil, mu nezaručoval Dnešek, nýbrž Zítřek!
Le rôle qu’a joué Antonelli ne fut pas de son choix. Il aimait « le sub lege libertas ». Mais il avait compris la grande vérité contemporaine, que nos pères n’avaient pas même entrevue ; je m’explique. Le Christ a jeté dans l’univers toutes les vérités, comme son père y avait jeté toutes les étoiles. De même que la lumière de quelques unes de ces étoiles est restée plus de trois mille ans à venir sur la terre ; de même la vérité dont je parle est restée dans l’ombre pendant près de dix-neuf siècles. Cette vérité est celle-ci : — La démocratie ne peut faire que du mal à l’homme, et toute liberté, qui vient d’en bas, détruit les peuples. Alors Antonelli mesurant sa résistance à la vigueur de l’attaque, et exagérant, comme tous les initiateurs, la vérité qu’ils enseignent, condamna toute démocratie et toute liberté. Je suis de ceux qui aiment la seconde, s’ils n’aiment pas la première. Je suis donc fort à l’aise pour expliquer l’attitude d’Antonelli. Cependant il ne s’abusa point. Il ne cachait point à ses intimes que la papauté temporelle serait brisée. Quand elle le fut, il confessait qu’il ne la reverrait pas renaître, lui vivant. Il n’avait pas l’extase d’Ezechiel qui, dans la captivité de Babylone, voyait en rêve rebâtir le Temple. Les évènements ont pu renverser Antonelli ; il ne l’ont jamais surpris et étonné. Etre vaincu entrait dans son système. Pour mesurer et comprendre tout le système du cardinal, il faudrait vivre cent ans, — car ce système tient compte plus de l’avenir que du présent — il faudrait avoir les pieds dans ce siècle et la tête dans l’autre. Le Dieu en qui croyait Antonelli ne lui garantissait pas Aujourd’hui, mais Demain !
Antonelli nechtěl Revoluci zabít — to nemohl —, nýbrž učinit ji neplodnou. Chtěl především vyprostit papežství, na čas zkompromitované, ze soudobých dobrodružství. Je pravda, že Pius IX. mu svěřil království a že Antonelli, umíraje, předal Piovi IX. jen trosku. Tato troska však ukazuje na útes. Byla ta soustava dobrá? Byla by soustava ústupků a odkladů lepší? Nemyslím. Jisté však je, že duchovní papežství, jehož byl Antonelli prvním služebníkem, nijak neztratilo na velikosti. Jediný člověk se mohl roku 1870 zastat Francie proti Prusku, a tím byl Pius IX. Jeho kabinet byl ještě v předvečer jeho smrti jako starý zlatý milník, od něhož vycházely do celého světa všechny římské silnice. Revoluce mohla dobýt římských hradeb, aniž získala duše — tak jako lze dobýt hor, a přece nezískat jejich orly! Antonelli byl silnější než Síla. Nebýt jeho, nikdo by se neodvážil protestovat proti politice hotových skutků a zisku. On je duch proti hmotě. On je myšlenka proti tělu. Je konečně nejzářivějším protestem proti oběma moderním mocnostem, dělu a penězům. Zatímco papežův hlas jako by sestupoval z nebe, jeho hlas jako by stoupal z našich propastí. Proto mu lépe rozumíme. Místo aby strom Svobody očistil od housenek, raději jej vyvrátil. Je to trochu surové; ale mstít se na věcech za chyby národů je lidské povaze tak vlastní. A Antonelli byl člověk. Pius je světec. Antonelli věřil v zázraky, ale nepočítal s nimi. Hleděl k nebi, ale také pod nohy. Jeho známé dílo je nesmírné. Ještě větší je však jeho dílo neznámé; to, které začne zítra na jeho hrobě. Je to kniha, jejíž stránky obrátí teprve budoucnost. Na její úspěch vsadil Antonelli svůj život i svou slávu. Doufejme, že vyhraje. Jak ale bude zprvu chybět velké konzervativní straně, občanské společnosti stejně jako náboženské! Brzy uvidíme, až bude kardinál uložen do hrobu, jakou nesmírnou propast skrývala jeho rudá sutana!
Antonelli a voulu non point tuer la Révolution — il ne le pouvait pas — mais la rendre stérile. Il a voulu surtout dégager des aventures contemporaines la papauté un moment compromise. C’est vrai de dire que Pie IX lui avait confié un royaume, et qu’Antonelli, en mourant, n’a remis à Pie IX qu’une épave. Mais cette épave indique l’écueil. Ce système fut-il bon ? Un système de concessions et d’atermoiements eût-il été préférable ? Je ne le crois pas. Mais à coup sûr, la papauté spirituelle dont Antonelli a été le premier serviteur, n’est pas diminuée. Un seul homme a pu prendre en 1870 la défense de la France contre la Prusse, et ce fut Pie IX. Son cabinet était encore, à la veille de sa mort, comme l’ancien milliaire doré d’où partaient dans l’univers toutes les voies romaines. La Révolution a pu prendre les murs de Rome, sans en avoir les âmes — de même on peut conquérir des montagnes sans en avoir les aigles ! Antonelli a été plus fort que la Force. Sans lui, personne n’aurait osé protester contre la politique du fait et du profit. Il est le spirituel contre le matériel. Il est la pensée contre le corps. Il est enfin la protestation la plus éclatante contre ces deux puissances modernes, le canon et l’argent. Alors que la voix du pape semble descendre du ciel, la sienne semble monter de nos abîmes. On la comprend mieux. Au lieu d’écheniller l’arbre de la Liberté, il a préféré l’arracher. C’est un peu brutal ; mais c’est si bien dans la nature humaine que de se venger, sur les choses, des fautes des peuples. Et Antonelli fut un homme. Pie est un saint. Antonelli croyait aux miracles, mais il ne comptait pas sur eux. Il regardait vers le ciel ; mais aussi à ses pieds. Son œuvre connue est immense. Mais plus grande encore est son œuvre inconnue ; celle qui commencera demain sur sa tombe. C’est un livre dont l’avenir seul tournera les pages. C’est sur son succès qu’Antonelli a joué sa vie et sa gloire. Espérons qu’il gagnera. Mais combien il va manquer tout d’abord au grand parti conservateur ; à la société civile, aussi bien qu’à la société religieuse ! On va voir tout à l’heure, quand le cardinal sera couché dans sa tombe, quel abîme immense cachait sa soutane rouge !
