Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 26. listopadu 1876

Sobota 26. listopadu 1876

Můj drahý Cassagnac byl již tam a zaplňoval půlku salónu. Ale nahání mi ostych... což mě, myslím, dělá zdrženlivější, slušnější. Proběhlo představování. Otec se choval jako čestný člověk — to je mi zásluha! Primo: na Cassagnacovi mu záleží, a secundo: bojí se ho. Cassagnac... zbožňuji ho. Podali nám oběd, na jaký jsem vůbec nepočítala — to jest vynikající. Seděla jsem mezi Cassagnacem a Blancem a mluvila jsem hlavně s tímto druhým, zatímco jsem si přála bavit se s oním prvním. Ale onen první je tak vážný, že musím nasadit Virginiiny způsoby, abych nepůsobila drze. Ví, že máma byla v Paříži před dvěma měsíci. A jak se mluvilo o fotografiích:
– Připravil jsem jednu pro vás, řekl mi Cassagnac, ale — dodal — dovolím si ji nabídnout slečně teprve poté, co požádám o svolení paní její matky.
– Bože, jak je Cassagnac slušný! — řekl Blanc svým posměšným tónem.
– Zdá se, že vás to udivuje, řekla jsem.
Protože jsem jedla jen hrozny, kladl mi je neustále na talíř. Převrhla jsem svůj džbánek, který převrhl sklenici Pommard, která ve svém pádu strhla malou sklenku vína ze Syrakus a ještě jednu prázdnou sklenku. To vše na Cassagnacův příbor.
– To přináší štěstí, pane — a je to trojnásobné štěstí.
– Mám veškeré štěstí a nepotřebuji ho mít více. Pohleďte na toho domýšlivce. Při odchodu od stolu zachytil lampu a spoustu jiných věcí na krbu — Mouzayová se na vteřinu zděsila, ale ten obrovský poslanec natáhl ruku a obemkl vše, co se chystalo padnout... Ach! Kéž by tak bylo s Císařstvím.
Nabídl se, že obstará vstupenky do Sněmovny.
– Jak to, řekl, majíc mě k dispozici, jste mi o tom nic neřekla!
– Nesnáším žádat.
– To je jediný způsob, jak něco mít.
– Blancu! Zatelegrafujte mému otci, že naprosto nutně potřebuji čtyři místa na zítřejší zasedání. Naprosto nutně. Sedla jsem si do slunečního paprsku, jenž mě celou pozlacoval. Cassagnac odjíždí zítra večer lovit kance do Bavorska. Lže bezpochyby a do Bavorska nejede.
[Začerněná slova: Vzala jsem] jeho dopis a šla s mámou a Dinou k Alexisovi. Alexis ho vzal, přičichl k němu, řekl mi, že je z včerejška a že osoba, která ho napsala, mě dnes ráno viděla a zítra odjíždí na cestu. Co se Pietra týče — to je neobyčejné. Nejprve mi řekl, že tu osobu nevidí a že je bezpochyby mrtvá. To mě naplnilo radostí.
– Opravdu, mrtvá?
– Počkejte. Znovu se dal do svých kejklí a řekl mi, že ho konečně vidí — ale daleko od Itálie, odkud přišel ten dopis. Ten dopis byl napsán dávno; od té doby nastal v životě té osoby velký převrat, smrt v rodině; vztahy se mnou přerušeny.
– Vidím ho konečně. Je to mladý muž, voják... je daleko, je voják, cestuje — a ne vlakem — ó ne! Na koni, ano na koni — je obklopen cizími muži, nejsou tam ženy — je to na Východě.
To připomíná Srbsko. Jeda do Srbska... Ten galantní junák chce zasvětit svůj věk trestání ničemů, a jednou tedy vyráží. Zbožný jak kostelník sleduje nebes znaky, bere svůj lehký raneček: jeden pár spodků sešlých, ponožky záplatované, jedny prastaré kalhoty, dva kapesníky zedrané. Kůň pod ním klopýtá, celý je zadýchaný, vesta je z plyše a nos mu... mrzne, slaný.
Uf. Alexis tvrdí, že je nesmírně nešťastný. Otec odjel! Po čtyřech měsících dýchám poprvé!
