Čtvrtek 19. října 1876 (7. října)

Čekáme Tutcheffovy zítra, měli by přijet; milostivá paní není hloupá a nebude kvůli takové maličkosti chtít svého bratra urazit.
Moji dva strýcové, Alexandre a Etienne, přijeli kolem osmé. A skoro se zlobím, že jsem je zdržela až do noci, protože tak byli svědky příjezdu Tutcheffových, a jelikož se o mě bojí a všude větří nepříjemnosti, až příliš se dívali a poslouchali a v duchu si dělali dohady, které mě velice znejisťovaly.
Když se pod okny ozval hluk kočáru, vyšli všichni kromě mě a mých strýců ven na schody před domem.
Otec ke mně přivedl paní Tutcheffovou a představil nás jednu… či spíše představil tu dámu mně. Vstala jsem, abych jí podala ruku a otřela se rty o její hadí ústa, a hned jsem se zase posadila a nechala ji stát. Byla to troufalost, kterou mi oplatila o pět minut později tím, že mi dala pohlídat svého psa, pravda se slovy: „Dávám vám ho, protože vím, že mu neublížíte, tomu nemocnému chudáčkovi.“
Strýcové tu „urážku“, jak tomu budou říkat, viděli. Byla to nanejvýš neobratnost.
Pan Tutcheff je výborný dobrák, tlustý jako sud, který dělá a říká zlé věci jen na rozkaz.
Constantin Eristoff přijede až zítra. Hrála jsem si na paní domu, ale strýcové mě hrozně stísňovali. Ostatně chápete, kolik jsem potřebovala sebejistoty, abych před tou prokletou ženou zůstala klidná. Otec byl trochu podnapilý, líbal mě přes míru, jako by vyzýval celý svět, ať se mě jen zkusí dotknout konečkem prstu, a šeptem mě povzbuzoval.
Hélène jako filozofka nestojí na ničí straně, ostatně o mých stížnostech ví jako všichni ostatní. Nijak to netajím.
Otec šel ke mně, a když jsme se chystali vystoupit po schodech:
„Doprovodím ji,“ řekl a obrátil se k ostatním, „to se ví, zaslouží si stokrát víc. Víš, Sophie, dřív jsem svou dceru skoro neznal, a teď ji miluji, slyšíš, miluji ji!“
Jakmile jsme byli u mě, nabral rozhovor, který začal Tutcheffovými, obvyklý směr.
Protože jsem nechtěla říct všechno prostě, omezovala jsem se na stížnosti a výčitky; říkala jsem zlé věci a drzosti, ale přesvědčeně a klidně, takže otec jen odpovídal, a velmi mírně. Nakonec jsem žádala, abych mohla jet do Říma, a řekla jsem: „Jste zbabělec a ten nejposlednější člověk, jestli to neuděláte.“ Chcete mi snad dát najevo, že vina je na mé matce, která vás opustila? Chcete mi dokázat, že právě to je příčinou všech neštěstí, a jste spokojen a pomstěn?! Plivu na takové nízkosti, a jestli nevyhovíte mé prosbě, první za dvanáct let, a té nejoprávněnější, nejčestnější, nejprostší, pak nejste nic než bídák! Líbal mě až příliš a odpovídal mi vyhýbavě, a když odešel, zůstala jsem chvíli stát opřená o zeď a cítila, jak mi po tvářích stékají velké pálivé slzy. Úsilí, které jsem vynaložila, abych se při řeči ovládla, mě přivedlo k té hrozné chvíli, kdy už se člověk nedokáže ovládat; vrhla jsem se do své tmavé ložnice, plakala jsem, co jsem mohla, a modlila se k Bohu, ale když mi docházela slova a byla jsem šílená bolestí, lehla jsem si na postel a dostala nervový záchvat.
To ještě scházelo… Díky svému věku jsem přece jen usnula a kolem jedenácté jsem už byla v salonu, kde se sešli všichni kromě mé tety.
Eristoff přijel v poledne a já měla to štěstí, že jsem mohla hledět na toho bastarda, kterému zakázali se ke mně přiblížit. A to do té míry, že jsme se tomu všichni smáli! Jaké hnízdo intrik je tenhle dům!
Protože se Tutcheffová nechávala nepřiměřeně dlouho čekat, dala jsem podávat, a ona se k nám připojila u stolu v červeném županu toho nejhoršího vkusu.
Našla jsem si, na co se Pachy zeptat, a odvedla jsem ho do svého pokoje, kam za námi přišel i Paul.
Včera byla se zeleným mužem celá historie: připili jsme si na bruderšaft a políbili se na rty, jak je při bruderšaftu zvykem; škádlím ho víc než kdy jindy.
Mladík je celý rozjitřený kvůli příjezdu své tety, kterou prohlédl a nenávidí, a to mu dodává neklidného vzezření, které mě udivuje. Studuji ho.
Paní Tutcheffová mi už stačila vyřídit několik drobných podlostí, které Michel napovídal v Poltavě. Ale Michel je tak bezvýznamná bytost, že to největší, co se mu dá udělat, je dát mu kopanec.
Cítím se lépe než včera a hovořím volně i se zmijí, nemluvě o jejím tlustém manželovi.
Pacha je čím dál rozjařenější, směje se, povídá, žertuje, sotva ho poznávám.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie píše bêtard [sic] (správně bâtard). ↩