Na závěr mohu zopakovat několik slov ze svého dřívějšího kardinálova portrétu, která čtenář jistě zapomněl. „Dnes toto velkolepé srdce zápasí s únavou ze svého půlstoletého díla. Tři čtvrtiny vlasů mu vypadaly. Vlasy padají i z menších příčin. Tvář se protáhla a jako by pobledla. Oko však zůstává černé jako oko Pia IX.; podle hnutí duše je jeho čerň tu matná, tu lesklá. Jeho zornice má prý pružnost zornic, které náhle pohlédnou do slunce poté, co hleděly do noci. Vskutku, střídavě viděl apoteózy i kataklyzmata. Zkrátka, byl by to velký muž, kdyby dva velcí muži mohli bydlet v témže domě — ve Vatikánu. Syn chudé rodiny, nabyl záhy díky své krásné, pružné postavě vznešeného patricijského vzezření. Všichni ti Římané sáli mléko téže vlčice ušlechtilého plemene… Zatímco papež se zdá postavou nadpřirozenou, Antonelli je jeden z nás. Má naši tvář a naše žíly. Není kněz. Tato napůl světská tvář mu zachovává svébytnost vedle téměř nebeské osobnosti Piovy. Z této blízkosti si uchoval náboženskou vůni — jako zlatý svícen, který půjčujeme na Boží Tělo a který se nám vrací provoněný kadidlem.“
En terminant, je puis redire quelques mots de mon ancien portrait du cardinal et que le lecteur a sans doute oubliés. « Aujourd’hui ce cœur magnifique lutte contre la fatigue de son œuvre mi-séculaire. Les trois quarts de ses cheveux sont tombés. Les cheveux tombent à moins. Le masque s’est allongé et a comme blêmi. Mais l’œil demeure noir, comme celui de Pie IX ; tour à tour selon les impressions de l’âme, d’un noir mat ou brillant. Sa prunelle a, dit-on, l’élasticité de celles qui regardent brusquement le soleil après avoir regardé la nuit. En effet, il a vu tour à tour les apothéoses et les cataclysmes. Bref, ce serait là un grand homme, si deux grands hommes pouvaient demeurer dans la même maison — le Vatican. Fils d’une famille pauvre, il eut bien vite, avec sa belle taille souple, un grand air de patricien. Tous ces Romains ont tété le lait d’une même louve de grande race… Alors que le pape semble une figure surnaturelle, Antonelli est des nôtres. Il a notre masque et nos veines. Il n’est pas prêtre. Cette face demi-profane lui conserve une individualité à côté de la personnalité quasi-céleste de Pie. Il a gardé de cette approche une senteur religieuse — comme un chandelier d’or que nous prêtons pour la Fête-Dieu et qui nous revient avec une odeur d’encens ».
*** To, co jsem tehdy napsal, je pravda. Osobnost velkého kardinála byla poněkud pohlcena světlem, které obklopuje Pia IX. jako svatozář. Jeho silueta nabude zřetelnějších obrysů, až opustí papeže a vstoupí do hrobu. Jeho sochu nikdy nepostavíme dost vysoko. Každý, v kom ještě zůstal smysl pro ideál a odpor k jistým triumfům hrubé síly, na tuto sochu přispěje. Nerad se zabývám jistými otázkami náboženství a v tomto druhém Antonelliho portrétu jsem se jim mohl vyhnout. Chci však říci, že když katolické náboženství vyzval k boji, nutně mu dodal mužnou energii, jíž se mu v Itálii snad nedostávalo. Zdálo se, že ochabuje pod poctami vášnivého davu, tak jako se palec na noze svatého Petra v bazilice obrušuje polibky věřících. Pokud jde o oblast spekulativní politiky, Antonelliho působení bylo obrovské. Byl géniem odporu konzervativní strany. Byl nejenergičtějším obhájcem principu autority. Ze všeho toho hluku, který se ozývá dva metry nad věčným tichem, zbude velkému kardinálovi alespoň obdivný šepot duší všech vyznání, jež protestují proti materialistické politice, ať ji zdobí jakákoli jména. Jako první služebník papežství mohl říci, že vždy „stál před lidmi nebo klečel před Bohem“. Vskutku, jeho život byl jako římské kostely, kde není nic, na čem by se dalo odpočinout, a kde je třeba klečet nebo stát. Dodržel přísahu, kterou složil — nikdy neopustil svého pána a jako dobrovolný vězeň ze svého vězení nevyšel. Mrtvý z něho nevyjde. Jeho tělo přejde rovnou z lože ve Vatikánu do krypty chrámu svatého Petra v Římě, kaple papežství.
*** Ce que je disais là est vrai. La personnalité du grand cardinal était un peu absorbée par la lumière qui entoure Pie IX comme une auréole. Sa silhouette va reprendre des contours plus définis en quittant le pape, pour entrer dans la tombe. On ne fera jamais trop haute sa statue. Tout homme chez qui restent encore l’instinct de l’idéal et le dégoût de certains triomphes de la force brute, souscrira à cette statue. Je n’aime point traiter certaines questions de religion, et j’ai pu les éviter dans ce second portrait d’Antonelli. Cependant, je veux dire qu’en appelant la religion catholique à la lutte, il lui a nécessairement donné une énergie virile dont elle manquait peut-être en Italie. Elle semblait se débiliter sous les hommages d’une foule passionnée, comme l’orteil du saint Pierre de la basilique s’use sous les baisers des fidèles. Quant à ce qui regarde le domaine de la politique spéculative, l’action d’Antonelli a été énorme. Il aura été le génie de la résistance du parti conservateur. Il aura été le plus énergique défenseur du principe d’autorité. De tout ce bruit qui se fait à deux mètres au-dessus du silence éternel, il restera du moins au grand cardinal le murmure d’admiration des âmes de toute religion qui protestent contre les politiques matérialistes, de quelque noms qu’on les décore. Premier serviteur de la papauté, il a pu dire qu’il avait toujours été « debout devant les hommes ou à genoux devant Dieu. » En effet, sa vie fut comme les églises de Rome où il n’y a rien pour se reposer et où il faut être à genoux ou debout. Il a tenu le serment qu’il avait fait, — il n’a jamais quitté son maître, et prisonnier volontaire il n’est pas sorti de sa prison. Mort, il n’en sortira pas. Son corps ira de plain-pied de son lit du Vatican aux caveaux de Saint-Pierre-de-Rome, la chapelle de la papauté.
Pius IX., bílá a mramorová postava, poklekne na náhrobní desku Antonelliho hrobu — to se vyrovná Michelangelovu mauzoleu!
Všechny prapory velkých prohraných zápasů v Evropě si uvážou na žerď smuteční flor!! — To se vyrovná Bossuetově pohřební řeči. Ignotus.

