# Čtvrtek 8. prosince 1876

Čtvrtek 8. prosince 1876

Malá domácí trápení mě skličují.
Ponořuji se do vážné četby a se zoufalstvím vidím, jak málo vím! Zdá se mi, že se to nikdy vše nenaučím. Závidím vědcům — žlutým, vychrtlým a škaredým.
Mám studijní horečku a nikdo mě nevede.

Pátek 9. prosince 1876

Šla jsem vyzvednout Olgu a abych ji přiměla dobře pózovat, musela jsem improvizovat pohádky překvapivé absurdnosti.
Generál, můj kmotr, nás našel na mé terase, kde jsem s Victorem tvořila obraz.
Večer mě odvedli do divadla na „Girofle-Girofla", historickou hru. Jenže paní Anitchkoffová, která šla napřed s mámou, přivedla všechny své děti a jen s velkou námahou ji odvrátili od záměru přivést i děti své kuchařky. Místo lóže to byl zvěřinec. Přesto jsem se ovládla.
Při Girofle-Girofla se prohodilo pár slov o Audiffretovi a tím pádem o Antonellim. Nevěřili byste, jak se mi ulevilo a jak jsem klidná — konečně jsem vše pochopila. A to uvidíte.
Vždy jsem mu říkala ne. Bylo to dokonalé. Dobře.
Pokračujme.
Vše šlo obdivuhodně — jenže já vymyslela chodbu a tajné schodiště! Každý na jeho místě by toho využil. Bylo na mně, abych se nesnižovala k vulgárním důvěrnostem, jež mu dovolily předpokládat vše a odvažovat se mnoho. Dopustivši se tak závažných chyb, dala jsem se do obviňování všeho a všech.
Zde je pravda.
Amen.
To mi nebrání být zuřivá na sebe — a protože je příčinou té zuřivosti, i na něho.
Amen.

