# Sobota 26. listopadu 1876

Sobota 26. listopadu 1876

škrtnuto[Zrušeny 4 řádky]
Máma je tak nemocná, že nemůže být ani řeči o tom, aby jela s námi do Versailles. Pan a paní de Mertensovi nás přijeli vyzvednout. Byla jsem v bílém jako vždy, ale měla jsem čepec z černého sametu, který obdivuhodně pozlacoval mé blonďaté vlasy. Pršelo. Byli jsme již ve vagónu, když přišel jeden vyznamenaný pán, ještě mladý — jeden z těch Francouzů par excellence, napůl lump, napůl kavalír, navenek vlídný, uvnitř suchý, ke všem laskavý, v jádru hrubý a zlý. Ješitný a závistivý, duchaplný a hloupý.
„Dovolte, drahoušku,“ řekla baronka, „abych vám představila pana Janviera de La Motte, šéfa jeho strany, a tudíž vašeho přítele.“
Uklonila jsem se, zatímco kolem mě probíhalo ostatní seznamování.
„Je tu místo?“ ozval se najednou zvenčí ostrý hlas.
„Ah! To je můj syn,“ řekl pan Janvier de La Motte. „Ano, je tu místo, nastup.“
Syna představili stejně jako otce, jemuž se náramně podobá. Mladý muž uhnětený z mléka, krve a inkoustu. Knírek a bradka. Sedmadvacet nebo osmadvacet let, jak bylo řečeno.
Pan de La Motte otec přejížděl pohledem ode mne k Dině, nevěda, která z nás je ta dotyčná. Nijak jsem mu nenapověděla, neboť oba se mi od prvního okamžiku nelíbili. Mladý poslanec začal se mnou hovořit o politice.
„To mi včera říkal pan de Cassagnac,“ odpověděla jsem na jednu jeho větu.
„Vy jste viděla Paula de Cassagnaca, slečno?“
„Ano, pane.“
„A... kde to?“
„U nás.“ (Říkám „u nás“ pro baronku, která neměla vědět o obědě.)
„U vás! Otče, Paul de Cassagnac měl tu čest být včera představen slečně!“ – Skoro to vykřikl a jako by tím říkal: Proč jste mě do toho zatáhl, když Paul de Cassagnac...
„Och ne,“ řekla jsem chladně, „ne včera — ale před čtyřmi měsíci.“
Ten vlak poslanců mi připomněl vlaky na střelnici holubů v Monaku — jen místo pušek mají ministerské aktovky. Páni de La Motte nás umístili v první řadě vpravo, nad bonapartisty, takže jsme byli přímo naproti republikánským lavicím. Sál — nebo aspoň předsednické křeslo a tribuna — mi opět připomněl střelnici holubů, jenže pan Grévy místo aby držel provázek klecí, šermoval zvonkem, což levici nijak nezabránilo, aby opakovaně přerušovala výborný projev ministra spravedlnosti pana Dufaura. To je čestný muž a statečně a učeně bojoval proti hanebnostem republikánských psů.
Projednával se rozpočet náboženských záležitostí.
Dávala jsem pozor, vzpomněla si, co jsem četla v novinách, a hned jsem se zorientovala. Pan de La Motte otec nás dvakrát navštívil a ukázal nám všechny slavné osobnosti sálu.
Existuje-li na světě odporná a odpuzující tvář — je to Gambettova. Ten proslulý ničema, slavný kramář, nepromluvil a žádné gesto neprozrazovalo jeho myšlenky; zavíral oči a zdálo se, že říká: Pokračujte.
Kdyby mi strany nevysvětlili, rozpoznala bych je sama. Vlevo smečka divokých, špinavých a nejhůře vychovaných psů na světě — křičící, řvoucí, štěkající. Jedni drželi kolena v náručí a zdálo se, že říkají: Ach! Já už nemohu! Druzí si zakrývali tvář, jako by říkali: Ach jé, jé. Jiní zase dělali nepochopitelná gesta, jež snad znamenala: To je dobrá, co?
Střed levice i střed pravice jsou smíšené. Pravice začíná krásnými, urostlými, dobře oblečenými muži skvělého vzezření a krásného chování — ti jsou pro Boha a krále; na krajní pravici sedí muži téměř stejně pohlední jako ti první: Moji. Všechny tyto strany mě přivádějí k zoufalství!
Nezastírejme si nic — jsou to opravdové námluvy. A cynismus toho Otce... mě zděsil. Nakláněl se k uchu paní de Mertensové a říkal jí spoustu věcí, jako bych tu nebyla — a mimo jiné:
„Mému synovi se velmi líbí — tím jsem si jist; jen by bylo třeba vědět, co si ona myslí o něm.“
Krev mi vstoupila do tváře a chtěla jsem se otočit a změřit ho pohledem, aby pochopil, co si myslím.
Místo toho jsem se zadívala skrze lorňon na hraběte de Mun, krásného a sympatického legitimistu: muže hluboce zbožného a čestného. Zasedání bylo ostatně velmi klidné.
Pořád pršelo a místo fiakru jsme vzali omnibus.
Návrat byl stejně šokující jako podivný.
Syn — vážně zaneprázdněn — nám zanechal Otce, který se choval tak, jak jsem nikdy neviděla. Mluvil o postavách, lýtkách, nohách — vzal do ruky mou nohu, a také Dininu a barončinu.
„Vsadím se, že jste obdivuhodně urostlá,“ řekl.
„Och, pane — zdá se mi, že jdete trochu daleko,“ řekla jsem se smíchem, abych nemusela dělat skandál.
Pak to bylo ještě horší: ta stará bláznivka a ten starý hlupák mluvili o mé konstituci, mé krvi, mém těle... jako o klisně pro hřebčín.
Tito psi si myslí, že se mi Cassagnac líbí, a jsou tak nešikovní, že ho pomlouvají.
Cassagnac nelže — včera do Sněmovny nešel a dnes večer opravdu odjel.
Výsledek tohoto zasedání pro mne... ano, Řím, stále více milovaný... ustupuje městu nečistému, kořistnickému, hmotařskému. Ta krásná vize... potrestám se Paříží.
Našla jsem fotografii kardinála, když byl mladší — a... podobnost s Pietrem je tak nápadná, že... mě to velice potěšilo... Milovala jsem ho opravdu?
Vrátila jsem se rozhořčená, klnouc La Mottům a všem Francouzům... kromě Paula... de Cassagnaca — ale ten je kreol a Gaskon.
Mámě připadal půvabný a povídaly jsme si o tom až do noci.

Poznámky

Pozn. překl.: Francouzské Národní shromáždění zasedalo ve Versailles v letech 1871–1879. ↩
Pozn. překl.: Jules Grévy (1807–1891), předseda Sněmovny. Jules Dufaure (1798–1881), ministr spravedlnosti. ↩
Pozn. překl.: Léon Gambetta (1838–1882), vůdce francouzských republikánů a jeden ze zakladatelů třetí republiky. ↩