Úterý, 19. září 1876 (7. září)

Takže mě oklamali!
Je to velmi urážlivé — přísahám vám — považovat kluka za muže; plýtvat hovorem, vtipem, láskou... na zelenáče, jako je můj bratr nebo Michel! Ach, Antonelli — nepláču kvůli tobě z lásky. Ty polibky — moje hanba — jsou druhá kapka inkoustu ve sklenici vody; vévodovi z Hamiltonu patřila první.
Sama sebe udivuji — že mě nepříjemná vzpomínka trýzní tak dlouho... ostatně již čtyři měsíce... divím se, že se dvacetkrát denně přistihnu se svraštělým obočím a bradou v dlani, jak přemítám o té hanebné... cestě, kterou jsem podnikla do Říma s tetou.
napříč stránkou
Jsem neschopná.
Jsem podrážděná, protože ustavičně poslouchám urážlivé narážky na své blízké a nemohu se urazit, neboť jsem je sama vyprovokovala — a otec je tak obratný, že mluví jakoby nerad a s dojemnou zdrženlivostí...
Byla bych mu zavřela ústa, proklela ho a vyhnala ze své přítomnosti — nebýt toho ubohého strachu, že přijdu o svůj poslední ubohý prostředek... Je ke mně hodný. Jsem věru hodná, že to opakuji — jak by mohl být jinak k dívce tak duchaplné, vzdělané, příjemné, jemné a dobré (tím vším tu totiž jsem a on to sám říká) — která od něj nic nežádá, přijela ho ze zdvořilosti navštívit a všemi způsoby hladí jeho ješitnost?
Ráno jsme se spolu prošli pěšky, večer jsme si vyjeli na koních.
Když jsem se vrátila do pokoje, měla jsem chuť lehnout si na zem a plakat — ovládla jsem se a přešlo to. Tak to budu dělat vždycky. Nesmíme lhostejným přiznávat moc působit nám bolest. Když trpím, cítím se ponížená — protiví se mi pomyšlení, že ten či onen mohl mě urazit.
Nu tedy — navzdory všemu je život přece jen to nejlepší na světě.