Středa 8. listopadu 1876 (27. října)

Na zemi leží aršín sněhu, ale je jasno a krásně. Znovu jsme se vydali na projížďku, tentokrát na větších saních, stejně špatně vystrojených, protože sníh ještě není dost pevný, aby unesl těžké sáně s železnými ližinami.
Paul kočíroval, a kdykoli Pacha seděl nejnepohodlněji, pustil koně plným tryskem, takže nás zasypávali sněhem, zelený muž křičel a má velectěná osoba se smála.
Vozil nás po mizerných cestách a takovými závějemi, že jsme jen prosili o milost a smáli se.
Projížďka na saních, ať je člověk sebevážnější, vždycky připomíná dětskou hru.
Paul seděl po mé pravici a Pacha po levici; přiměla jsem ho, aby mi dal paži za záda a opřela jsem se o něj s, tak aby mi ta paže, jeho tělo a Paulovo tělo tvořily jakési pohodlné křeslo.
Zima mě už tolik neděsila, měla jsem na sobě jen kožich a vydrovou čapku, a tak se mi volněji hýbalo i volněji mluvilo.
Zkrátka, když nebylo nic lepšího, koketovala jsem s Pachou – a s rozmyslem.
Večer jsem si sedla ke klavíru a otec přišel zpívat árie z „Modrovouse“, ale té zatracené muziky už jsem měla dost, a tak jsem zahrála čtení Venušina dopisu, rozkošné číslo z „Krásné Heleny“. Však je také „Krásná Helena“ okouzlující dílo – Offenbach tehdy teprve začínal a ještě nezpustl tím, že by chrlil operety za dva groše.
Ta hudba vyhnala otce a přivábila Pachu. Zahrála jsem ji pro něj, je to jeho oblíbená skladba.
Hrála jsem velmi dlouho... už nevím co, něco pomalého a vášnivého, něžného a rozkošného, jaké dovedou být jen Mendelssohnovy Písně beze slov, když jim člověk dobře porozumí.
„To je krásné...“ řekl můj posluchač a přisedl blíž, ale přece jen v uctivé vzdálenosti.
„Ano, je to krásné,“ odpověděla jsem.
„Vidíte, že mám vkus...“
„Ano, v hudbě, kdežto v jiných věcech...“
„Ovšem, když se mi líbíte vy...“
Prudce jsem se otočila.
„Ano,“ řekla jsem.
„Dáte si čaj?“ zeptal se.
„Pojďme.“
„Máte rád hudbu?“ zeptala jsem se, když jsem v salonu usedla k čaji.
„Velmi.“
Byl úplně rozměklý, cítila jsem se volně, ale vzpomněla jsem si na toho příšerného Antonelliho, nechala jsem se líně sklouznout do polštářů divanu a pomalu jsem se rozhovořila o „té urážce, o které víte“. Nikoho jsem nejmenovala a nic dalšího jsem neřekla... A když se vyptával, odpověděla jsem jen:
„Kdybyste věděl, co mi ten člověk chtěl udělat, roztrhal byste ho na kusy.“
„Ach!“ vykřikl s tou prudkostí, která je mu vlastní a která působí strojeně, „proč tak mluvíte? To abych si nechal rozbít hlavu.“
Vypila jsem čtyři šálky čaje a mluvili jsme o hudbě.
„Má na mě velký vliv,“ řekl zelený muž, „cítím se celý podivně [Zrušené slovo]. Působí na mě tak... sentimentálně... a když ji člověk poslouchá, řekne, co by se jinak nikdy neodvážil říct.“
„Je to zrádkyně, Pacho, mějte se před Hudbou na pozoru, svede člověka k lecčemu, co by s chladnou hlavou neudělal. Uchvátí vás, omotá, strhne... a pak, a pak je to hrozné.“
Mluvila jsem o Římě a o somnambulovi Alexisovi; Pacha poslouchal a vzdychal ve svém koutě, a když se přiblížil ke světlu, výraz jeho tváře mi řekl víc než všechna slova světa... jak ten ubohý chlapec trpí.
(Všimněte si té dravé ješitnosti, té dychtivosti přesvědčit se o spoušti, kterou člověk způsobil. Jsem obyčejná koketa, anebo ne – žena, a to je vše.)
„Jsme dnes večer nějak melancholičtí?“ řekla jsem tiše.
„Ano,“ odpověděl s námahou, „vy jste hrála a já nevím... mám horečku, myslím.“
„Jděte spát, příteli, já půjdu nahoru, jen mi pomozte odnést ty knihy.“
Fuj! To ošklivé chvástání! Prosím vás, neobviňujte mě, obviňuji se sama, a pak – není to moje vina.
Tento světec je mučen, místo aby byl potrestán nějaký Audiffret. Venuše je nespravedlivá.
Na co myslím? Jak se pomstít Antonellimu, anebo jak spatřit velkoknížete Mikuláše –

Poznámky

Pozn. překl.: Aršín (rusky аршин): stará ruská délková míra, 71,12 cm. Marie tedy myslí zhruba sedmdesát centimetrů sněhu. ↩