– Máte vše, co je třeba k dokonalé fyzické spokojenosti. Ale vaše duše trpí a nejste šťastná. Ach! Jaký nervový systém — to je děsivé. Jste příliš živá, chcete žít příliš rychle. Máte (až příliš pravdivé) nadměrnou potřebu náklonnosti a... nedostává se vám jí. Jste nesmírně citlivá — na náklonnost zvláště — a není nic snazšího než vás zranit. Vaše přirozenost potřebuje... aby vás milovali — a nemilují vás dost, nebo si to tak představujete. — Alexis. Ach! Jak je škoda, že Paul a Vir... ne, Paul de Cassagnac odjíždí zítra. Ten nádherný kreol měl starostlivý výraz a Alexis mi to řekl. Jak to mohl vědět? Co? Odjíždí zítra — a navíc řekl, že dnes nepůjde do Sněmovny... Uvidíme...
Je tak zábavný.
– Škoda, že vás ve Versailles neuvidíme, — řekla mu máma.
– Co na tom záleží?
– Záleží na tom, že by nám bylo příjemné se s vámi setkat.
– Co vám na tom může záležet?
– No, pane de Cassagnac, řekla jsem, tedy nechcete, aby vám lidé říkali příjemné věci?
– Protože jim nevěřím. Je tak velký... tak mohutný, tak tučný, tak černý. Sotvaže za sebou zavřel dveře, strhl se chór chvály — a on vzápětí vletěl zpět jako vichřice pro rukavice. Bylo to hrozné; naštěstí jsem nic neřekla. [Čtyři přeškrtané řádky]
Máma je tak nemocná, že ani nelze pomyslet na to, vzít ji do Versailles. Pan a paní de Mertensovi nás přijeli vyzvednout. Byla jsem oblečena do bílého jako vždy, ale měla jsem čepec z černého sametu, který obdivuhodně pozlacoval mé blonďaté vlasy. Pršelo. Byli jsme již ve vagónu, když přišel jeden vyznamenaný pán, ještě mladý — jeden z těch Francouzů par excellence, napůl lump, napůl kavalír, navenek vlídný, uvnitř suchý, ke všem zdvořilý, v jádru hrubý a zlý. Ješitný a závistivý, duchaplný a hloupý.
– Dovolte, má drahá, řekla baronka, abych vám představila pana Janviera de La Motte, šéfa jeho strany, a tudíž vašeho přítele. Uklonila jsem se, zatímco kolem mě probíhalo ostatní seznamování.
– Je tu místo? — ozval se najednou zvenčí ostrý hlas.
– Ah! To je můj syn, řekl pan Janvier de La Motte. Ano, je tu místo, nastup. Syn byl představen jako otec, kterému se náramně podobá. Mladý muž uhnětený z mléka, krve a inkoustu. Knírek a bradka. Sedmadvacet nebo osmadvacet let, jak bylo řečeno.
Pan de La Motte otec přejížděl pohledem ode mne k Dině, nevěda, která z nás je ta dotyčná. Neučinila jsem nic, abych ho osvítila, neboť oba se mi od prvního okamžiku nelíbili. Mladý poslanec začal se mnou hovořit o věcech politiky.
– To mi říkal pan de Cassagnac včera, — řekla jsem v odpověď na jednu větu.
– Vy [začerněná slova: jste viděla] Paula de Cassagnac, slečno?
– Ano, pane.
– A... kde to?
– U nás. (Říkám „u nás" pro baronku, která neměla vědět o obědě.)
– U vás! — otci: — Paul de Cassagnac měl tu čest být včera představen slečně! — To bylo téměř vykřiknuto a zdálo se, jako by říkal: Proč jste mě do toho dostala, když Paul de Cassagnac...
– Och ne, řekla jsem chladně, ne včera — ale před čtyřmi měsíci.
Ten vlak poslanců mi připomněl vlaky na střelnici holubů v Monaku — jen místo pušek mají ministerské aktovky. Páni de La Motte nás umístili v první řadě vpravo, nad bonapartisty, takže jsme byli přímo naproti republikánským lavicím. Sál — nebo aspoň předsednické křeslo a tribuna — mi opět připomněl střelnici holubů, jenže pan Grévy místo aby držel provázek klecí, šermoval zvonkem, což nebylo s to zabránit levici, aby opakovaně přerušovala výborný projev ministra spravedlnosti pana Dufaura. To je čestný muž a statečně a učeně bojoval proti hanebnostem republikánských psů. Projednával se rozpočet náboženských záležitostí. S pozorností a vzpomínajíc, co jsem četla v novinách, jsem se rychle orientovala. Pan de La Motte otec nás dvakrát navštívil a ukázal nám všechny slavné osobnosti sálu.
