Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle, 1. října 1876 (19. září) — návštěva u knížete Kotchoubeyho v Dikanke

Byli jsme u knížete Sergeje Kotchoubeyho. Otec se vystrojil — tak vystrojil, že měl dokonce rukavice trochu příliš světlé.
Byla jsem v bílém jako na dostizích v Neapoli — jen s kloboukem samých per či křídel, v té klasicky „comme il faut" ruské formě, kterou nemám ráda, ale která se k příležitosti hodí. Knížecí statek leží deset kilometrů od Gavronzi — ta slavná Dikanka opěvovaná Puškinem spolu s „Láskami Mazepy a Marie Kotchoubeyjové" — udáním carovi a popravou knížete Basileje Kotchoubeye.
Panství bylo zejména zkrášleno knížetem Viktorem Pavlovičem Kotchoubeym — velkokancléřem Říše, pozoruhodným státníkem — otcem nynějšího knížete.
Dikanka by mohla co do krásy zahrad, parku a budov soupeřit s villami Borghese a Doria v Římě. Až na neopakovatelné a nenahraditelné antické trosky je Dikanka bohatší — [škrtnutá slova: téměř] malé město — a nepočítám selské chalupy, mluvím jen o domě, jenž se velmi podobá paláci, a o jeho hospodářských staveních. Žasnu, že jsem toto královské sídlo nalezla v samém srdci Maloruska. A jaká škoda — nikdo ani neví, že existuje! Je tam několik nádvoří, stáje, továrny, stroje, dílny… kníže má zálibu stavět, budovat, ozdobovat.
Ale jakmile se otevřou dveře domu, veškerá italská podobnost mizí. Předsíň je oproti ostatnímu skromná — vidí se jen pěkný dům velkého pána — ale ta nádhera, ta majestátnost, to božské umění, jež vám v italských palácích uchvátí duši… nic takového.
Kníže je muž padesáti nebo pětapadesáti let — vdovec už dva roky, myslím. Typ ruského velkého pána — jeden z těch lidí starých časů, na nějž se začíná pohlížet jako na živočicha jiného druhu, než jsme my.
Jeho způsoby a konverzace mě zpočátku trochu zmátly — otupělá, jaká jsem — ale za pět minut jsem byla velmi šťastná. Vedl mě pod paží před hlavními obrazy a přes všechny salony. Jídelna je skvostná — dostala jsem čestné místo, po pravici kníže a otec, po levici jistý pan Ostrogradský. Dále několik osob, které nebyly představeny a pokorně přišly zaujmout svá místa — přívrženci středověku.
Vše šlo nádherně — když… když mě postihlo… jedním slovem to, co se mužům nestává. Hlava se mi točí a cítím tu odpornou nevolnost, kterou člověk v takových případech mívá. Vymlouvala jsem se na bolest hlavy a vstala od stolu — ostatně bylo po jídle.
V maurském salonu jsem si sedla a málem omdlela. Ukazovali mi obrazy, sošky, portrét knížete Basileje a jeho krvavou košili zavěšenou ve skříni, jejíž dvířka tvoří právě ten portrét.
Vedli mě ke koním — ale neviděla jsem nic — a museli jsme odjet. Ach, to bylo opravdu absurdní! Jako naschvál právě dnes — já, která nikdy nestonám — a dnes!
Fuj! Ta hrůza.
A kníže je tak příjemný, tak zábavný! To se stane jen mně!
Otec mě u sebe dlouho zdržoval — a je již velmi pozdě.

Poznámky

Pozn. překl.: Narážka na Puškinovu báseň „Poltava" (1829), v níž je vylíčen milostný příběh ukrajinského kozáckého hejtmana Ivana Mazepy a Marie Kotchoubeyjové, jakož i poprava jejího otce Vasilije Kotchoubeye Petrem Velikým. ↩
Pozn. překl.: Kníže Viktor Pavlovič Kotchoubej (1768–1834), ruský státník, jeden z nejbližších rádců Alexandra I. a první ministr vnitra, později velkokancléř. ↩
Pozn. překl.: Kníže Vasilij Kotchoubej (1640–1708), ukrajinský státník, byl popraven Petrem Velikým na základě obvinění ze zrady vznesených hejtmanem Mazepou. Jeho krví potřísněnou košili rodina uchovávala jako relikvii. ↩