# Pátek 2. prosince 1876

Pátek 2. prosince 1876

Večer jsme přijely. Byla jsem spokojená, protože nám osud přidělil dva Antiboisany, kteří nás na svém prvním výletu pokládali za Rusky a kladli nám ty nejnaivnější otázky. Pan a paní Anitchkoffovi s dětmi, má teta, Walitsky a Trifon nás čekali. Ti výborní Anitchkoffovi. Jsou k smrti nudní, ale zbožňuji je. Nikdy nebylo lidí čestnějších a přímějších, láskyplnějších a oddanějších.
Při večeři se dostavil generál Bibi. Půvabný člověk, který se směje a ze všeho se těší jako dítě. Přináším mu cigarety — každá opatřena jeho jménem. Tato jemná pozornost ho okouzluje. Walitsky, moje teta a Barnola dostanou stejný dárek. Jsem opět ve svém modrém ráji. Ach! Jaká škoda... Je to u mě tak hezké a oči mi odpočívají na půvabných a bohatých předmětech... a musím odjet!
Sestoupivši do zahrady jsem našla Pelikána s jeho doktorem Broussaisem, Ivanoffem — dědečkovým očním lékařem — generálem Wolfem, Bihovetzem a pak Anitchkoffovými. Musela jsem se ukázat a uspokojit své „maminky", které jsou nadšené, že mě vidí tlustší. Vidíte to štěstí. Ale opustila jsem je všechny, abych navštívila své ženy z rue de France. To bylo přijetí! Oznamovaly se mi sňatky, úmrtí, narození. Zeptala jsem se, jak jde obchod? Špatně, odpověděly.
A pustila jsem se do toho. Když se doslechly, že jsem viděla Sněmovnu, ucouvly s velkou úctou — a pak se tísnily kolem mě. A já s pěstí v bok jsem jim pronesla projev protkáný kletbami a nicejskými výkřiky — ukazujíc jim republikány s rukama ve zlatě lidu: Jako mé ruce v této rýži! — a zabořila jsem tlapu do pytle rýže.
– Hej, u čerta — k čemu jsou bohatí? Aby pomáhali chudým! Já nerozumím obchodu, vy malířství. Ne každý může vládnout. Tesař Cera dělá svou práci, ale není schopen napsat zákon — stejně jako by Císař nedokázal vyrobit ani tu nejmenší šňupací tabatěrku. A obchod jde špatně a cizinci nepřijíždějí. Co do čerta — nikdo nechce riskovat hlavu a majetek! To je jen malá ukázka. Bezpochyby není žádná zásluha přesvědčovat ženy, které nic nevědí a na vše kašlou, vysvětlováním zapletených věcí pomocí prostých příkladů — ale má hloupá marnivost byla polichocena, když jsem je slyšela šeptat v nicejském nářečí: To je pravda — ale je to pravda! Kdyby to byl muž, udělali by z něj krále.
Ale co mi lichotí mnohem více — je to, že jsem přiměla ty ženy k slzám vyprávěním o neštěstích císařovny Eugénie a zvláště o jistém jejím výroku u umírajícího vojáka v nemocnici za epidemie. Měla jsem sama slzy v očích.
Po tak dlouhé nepřítomnosti mě nebe Nice unáší a cítím, jak poskakuji, dýchajíc ten čistý vzduch a hledíc na to průzračné nebe. Moře sotva postříbřené skrytým sluncem bez mraků — jemná teplá šeď — zářivá zeleň... Jak je to krásné a jak by bylo dobré žít v tom ráji.
Měla jsem bílé šaty s náprsním štítkem vyšitým sfingou ve starých barvách na zlatě. Podobné štítky na kapsách a podobná stuha uvázaná kolem pasu. Rembrandtský klobouk s dlouhým perem — ne jako anglické klobouky nebo ty, jež se vidí vždy — odporné karikatury. A tvář tak svěží a hezká jako — snad — ta moje. Alespoň mi budou závidět potají — všechny ty dámy s vulgárními a křiklavými toaletami a všechny ty dívky s křiklavými šaty, ošklivě prostými, přičemž příliš dámy. Fuj! Ty hrůzy. Jsem triviální.
No, vskutku — rodina má své kouzlo. Hrálo se v karty, smálo se, pilo čaj. A cítila jsem se prodchnutá pohodou v lůně svých, obklopená svými milými psy.
Na okamžik jsem pocítila jistou marnivost, když jsem mluvila o vážných věcech s těmi starci... ale koneckonců jsou to bezvýznamní starci — co mi na nich záleží? Tak se bojím zůstat v Nici, že z toho šílím. Zdá se mi, že tato zima bude opět ztracena a já nic neudělám! Zbavují mě prostředků k práci! To je vražda, to je hanebnost!!!!!! Bihovetz mi poslal velký koš květin a večer ho máma polila, aby je zachovala... No, tyto drobnosti mě přivádějí k nepříčetnosti. Tato maloměšťácká strojenost mě přivádí k zoufalství! Ach! Božské milosrdenství. Ach! Přísahám při nebeském Bohu, že si nedělám legraci!
Vrátila jsem se z pavilónu v kouzelném měsíčním svitu osvětlujícím mé růže a magnólie... Ta ubohá zahrada, která mi nikdy nedala nic než smutné myšlenky a strašná zklamání. Vrátila jsem se nahoru se vlhkýma očima — smutná, velmi smutná.