Sobota 10. prosince 1876

Paní Bonninová, dcera Tamburiniho, nám poslala lístky na requiem za [přeškrtaná slova:] svého otce a šla jsem tam v plném smutečním úboru. Kostely a pohřební zpěvy jsou pro mě opravdovými slavnostmi.
Bylo třeba projít Promenádou a dát se tam spatřit! Zastavuje se i v Opeře, aby se mluvilo italsky s Crescim před celým souborem.
Při návratu jsem našla kytici a otcovu vizitku. Odvážil se přijet do Nice — a hle, jeho výzva! To byl náš první výkřik.
Odporný Broussais přichází vyprávět, kolik generálů povýšil do hodnosti — včera vyprávěl věci, které se přihodily jemu a jeho příteli, ruskému císaři.
Šly jsme na bruslárnu Cercle de la Méditerranée, kde na nás již čekaly máma, paní Anitchkoffová, Bihovetz, Wolf (náměstek ministra války), Pelikan a Broussais.
Nikdy jsem bruslení neviděla a všichni ti lidé otáčející se, klouzající, padající mi přišli neobyčejně půvabní.
Je tam k vidění celá elegantní Nice; byly jsme ve skupině Cawperových (lady Cawperová z Říma), Sabatierů a polských magnátů.
Paní Souvoroffová právě odešla po rozhovoru s mámou.
Nastal okamžik, kdy jsem chtěla utéct — ale zůstala jsem, podpírána svými a Pelikanem, který nám přivedl svou přítelkyni paní Zourmilinovou. Paní Anitchkoffová slyšela, jak se několik osob zeptalo: Kdo? A jak se odpovídalo: Slečna Bashkirtseff. Zná mě — ach! — každý pes, a přesto!
Prvními slovy paní Zourmilinové bylo:
– O vás jsem tolik slyšela.
Levý půlkruh byl zamořen Howardovými a jim podobnými. Moje „maminky" viděly Audiffreta hovořit s těmi Howardovými — bez přílišné radosti.
Špičatá — bledá a uvadlá — nijak neskrývá svůj sklon k Překvapivému. Dojala mě — jsem plná mateřských citů; ráda bych je svedla dohromady.
Hrabě Markoff nás přišel pozdravit a poté Audiffret — „bez lstí a oklik" — se k nám přiblížil, přešel celou bruslárnu, pozdravil mě jako cestovatelku, mluvil o mých malých nožkách, jež by se tak dobře hodily na brusle, a utrousil jeden dva vtipy o bruslařích. Byla jsem zdvořilá se špetkou drzosti — zcela vkusně — taková, jaká budu napříště ke všem. K tomuto se ovšem chovám svrchu, ještě víc než k ostatním. Markoff přišel podruhé, obrátila jsem se k němu a Girofla se vrátil na své místo — snad ne příliš polichocen, neboť mé přijetí tvořilo kontrast s radostným štěkáním ostatních slečen.
Je víc než kdy jindy prvním kohoutem na vsi, ačkoli finance jsou v dojemném stavu.
Ale v tuto chvíli je veškerá moje pozornost pohlcena dvěma sestrami Gautierovými. Krásné k zbláznění — ženy pro Mohamedův ráj. Sametové oči, nosy lehce orlí a zaoblené, růžové tváře, červené rty, černé vlasy. Obdivovala jsem je jako „krásné věci" a chystala se jim říct svůj obdiv, když doktor Thaon pozdravil mámu.
Je ženatý se starší z těch slečen a seznámila jsem se s oběma a měla to potěšení říct jim své mínění — velkými komplimenty ve formě drzosti. Dnes se mi vše daří a cítila jsem, že mluvím okouzlujícně — jak s těmito kráskami, tak s ostatními.
Nechávají mě doma a vracejí se za hodinu s konvalinkami, jež mi posílá paní Souvoroffová. Setkaly se s ní u Mortierů. Zdá se, že je zasvěcena (jako ostatně všichni) do spiknutí, jež proti nám osnuje paní Tutcheffová, a že se staví do role máminy horlivé zastánkyně.
– Je to odporná žena, říká, proč nepřikážete svému manželu, aby ji umlčel?
– Protože můj manžel je nula.
– Ale můj také! A nežiji s ním — přesto kdyby se do mě jeho sestra zakousla jako tato žena do vás, přikázala bych mu a on by jí dal pohlavky.
– Ale měla byste na ni podat žalobu pro pomluvu! Závidí vám — a ona přikrmuje pomlouvačné jazyky. Mě také pronásledují — a říkalo se dokonce, že způsob života, jaký vedu... by mé dceři znemožnil dobrou partii. Počkejte, říkávala jsem — a provdala jsem ji jako velkokněžnu.
To mámu rozzářilo. Kněžna tvrdí, že k nám cítí neodolatelné sympatie.
Onehdy jeden ruský pán opakoval hrůzy v jejím salónu.
– Byla jsem téměř v slzách, říká, když jsem viděla, jak vás tak hanebně napadají — a zeptala jsem se ho, odkud to má. Od paní Tutcheffové, odpověděl mi. Požádala jsem ho, aby mlčel, s dodatkem, že vás znám deset let.
– Ale i já je znám, vykřikl konzul — mají soudní spor už čtyři roky a nikdo se neopovažuje nic podnikat, neboť jsou to hanebné pomluvy.
I ty? Odkdy se nás zastáváš, můj synu?
Máma se právě vrátila z Monaka. Našla tam svého manžela, jeho milenku s paní Tutcheffovou, Konstantina Eristoffa a kněžnina Neapolitánce. No — způsobila skandál, který ostatně schvaluji.
Řekla té hnusné ženě, co si o ní myslí — a to je vše. A skutečně — není to odporné vidět tu stvůru trůnit v počestných salónech a ničit ostatní — sama chodíc se svým milencem chránit lásky svého bratra s herečkou. Udělala víc — nechala je přespat u sebe. Ó morálko, ó spravedlnosti, ó veřejné mínění!
Moje drahá teta Sophie se skryla na jistém místě, čehož lituji, neboť nedostala ani setinu toho, co si zaslouží.
Scéna se odehrála na nádraží — a máma šla do čekárny říkat všem svým známým, že dala paní Tutcheffové pohlavek. To je jen chlubení — ostatně jí vyťala políček drtivými slovy.
Otec — rozrušený, chvějící se, bledý — přiběhl k mé tetě a prosil ji, aby utišila jeho ženu. A moje teta mu odpověděla bez zvyšování hlasu, že ta žárlivost mu musí lichotit — a že je-li, jak říká, čestný člověk, musí umlčet tu svoloč Tutcheffovou a obklopit svou dceru vším. Stále odpovídal ano, dělal se nešťastným, naříkal, sténal, mluvil o své lásce ke mně. Máma ho po celou dobu titulovala... nemohu opakovat všechna jména, která mu dávala. Byl plazivý a zbabělý a prosil:
– Proste Marii, aby mi dovolila přijet do Nice — neboť mi to zakázala.
Pohleďte na toho Agnus Dei.
– Upozorněte ji, řekla máma otci, že jakmile jde o mé dítě, stávám se tygřicí. Ohlodala bych jí nos.
– Udělám pro ni vše — jen ne v Nice.
V Paříži říkal, že pojede jen do Nice.
Ó svoloči, ó zbabělče!!!
Alespoň se nyní dozví, co ta vážená žena jezdí dělat do Monaka. Máma to křičela dost nahlas. Bylo třeba to křičet hned první den jejího příjezdu před čtyřmi lety.