Kardinál Antonelli zemřel ve Vatikánu v noci z neděle na pondělí; zprávu předalo nunciatuře ministerstvo zahraničních věcí; včera v šest hodin večer papežský nuncius v Paříži ještě neobdržel úřední oznámení své vlády.
Slavný ministr Pia IX. podlehl záchvatu dušení, který způsobila dna.
Dne 3. listopadu, ač velmi trpěl, byl ještě v audienčním sále u papeže.
V noci z 5. na 6. přijal papežské požehnání; o několik okamžiků později mu byly uděleny poslední svátosti.
Kardinál Jacques Antonelli se narodil 1. dubna 1806 v Soninu, malé vesnici nedaleko Terraciny; bylo mu tedy sedmdesát let.
Úřad státního sekretáře prozatímně zastává mons. Vannutelli, substitut státního sekretariátu.
Kardinál Antonelli odkázal Vatikánu svou sbírku drahokamů a uměleckých předmětů.

Poznámky

Pozn. překl.: Verdiho opera. ↩

Pozn. překl.: „Cocottes“ — kurtizány, vydržované ženy z polosvěta (demi-monde). ↩

Pozn. překl.: Narážka na román Victora Huga „Chrám Matky Boží v Paříži“ (1831) — ošklivý a oddaný Quasimodo nabízí květiny krásné Esmeraldě. ↩

Pozn. překl.: Titus Livius (59 př. Kr. — 17 po Kr.), římský historik. ↩

Pozn. překl.: V originále latinsky: „sub lege libertas“. ↩

# Neděle 11. prosince 1876

Neděle 11. prosince 1876

Pondělí 11. prosince 1876

Poznámky