Sobota 3. prosince 1876

– Najdeme učitele, řekla mi, najdeme vše, co budete chtít, a budu vám sloužit jako model — jen zůstaňte. Od nás šla ke konzulovi. Chce opět přijímat jako před osmi lety. Mohla by snad... ale je to zbytečné — musím vážně studovat. Ó bído! Šla jsem s tetou zaplatit účty.
Vzpomínka na Řím mě omamuje... ale nechci se tam vrátit jako minulou zimu... ne, ne... bylo by to strašné. Zkusme Paříž... Ó Říme! Proč tě nemohu znovu uvidět — nebo zde zemřít. Zadržuji dech a natahuju se, jako bych chtěla dosáhnout až do Říma. Paní Souvoroffová je šťastná! O nikom se nemluví tak špatně jako o ní — a přesto ji zdraví a vyhledávají víc než kohokoli jiného.
– Se svou osobou, výdaji a způsobem života byste měla mít Nici takhle v hrsti — a zatím... na vašem místě bych tu nezůstala čtyřiadvacet hodin! To jsou slova Mouzayové. Tolik povzdechů!

Neděle 4. prosince 1876

Ricardo obědval zde a dala jsem mu cigarety — každá opatřena jeho jménem. Ó, jaký život! To je smrt. Nic nedělat, nikoho nevidět! Skryta, zavřena, sama! Veškerou zábavou jsou proměny oblohy. Včera byla čistá a měsíc zářil jako bledé slunce — dnes večer je pokryta tlustými černými mraky, roztrhanými tak, aby bylo vidět světlé a zářivé části jako včera... Tato pozorování dělám, přecházejíc zahradou z pavilónu k sobě. V Paříži není tento vzduch, ta zeleň a vonící déšť této noci.

Pondělí 5. prosince 1876

Naše rozhovory jsou odporné — nenávidím ho a nenávidím sebe, protože jsem ho takového udělala já. Pro zábavu jako vždy Anitchkoffovi nebo Generál. Walitsky a moje teta strávili večer tím, že mě přesvědčovali, že moje výpočty k ničemu neslouží, že Alexandre vše ukradne a že si můžeme leda lámat hlavu.
Napsala jsem třicet dopisů. Jeden jako odpověď otci — a ten je dost obratný. Tvářím se rozhořčeně nad nicejskými drby, neboť se říká, že mě přiměl platit, když jsem šla za ním. V mém věku, s mým vzděláním, tváří a charakterem jsem zavřena jako ve vězení. Hůř! Jsem vyvržena ze společnosti. Slečny Howardovy o mně mluví s velkým zájmem a s hlubokým soucitem!!! Zdá se mi, že umírám...
S velkou námahou jsem dokončila Mládí krále Jindřicha od Ponsona du Terraila — všech osm svazků. Ach! Kdybych to byla četla dřív! Jaká poučná kniha! Jak dobře bych se chovala, kdybych rozuměla tak četným aluzím Mnicha na Mládí krále Jindřicha. A jak jen mi o tom mluvil... A já nevěděla nic. Je to celý kurz jeho vzdělání — a dokonce i jeho francouzštinu se naučil z této knihy. Ó velký Ponson!

