# Čtvrtek 24. listopadu 1876

Čtvrtek 24. listopadu 1876

Pátek 25. listopadu 1876

Až do večera vše proběhlo jakž takž, ale najednou se rozpředl zcela vážný, zcela umírněný, zcela poctivý rozhovor o mé budoucnosti. Máma se vyjádřila slovy po všech stránkách náležitými. A to jste měli vidět otce! Klopil oči, sykal pokrytecké fráze a co se týče odpovědí... nikoli.
Je jeden maloruský dialog, který charakterizuje národ a který zároveň může poskytnout představu o otcových způsobech.
Dva sedláci:
– Jdeme spolu po veliké cestě.
– Šli jsme.
– Našli jsme kožich?
– Našli jsme ho.
– Dal jsem ti ho?
– Dal jsi mi ho?
– Vzal sis ho?
– Vzal jsem si ho.
– Kde je?
– Cože?
– Kožich!
– Jaký kožich?
– Ale šli jsme přece po veliké cestě?
– Šli.
– Našli jsme kožich.
– Našli jsme ho.
– Dal jsem ti ho?
– Dal jsi mi ho.
– A vzal sis ho?
– Vzal jsem si ho.
– Kde tedy je?
– Cože?
– Kožich!
– Jaký kožich?
A tak dál do nekonečna — jenže protože téma pro mne nebylo příliš zábavné, dusila jsem se a něco mi stoupalo do hrdla a působilo mi strašnou bolest, zvláště proto, že jsem si nedovolila plakat. Požádala jsem, abych se mohla vrátit s Dinou, a nechala jsem mámu s jejím manželem v ruské restauraci. [Dvě přeškrtané řádky] Celou hodinu jsem seděla nehybně, se sevřenými rty a stísněnou hrudí, nevědouc ani co si myslím, ani co se děje kolem mne. Tehdy přišel otec a líbal mi vlasy, ruce, tvář — se svými pokryteckými a zbabělými nářky.
– Až budeš skutečně potřebovat pomoc nebo ochranu, řekni mi slovo a podám ti ruku. Sebrala jsem poslední síly, sevřela hrdlo a řekla:
– Ten den nastal. Kde je vaše ruka?
– Teď ještě nepotřebuješ — pospíšil si odpovědět.
– Ano, potřebuji.
– Ne, ne. A mluvil o něčem jiném.
– Myslíte, pane, že přijde den, kdy budu potřebovat peníze? Och, jak jste drzý! V ten den se stanu zpěvačkou nebo učitelkou klavíru, ale nebudu po vás nic žádat! Neurážel se — stačilo mu vidět mě tak nešťastnou, že jsem to nemohla vydržet.
– Mstím se! — řekl mámě. Ó, ten zbabělec. [Napříč stránkou: Přičítám-li jeho chování povahu pomsty, zušlechťuji ho, ospravedlňuji ho. Nemstil se. Ne. Byl podlý a zlý jako vždy.] Měla jsem jen sílu svléknout si vše a lehnout si do postele. Nebylo ještě devět hodin. Druhý den jsem se probudila velmi brzy a znovu se mi vracely myšlenky na včerejšek. Vzpomínám, že jsem byla u obdivuhodného vyšívače a návrháře jménem Duchod. Šla jsem tam s paní de Mertensovou, která mi učinila podivný návrh. Nic menšího než žádost o ruku. Pan Janvier de La Motte, bývalý prefekt a bonapartistický poslanec, si přeje oženit svého syna — mladého muže sedmadvacetiletého, starostu svého departementu, generálního radu a poslance jako jeho otec. Pan Únor — ne, Leden — chce věno a ducha, který by mu vytvořil politický salon. Připadalo mi to v mém případě bizarní, a odpověděla jsem, že nemám nejmenší chuť se vdávat; baronka trvala na půvabech obou pánů de La Motte.
– V každém případě, řekla, ujišťuji vás, že byste je měla poznat.
– Poznat? Proč ne.
– Jsou to Cassagnacovi přátelé, zarputilí bonapartisté — a vy, která milujete „spiknutí", politiku... Stará bláznivka. Mé včerejší trápení a ponížení byly dnes ráno odměněny. Máma mě probudila lístkem od Mouzayové, v němž mě zve dnes k obědu a k pozvání připojuje lísteček od Cassagnaca. Ta drahá a výborná žena! Pan otec, který chtěl odjet v noci, přece neodjel poté, co (včera ve čtvrtek) dostal pozvání — naopak oblékl redingot s knoflíkovou dírkou plnou řádů, jimiž je vyznamenán, a vydal se s obdivuhodnou povolností do čtvrtého patra na rue Saint-Honoré 420. Vrátí se do Paříže a Cassagnac ho přivede s sebou. On, který nám působí jen zlo, získá toto spojení díky mně! Inu, co naděláte?

Poznámky

Pozn. překl.: „Maloruský" — dobový výraz pro ukrajinský. Marie přirovnává otcovo vyhýbání se ke klasickému ukrajinskému lidovému dialogu.
Pozn. překl.: Marie si hraje s jeho jménem: Janvier = Leden, Février = Únor.