Neděle 11. prosince 1876

Šla jsem do kostela. Je tak krásné počasí, že jsem se prošla poté, co jsem zkusila bruslit, dokud tam ještě nikdo nebyl. Po odchodu odtud jsme se setkaly s kněžnou Souvoroffovou, jež šla naproti nám s d'Aspremontem.
Dále Audiffret, Belle-de-jour atd. — jejich pozdravům odpovídám odvrácením hlavy.
[Dvě přeškrtané řádky]
Později, když jsme opět byly na bruslárně, ten slavný hrdina tam dělal divy se svými pobočníky.
Máma mluvila s manželem lady Cawperové, s níž se setkala v Římě; moje teta a Dina byly obklopeny... generálem Bihovetzem; a já jsem se procházela kolem nich s malou Olgou — obě jsme jedly placičky — a ukazovaly jsme se kněžně Kotchoubeyové, švagrové knížete, jehož jsem viděla v Rusku. Její manžel dnes ráno v kostele poznal a pozdravil mámu — znal ji, když byla velká jako já.
Mezitím se Girofla nechal sklouznout až k mé tetě.
Přiblížila jsem se a pochválila mu bruslení — s dosti pohrdlivým výrazem. Pak jsem se vrátila, aniž jsem čekala konec jeho poděkování.
Chápete — je to nezdvořilá svoloč, a proto jsem ochranitelská a pohrdavá.
Pokud jde o Belle-de-joura — na toho se ani nedívám.
Zdá se mi, že je čas stát se nezávislou a přestat se usmívat lidem, kteří vámi pohrdají.
Viděly jsme Pelikána, Anitchkoffovy — všechny ty lidi, co se vždy vidí. A večer jsem šla do Opery. Vlasy ploché vpředu a splývající v sotva stočené prameny na šíji, vracejíce se přivázat svazečkem kudrlinek vpředu. Tato rozpuštěná, plochá a objemná hlava je novinka a dodává mi nevinný vzhled — hodí se to k jakémusi ruskému kostýmu, batistová blůzička pod šaty z foulardu... stejné jako v pařížské Opeře. Perly na krku, žádné rukavice. Nepodobala jsem se sobě — byla jsem opravdový obraz. Nechválím svou tvář — to přenechávám ostatním — ale vzdávám spravedlnost celkovému pojetí, jeho svébytnému rázu.
Vigierová je naproti s lady Cawperovou — ta jí vypráví spoustu věcí a zároveň mě sleduje lorňonem. Girofla se objevuje teprve ke třetímu aktu a prohlíží si mě lorňonem, on i jeho přisluhovači. Byla jsem dost pozoruhodná, abych si zasloužila tu čest. Nikdo se neupravuje s takovou původností, prostotou a vkusem jako já — hlavně s vkusem.
Paní Anitchkoffová odchází — dlouho před koncem. Dělám, že odcházím, a skryji se za zavřenými dveřmi, abych viděla, co udělá Překvapivý; [přeškrtaná slova: k mým se přibližuje jen tehdy, když tam já nejsem].
No — prostě odešel. Nepřipisuji si nic.
„Ballo in Maschera" mě přimělo snít o maskarádních bálech v Římě... Nemohu pohlédnout na lady Cawperovou, protože za deset dní jede do Říma — ta šťastlivkyně!
Přišel Fiouloulou — mluvila jsem k němu v hádankách a odešel ohromen.
Ale přihází se mi dost kuriózní věc. Začínám obdivovat Gautiera — tím, že pozoruji jeho sestry. Seděly dnes večer vedle nás a zatímco jsem mluvila se slečnou, viděla jsem vstoupit k nim jejich bratra — ale ne toho, jehož znám — jiného, staršího, Michela? Menšího a méně krásného než Alberta, ale zkaženého jako nikdo jiný! Ten prostopášný výraz mě okouzluje, ačkoliv se mi nelíbí. Dnes večer byl nádherný. Matná pleť, oči — oči rodiny — čisté a hezké vlasy... a celý vzhled půvabný. Přivedl mi na mysl Lardereie a Antonelliho... je to vše jedna série. Tráví život s kokotami, což mu dodává ten prostopášný a zajímavý výraz, jenž mě znechucuje a okouzluje... nebo spíše dráždí a dává mi bláznivé nápady.
Protože potřebuji o někom mluvit, mluvím o Michelu Gautierovi — a smějí se mi.
No — teď bych měla spát, místo abych kameněla nad tím nešťastným Titem Liviem.
Dnes večer se nenávidím a nenávidím své psaní.

