Čtvrtek 9. listopadu 1876 (28. října)

Můj pobyt zde mi alespoň posloužil k tomu, abych poznala nádhernou literaturu své vlasti. Ale o čem mluví ti básníci a ti spisovatelé? O tamtom.
A tak nejprve citujme Gogola, naši humoristickou hvězdu.
Nad jeho líčením Říma jsem plakala i naříkala — a představu o tom si může udělat jen ten, kdo to čte. Zítra to přeložím. A ti, kdo měli štěstí Řím vidět, pochopí mé rozrušení.
Ó, kdypak se dostanu z této šedé, studené, suché, smutné země... i v létě, i za slunečního jasu jsou listy zakrslé a nebe méně modré než... tam.
Myslím, že se zamilovávám do velkoknížete Mikuláše.

Poznámky

Pozn. překl.: Nikolaj Gogol (1809–1852), ruský spisovatel, autor Mrtvých duší a povídky Řím (1842) — oslavný obraz Věčného města, jenž Marii dojímal k slzám. ↩
Pozn. překl.: Velkokníže Nikolaj Konstantinovič (1850–1918), synovec Alexandra II., zostuzený a vypovězený po skandálu kolem Fanny Lear a krádeži diamantů roku 1874. Marie popsala jeho portrét 13. srpna 1876 a 26. října si poznamenala, že se v něm nemýlila. ↩