Pondělí 27. listopadu 1876

Neděle 27. listopadu 1876

Proč člověk skrývá svou nahotu? Protože si není jist svou krásou. Kdybychom měli jistotu dokonalé a bezvadné krásy, neměli bychom žádné zábrany ukázat se nazí. Šla jsem navštívit Berthe a hodnou Mouzayovou. Ptala jsem se posledně jmenované na radu: mám se dostavit na Mertensové pozvání, vědouc, že tam dnes večer bude pan de La Motte?
– Víte, dodala jsem, je mi nepříjemné vědět, co jste mi právě zopakovala (Mertensová jim to vyprávěla) — pohrdnutá láska plodí jen nepřátele. Nestojím o to, aby se do mě někdo zamiloval. Vše, co mohu nabídnout, je dobré a upřímné přátelství.
– To je velmi dobře, má drahá, odpověděla hraběnka, ale radím vám, abyste nezanedbávala vztahy, jež se vám nabízejí. Přijdete-li dnes večer, zanecháte semeno, které vzejde — a kdo ví? Snad až se vrátíte do Paříže, naleznete strom. Páni de La Motte nejsou lidé k přehlédnutí — ani pro jméno, ani pro příbuzenstvo, ani pro postavení. Ten mladý muž je skvělá partie dokonce i pro vás a byl by především pákou v Paříži. To je, u čerta, pravda — nuže, půjdu! Ale bez převlékání a v klobouku.
Vše proběhlo s nesrovnatelným klidem a majestátem. Jasně osvětlený salón, baronka s bílými vlasy, mladou krásnou tváří a bohatou toaletou vypadala jako starý portrét. Baron — kohout jako vždy — sto tisíc [přeškrtaných slov: franků] renty. Ten ubohý člověk si nemůže zvyknout na chudobu a uchovává si jak přepychové zvyky, tak velkopanské vzezření. V devět hodin vstoupil mladý pan de La Motte ve večerním oblečení do salónu a pomalu šel políbit ruku baronce, její sestře a hraběnce de Bailleul, ženě onoho hraběte de Bailleul, jehož jsem poznala před čtyřmi měsíci. Byl představen mámě — ta byla v klobouku jako já. Všechny ty napudrované hlavy a vlečkové šaty vypadaly jako stíny minulého věku. Přinesli stůl a se slavnostním tichem se ustavil whist. Od včerejška mi připadá, že hraji komedii. Víte, že jsou to zcela oficiální námluvy?!
Prohlédla jsem si pana de La Motte a tento průzkum bohužel v ničem nezměnil můj první dojem. Bohužel — protože ten muž [přeškrtaná slova: má] postavení podle mých přání a já jsem žena podle jeho. Antipatie nezávisejí na nás. Rozmlouvala jsem klidně, zdrženlivě, duchaplně a půvabně. Což nebránilo lidem rozplývat se nad mým „rozhodným vzezřením". „Je to ten klid, ta jistota, jež jsou úžasné," říkalo se. „Nezvyšuje hlas, nemění postoj, když říká věci nejpodivuhodnější a nejzávažnější." Bez přetvářky jsem dala najevo, že jsem studovala a hodně četla. Odvážili se mluvit o manželství a „mladý muž" vyslovil tak podivné teorie...
– „Člověk se může zamilovat, kdy chce — a já například, najdu-li mladou dívku, která se mi líbí tváří, tělem, duchem a majetkem, vezmu si ji. Neboť se nemohu ženit s osobou chudou — to by bylo rouhání; jsem první ve svém kraji a musím reprezentovat." Uznejte, že je to silné — baronka si se mnou vyměnila pohled a řekla suše:
– Cizinky si to všechny myslí a mají nejhorší mínění o Francouzích — myslí si, že se francouzští muži žení jen pro peníze. Řekla jsem jí to včera a moje domněnka se pozoruhodně potvrdila.
Říkaly se věci, jež se mi zdály nejpodivnější na světě. Ostatně je to velmi upřímné. Nabízí se mi jméno, postavení a skvělá příbuzenství s předními rodinami Francie — a navíc kariéra nejznamenitější. A žádá se ode mne výměnou duch a peníze. Je to obchodní operace, podnik velmi... přirozený — a kdyby ten muž nebyl tak nesympatický, přijala bych. Tvář by nevadila. Je to ten charakter suchý, brutální, zištný, ctižádostivý a houževnatý, pokrytý trojitou vrstvou světského laku. Ano — patří do kategorie lidí nalakovaných. Půvabný, ohebný, velmi vlídný, horlivý a pokorný ve světě — musí to být tvrdý, nepříjemný a zlý člověk.
Uvedu mimo jiné jednu větu — mluvilo se o Alexisovi.