Existuje-li na světě odporná a odpuzující tvář — je to Gambettova. Ten proslulý šejdíř, slavný kramář, nepromluvil a žádné gesto neprozrazovalo jeho myšlenky; zavíral oči a zdálo se, že říká: Pokračujte. Kdyby mi strany nebyly vysvětleny, rozpoznala bych je sama. Vlevo smečka divokých, špinavých a nejhůře vychovaných psů na světě — křičící, řvoucí, štěkající. Jedni drželi kolena v náručí a zdálo se, že říkají: Ach! Já už nemohu! Druzí si zakrývali tvář, jako by říkali: Ach jé, jé. Jiní zase dělali nepochopitelná gesta, jež snad znamenala: To je dobrá, co? Střed levice i střed pravice jsou smíšené. Pravice začíná krásnými, urostlými, dobře oblečenými muži skvělého vzezření a krásného chování — ti jsou pro Boha a krále; na krajní pravici sedí muži téměř stejně dobří jako ti první: Moji. Všechny tyto strany mě přivádějí k zoufalství!
Nezastírejme si nic — jsou to opravdové námluvy. A cynismus toho Otce... mě zděsil. Nakláněl se k uchu paní de Mertensové a říkal jí spoustu věcí, jako bych tu nebyla — a mimo jiné:
– Mému synovi se velmi líbí — tím jsem si jist; jen by bylo třeba vědět, co si ona myslí o něm. Krev mi vstoupila do tváře a chtěla jsem se otočit a změřit ho pohledem, aby pochopil, co si myslím. Místo toho jsem se zadívala skrze lorňon na onoho krásného a sympatického legitimistu: muže hluboce zbožného a čestného. Zasedání bylo ostatně velmi klidné. Pořád pršelo a místo fiakru jsme vzaly omnibus.
Návrat byl stejně šokující jako podivný. Syn — vážně zaneprázdněn — nám zanechal Otce, který se choval tak, jak jsem nikdy neviděla. Mluvil o postavách, lýtkách, nohou — vzal mou nohu do ruky i Dininu i baronky.
– Vsadím se, že jste obdivuhodně urostlá, řekl.
– Och, pane — zdá se mi, že jdete trochu daleko, řekla jsem se smíchem, abych nebyla nucena dělat skandál. Pak to bylo ještě horší: ta stará bláznivka a ten starý hlupák mluvili o mé konstituci, mé krvi, mém těle... jako o klisně pro hřebčín. Tito psi si myslí, že se mi Cassagnac líbí, a mají tu nešikovnost o něm špatně mluvit. Cassagnac nelže — včera do Sněmovny nešel a dnes večer opravdu odjel.
Výsledek tohoto zasedání pro mne... ano, Řím, stále více milovaný... ustupuje městu nečistému, kořistnickému, hmotařskému. Ta krásná vize... potrestám se Paříží. Našla jsem fotografii kardinála, když byl mladší — a... podobnost s Pietrem je tak nápadná, že... mi to způsobilo velkou radost... Milovala jsem ho opravdu? Vrátila jsem se rozhořčená, klnouc La Mottům a všem Francouzům... kromě Paula... de Cassagnaca — ale ten je kreol a Gaskon. Mámě připadal půvabný a povídaly jsme si o tom až do noci.

Poznámky

Pozn. překl.: Aluzí na operu Victora Massého „Paul et Virginie" — Virginie je nevinnou, skromnou hrdinkou. ↩
Blanc — politický společník u Mouzayové stolu; oběd se konal na rue Saint-Honoré 420, ve čtvrtém patře. ↩
Pozn. překl.: Franc. „fat" — domýšlivý, samolibý (úzus 70. let 19. století); nikoli „tlustý" ve fyzickém smyslu. ↩
Pozn. překl.: Alexis byl proslulý pařížský somnambulista — jasnovidec přijímající klienty k psychometrickým čtením. ↩
Pozn. překl.: Paul de Cassagnac se narodil na Guadeloupu — odtud „kreol". ↩
Pozn. překl.: Francouzské Národní shromáždění zasedalo ve Versailles v letech 1871–1879. ↩
Pozn. překl.: Jules Grévy (1807–1891), předseda Sněmovny. Jules Dufaure (1798–1881), ministr spravedlnosti. ↩
Pozn. překl.: Léon Gambetta (1838–1882), vůdce francouzských republikánů. Mariin bonapartistický pohled je zde zcela bez příkras. ↩