Úterý 6. prosince 1876

Celý den jsem byla jako tehdy, když jsem šla k Wartelovi. Připravovala jsem se na dnešní večer — do Opery, na první představení „Ballo in Maschera". Od svého návratu jsem nevyšla a nikdo mě neviděl. Jsou dny, kdy se vše daří. Vlasy se mi samy od sebe usadily a udělaly mi rozkošnou antickou hlavu jako na těch řeckých sochách — mnoho vlasů zadržených zlatou stuhou, šíje odkrytá, zahalená jen několika drobnými přirozenými lokýnkami. Náhrdelník z perel a šaty bez jediného švu — přesto přiléhavé a drapované jako sochy, což mi trochu vadilo kvůli mým dokonalým a tak pevným tvarům, že je žádné šaty nemohou skrýt. Rozumí se, že šaty nemají žádnou ozdobu — ani lem — jsou prostě roztřepené jako u žebráků.
Moje teta, Dina a já — přímo naproti Emilovi s Belle-de-jourem a dvěma dalšími šejdíři. Líbila jsem se dnes večer sama sobě — a myslím, že i sálu. Chtěla jsem se Emilovi jevit nádhernou. Hodně jsem se změnila za rok a půl. Povyrostla jsem, stala se ženštější. Sál byl plný — mezi přáteli kněžna Souvoroffová a paní de Wykersloovthová; jako návštěvníci Bibi, Galula a náš bankéř Gilly mě zdraví ze svých křesel dole pod naší lóží (přízemí). Pokud jde o lvy — na ty jsem se nedívala...
Všimněte si aktu „Ballo in Maschera", kde se guvernér a Amelia setkávají v lese. Přijde Renato, manžel — nepoznaje svou ženu — prosí guvernéra, aby uprchl, neboť bandité mohou každým okamžikem přijít.
Audiffret je přesto nejkrásnějším a nejelegantnějším pánem dobrého města Nice. Je tak krásný, že kdybych zde zůstala, byla bych schopna se jím opět zabývat. Prozatím mu nevěnuji pozornost — to moje teta ho sleduje a libuje si v poznámkách o blednutí nebo červenání... ta dobrá osoba je přesvědčena, že ten plamenný zámecký pán ke mně chová skrytou vášeň. Proč by ji tedy skrýval?
Při odchodu, zatímco Generál hledal náš vůz, jsem několikrát obrátila záda Belle-de-jourovi, jenž si přál mě bezpochyby poctít pozdravem a snažil se mi pohlédnout do tváře. Když jsem mu definitivně ukázala zadek — jenž je ostatně právě tak krásný jako předek — a hleděla na zeď, pozdravil moji tetu a přišel ke mně promluvit. V tu chvíli přišel Bihovetz a já měla uspokojení náhle opustit inspektora psů a Galulu. Jak jsem měla odvahu ukázat se ve městě, kde jsme tak pošpiněny a kde se nám dostalo tolika příkoří. Rozhodně jen Emile mě dokáže inspirovat — když ho vidím, směji se, a když se mu směji, komponuji... zítra král. Při návratu jsem si zpívala refrény z loňského roku.
– Jak jsme tehdy byli veselí! — řekl Generál.
– Ach! Ano — odpověděla jsem. článek o kardinálovi Antonellim: viz str. 222–224

Středa 7. prosince 1876

Oplatily jsme návštěvu paní Souvoroffové a byly jsme u paní de Ballorové a Wykersloovthové, které přišly k nám. Jeanne je nyní s tím svým strašným manželem a tchyní kněžnou de la Tremoille. Poprvé jsem kmotrou. Bihovetz je kmotrem. Předmětem je dcera ruské ženy vdané za černocha. Holčička je černá; matka bude komornou u mámy. Musela jsem se políbit s Bihovetzem — je to zvyk. Mámu to mrzí a jen spouští povyk a rozhořčuje se — se smíchem. Ach! Kdyby věděla...

Poznámky

Pozn. překl.: Obyvatelé Antibes — přímořského města sousedícího s Nicí.
Pozn. překl.: Císařovna Eugénie (1826–1920), manželka Napoleona III., po pádu Druhého císařství v roce 1870 žila v Anglii.
Pozn. překl.: Pierre Alexis Ponson du Terrail (1829–1871), francouzský autor dobrodružných románů. „La Jeunesse du roi Henri" — osm svazků historické fikce ze dob francouzských náboženských válek.
„Un ballo in maschera" — opera Giuseppe Verdiho (1859); děj se točí kolem maškarního plesu, politického spiknutí a milostného trojúhelníku.
Pozn. překl.: „Belle-de-jour" — doslova „denní květ", svlačec, jenž kvete jen za dne a do večera zvadne; Marie tak posměšně přezdívá pomíjivému, marnivému muži.
Trémoille (la Trémoille) — jeden z nejstarších francouzských šlechtických rodů s nepřetržitými dějinami od středověku.