– Řekl mi, že nikdy nebudu šťastná, — řekla jsem.
– To proto, slečno, odpověděl pan de La Motte, že štěstí se vám nabídne a vy je odkopnete tím lehkým a klidným způsobem, který u vás již znám. Och! Ale řekl toho tolik — a věci přímější. Věděl, že jsem byla předem zpravena. Řekla jsem, že nemám ráda Francii jako Republiku a přeji si ji opustit.
– Ale místo toho, slečno, je třeba naopak zůstat, abyste vyhnala Republiku.
– A [přeškrtaná slova: co bych mohla] dělat, pane! Ach — kdybych něco zmohla, zajisté bych tomu věnovala všechny své síly.
– Mohla byste mnoho.
– A jak to?
– K tomu by bylo třeba udělat jednu věc.
– Jakoupak?
– Ach! To vám neřeknu. To jste měli slyšet: tón dělá hudbu.
Když se po sté mluvilo o mém „vyzrálém charakteru", cítila jsem se dost podrážděná — a místo abych to podráždění vyjádřila grimasami, řekla jsem klidným a znělým hlasem, aby mě všichni slyšeli:
– Zdá se mi, že bez trochy pevnosti charakteru nelze žít poctivě! To vyvolalo přesně stejný účinek, jako by neviditelná ruka zabodla obrácené špendlíky do křesel publika.
– Ach, jak je to pravda! — ozvalo se.
– Jste romantická, slečno?
– Jak to myslíte, pane? Je sto způsobů, jak být romantická.
– Je třeba přiznat porážku, řekl pokrytecky nebo upřímně „mladý muž", ocitne-li se člověk tváří v tvář takovému duchu. Následovalo: je to neslýchané, úžasné atd. atd. Ó ti hlupáci! Myslí si, že oklamají bohatou „cizinku" — marnivou, tvrdohlavou, snadno k pobláznění.
Všichni měli tu nevkusnost útočit na Cassagnaca — titulovat ho: krásný — nádherný — skvělý — nesrovnatelný Paolo. Ach! Ano, proboha — Paolo, jak říkáte. Paolo šlechtic, buldok, duelant, strašák lůzy — muž, který nosí u sebe pistole a obušky, jenž má v hotelu zrcadlo, aby viděl příchozí, a akustickou trubici, jíž jim může vykřiknout, že není doma. Jak byste se, ó zlověstní tupci, opovažovali srovnávat se s tímto Paolem, jejž se odvažujete zesměšňovat — a přitom mu přehnaně vzdáváte chválu?! Toho ušlechtilého, loajálního, statečného muže — srovnávat s tím [přeškrtané slovo: ješitným] strojem na marnivost! Ale no tak — na to jste nikdy nepomysleli! A kdybyste ho považovali za nicotnost, nevyčerpávali byste se jeho snižováním.
Nalakovaný mladý muž řekl, že se jeho sestra vdala v šestnácti letech. Pohybem jsem vyjádřila údiv a odpor.
– To je brzy, řekla jsem — já se vdám v pětadvaceti. Řekla jsem toho v tomto duchu tolik, že nakonec začal mluvit o motýlech pálících si křídla, o opatřeních, jež je třeba přijmout atd. atd. Ach! Pánové Francouzi — mysleli jste najít mladou výstřední, bohatou a svéhlavou — cizinku zkrátka, řekněme to velké slovo. Ale co si o nás, cizinkách, vlastně myslíte? Pche! Nezlobme se. Myslí si, co je třeba — jenže já nepatřím do obecného pravidla. Nejsem ani Ruska, ani cizinka — jsem Já Sama, jsem tím, čím by měla být žena s mými ambicemi... Nadešla chvíle je naplnit... Nuže?... Počkejme trochu.
Ležela jsem na mámině posteli, když mě napadlo... Vyskočila jsem s výkřikem:
– Zdá se mi, že pan de La Motte mě žádá o ruku dost průhledným způsobem?
– Ano.
– Je mu dvacet sedm až dvacet osm let a má černý vous...
– Ale ano.
– No tedy! Vzpomeňte si na předpověď, kterou mi udělala Moreauová před čtyřmi měsíci: „Brzy vás bude žádat o ruku muž osmadvacetiletý s černým vousem." — „No tak co říkáte!" Ach! Od toho okamžiku jsem začala znovu žít. Ó! Bože můj — kdyby se naplnila jen polovina té předpovědi... Slíbila mi vše, vše, po čem lze toužit!... Ale není to podivné!

Poznámky

Pozn. překl.: Cassagnac nosil pistole i obušek (casse-tête) a měl v hotelu systém pro prověřování návštěvníků — proslulý detail jeho excentrické osobnosti.
Pozn. překl.: „Paolo" — italská podoba jména Paul; posměšná přezdívka, kterou Cassagnacovi dal okruh La Mottů. Marie ji přejímá a mění v čestný titul.