Čtvrtek 26. října 1876 (14. října)

Požehnané buďte, železnice, jsme v Charkově u proslulého hostinského Andrieuxe; vyjeli jsme v jednu ze staré Tchernakowsky – na třicetiletých koních, na dědečkových koních. Odjezd i cesta byly skutečným ohňostrojem prosté a poctivé veselosti. S lidmi, kteří vám chtějí jen dobro a nejsou pokřivení ani hrbatí, se dýchá docela jinak.
Alexandre mě pozoruhodně poučil a stačí, abych si vzpomněla, a vidím, že mluví pravdu. Opravdu se nikdo z poltavské společnosti s Bashkirtseffovými sestrami nestýká, do Gavronzi se jezdí po mládenecku, ale nikdo tam nevozí své dcery ani manželky.
napříč stránkou
To není pravda. Dokud můj otec chtěl, měl celou tu lůzu u nohou, všichni až po prefekta chodili na slavnosti, které pořádal pro své milenky, když si je vozil do Poltavy. Co má doma herečku, usadil se.
Důkazem jsou návštěvy, které mi nikdo neoplatil.
Lidé neradi chodí do domů, kde má pán herečku, která se stýká s jeho sestrami, a ty sestry, například kněžna, si vydržují nějakého Neapolitánce. Když už o tom mluvím, řeknu, že půvabná kněžna odjela za svým Pulcinellou do Neapole. Pěkná morálka, na mou věru! Ten krasavec strávil v Gavronzi celý rok, loni.
napříč stránkou
Kněžna si toho Itala najala v Neapoli, bydlel v Gavronzi a každý den sedal ke stolu s francouzskou herečkou a s dětmi pana Bashkirtseffa, s paní Gorpintchenkovou atd.! Zkrátka, nanejvýš poučné.
Ale stávám se rozumnou ženou, koupila jsem si náprsní tašku, zapisuji výdaje, počítám. Běda!
Rovnou z nádraží jsme jeli k Sadet, chtěla dělat okolky; tak jsem jí obrátila celý obchod vzhůru nohama a dala jí okopírovat šaty od Laferrièra. Potřebuji teplý oděv na cestu.
Věčný Žide, kdy se zastavíš!
Lola, Nadine, já a Etienne jsme nechali Marii s Alexandrem (Nadine není žárlivá) a šli jsme do divadla, kde nebyla ani živá duše, ale doslova! Tak jsme se přesunuli do jiného divadla, kde podle toho, co mi řekl strýc, měl být Miloradovitch. Nechtěla jsem nic než se ukázat, protože mě, upřímně řečeno, nebaví. Uviděl mě a byl dokonce velmi překvapen, pošeptal něco svému společníkovi a oba si nás prohlíželi kukátky. Seděli jsme v velké lóži a naproti proscéniové lóži, stejně jako on.
Můj hněv přešel a znovu sním o Pietrovi. To nic nedokazuje, snila jsem o kdekom, dokonce i o ruském císaři. Neposlouchala jsem hru a snila jsem. Je to nezdravé, ale jsem ve věku, kdy se sní o komkoli, jen když se sní.
Mám jet do Říma, nebo pracovat v Paříži, abych se stala císařovnou? Bláznice! Hé, hé.
Je to k padnutí, tohle Rusko, jak mi ho připravují okolnosti.
Otec mě volá telegraficky.
Nemýlila jsem se tedy, když jsem popisovala portrét velkoknížete Nikolaje. Lola, která ho viděla a tančila s ním v institutu, říká, že jeho profil má něco z Antonelliho, a Antonelli... myslí na mě? Rozešli jsme se 22. května... myslím... před pěti měsíci. To je dlouho... ale co! pamatuji si ho a on si mě také. Pokud jde o telegram, dělá, že ho nedostal. To je moudré. Ale proklínám ho. Přísahala jsem a nelituji toho. Co o tom říkám, říkám jen tak; pero dobře píše a násadka, kterou jsem si dnes koupila, mě baví. Je ze slonoviny a skrývá tužku, dvě čepelky kapesního nože a držátko na pero; navíc je rozdělená na centimetry a dá se jí změřit cokoli.
Povečeřeli jsme spolu, a když jsem se s Nadine vracela do svého pokoje, zastavila jsem se u dveří nějakého neznámého a nalila mu sklenici vody do bot, které měl vystavené přede dveřmi.
Proč jsem si jen poskvrnila rty! Bez lásky a bez rozkoše! Skoro jsem ani neměla chuť, ale za ty čtyři roky jsem si tu scénu představovala stokrát, a tak jsem tu představu uskutečnila jen tak.
Mám zrovna tolik chuti políbit Pachu jako Antonelliho. Kdyby to aspoň byla láska, neodolatelná vášeň, ale zašpinit se pro nic! Fuj!
Nikdy na to nezapomenu.