Pondělí 11. prosince 1876

Každým dnem více propadám malbě. Celý den jsem se nepohnula. Věnovala jsem se hudbě — a to mi stouplo do hlavy i srdce; bylo třeba dvě hodiny rozhovoru o ruských dějinách s dědečkem, aby mě přivedl zase do pořádku.
Nesnáším být... citlivá... u mladé dívky to hraničí... s hromadou věcí... triviálních.
Dědeček je živá encyklopedie.
Nemohu bez úžasu smíšeného s hněvem myslet na svou hloupost s Antonellim. Říkala jsem, co nebylo třeba — a naopak. Vypadala jsem, jako bych se bála, jako bych hledala... jedním slovem — bylo to absurdní! Četli jste to sami.
Cassagnac si může získat zbožňování svými vyrušeními ve Sněmovně.
Hrozný a někdy zábavný Broussais mi přinesl kytici s těmito slovy:
– Quasimodo Esmeraldě. Ty květiny jsou nevinné a mohou být nabídnuty čisté holubici jako vy. Pestrobarevná kytice by vás nebyla hodna.
Když ten člověk začne žertovat, je neodolatelně komický — ale bohužel ty žerty vždy skončí nějakou nevhodností, zvláště u dezertu, neboť ten nenasyta pije a chodí všude a všude pije.
Berthe mi napsala a odpověděla jsem jí odmítnutím pozvání na 12. — kvůli Olžinu portrétu, který chci dokončit.
Popsali mé šaty z předminulého večera v Opeře. — „Obdivujeme slečnu Bashkirtseffovou v matných vlněných šatech — reminiscenci antického římského roucha. Matný zlatý kroužek ve vlasech. Toaleta velké prostoty." — Je to poprvé, co nicejské noviny pochopily mé šaty.
Máte Tita Livia tak rádi jako já? Shledávám ho stejně zajímavým jako Alexandra Dumase. Nesmějte se tomu srovnání... vy ostatní pedanti a zatraceně-ignoranti.
– Kdybyste trávila zimu v Římě, řekl Blanc u Mouzayové, měl bych k vám pocit hraničící s pohrdáním.
– Já bych ten pocit neměl, řekl Cassagnac, ale upřímně bych vás litoval.
Nuže — nejedu a není to kvůli vašim slovům. Mé nemocné hrdlo, Wartel a hodiny harfy — to je to, co mě žene do Paříže.
Ale co pro mne uděláte, vy milí lidé s tak dobrým míněním o mé osobě?!
Znám někoho, kdo mě miluje — kdo mi rozumí — kdo mě lituje — kdo věnuje celý svůj život tomu, aby mě učinil šťastnější; někoho, kdo pro mě udělá vše a kdo uspěje; někoho, kdo mě nikdy více nezradí — ačkoli mě dříve zradil. A ten někdo jsem Já Sama!
Nečekejme nic od mužů — dostali bychom jen zklamání a žal.
Ale věřme pevně v Boha a ve vlastní síly.
A věru — jelikož jsme ctižádostiví, ospravedlněme své nároky něčím.
Epizoda salon starý dům Gavronzi, dvě postele, Woldemar. Nathalie atd.

Poznámky

Pozn. překl.: „Koumm" — rusky: spolukmotr (muž, který je kmotrem dítěte, jehož kmotrou je Marie, nebo naopak).
Pozn. překl.: „Girofle-Girofla", opereta Charlese Lecocqa (1874). Marie ji ironicky označuje za „historické dílo".
Pozn. překl.: Marie narážela na tajnou chodbu ve svém římském bytě — viz deník z léta 1876 — která Antonellimu usnadňovala přístup k ní.
Cresci — patrně člen operního souboru vystupujícího té sezóny v nicejské Opeře.
Pozn. překl.: Bruslárna Cercle de la Méditerranée — módní klub v Nice. Bruslení na kolečkových bruslích bylo v 70. letech 19. stol. novinkou.
Pozn. překl.: „La Pointue" („Špičatá") a „le Surprenant" („Překvapivý") — Mariiny šifrované přezdívky; druhá z nich označuje Audiffreta.
Pozn. překl.: „Girofla" — Mariina přezdívka pro Audiffreta zde, vypůjčená z operety zhlédnuté předchozího večera.
Pozn. překl.: Lat. „Tu quoque?" — „Ty také?" Zde vyjadřuje ironické překvapení.
Pozn. překl.: Lat. „Agnus Dei" — Beránek Boží. Marie svého plazivého, úlisného otce srovnává s obětním beránkem.
Pozn. překl.: „Cocottes" — kurtizány, vydržované ženy z polosvěta (demi-monde).
Pozn. překl.: Narážka na román Victora Huga „Chrám Matky Boží v Paříži" (1831) — ošklivý a oddaný Quasimodo nabízí květiny krásné Esmeraldě.
Pozn. překl.: Titus Livius (59 př. Kr. — 17 po Kr.), římský historik.