Čtvrtek, 14. září 1876 (2. září)

Doménica se mnou pila kávu, pak jsem se připojila k ostatním a mluvilo se o Pašově odjezdu, zatímco on chodil sem a tam, kupoval a vyměňoval pušky, neboť je to udatný lovec před Hospodinem jako Nimrod. Otec ho prosil, aby zůstal, ale tahle umíněná povaha, jakmile jednou řekne ne, by od toho za nic na světě neustoupila.
Vzala jsem ho stranou, a jak jsme chodili po chodbě, prosila jsem ho, aby zůstal.
„Dovolte mi aspoň odjet na dva dny!“ říkal, a potom:
„Neproste mě, abych zůstal, snažně vás prosím, protože bych vás nemohl poslechnout…“
„A proč?“
„Ale protože… víte… a pak nechci, aby Michel, který jinak… a to ještě není ono, ale…“
„Aha! Ha! Zelený muži! Tak proto! Ach, jak jste podivný! Aha, tohle je to, čeho se bojíte, z Michela máte strach!“
„Nu, když víte proč, tak mě netrapte.“
„Naopak, zelený muži!“
Vskutku, jen bláznice mohla takhle škádlit muže.
Prosila jsem ho marně a byla bych ho ráda zdržela, hlavně proto, že jsem věděla, že to nejde. Vláčela jsem ho pod paží po celém nádraží, nestarala jsem se o dav a zastavovala jsem Židy, abych jim francouzsky řekla:
„Vidíš tamhletoho hezkého hocha? Tak to je ten, co se bojí Michela.“
A šla jsem dál a nechala Žida jeho úžasu. Na chvíli jsem Pašu opustila, abych si popovídala s Lolou, její matkou a strýcem Nicolasem, kteří mě přišli vyprovodit.
Byl tam obrovský dav, protože odjíždělo sedmapadesát dobrovolníků do Srbska. A protože mi nezáleželo na všech těch lidech, které neznám a které považuji za lůzu (nemluvím o dobrovolnících), chodila jsem dál po nádraží, hned s Paulem, hned s Lolou, hned s Michelem, s Pašou, s každým postupně. Osoba v bílém, a k tomu tak neposedná, na sebe brzy upoutá pozornost.
„Tohle od Paši tedy opravdu není hezké,“ řekla Lola, když se dozvěděla, oč jde.
Nato jsem se, snažíc se nesmát, přiblížila k zelenému muži a pronesla k němu krátkou řeč, velmi suchou a velmi dotčenou, a protože měl slzy v očích a mně se chtělo smát, vzdálila jsem se, abych nezkazila docílený dojem tím, že vyprsknu smíchy.
Sotva se dalo projít a jen s velkou námahou jsme se dostali k našemu kupé.
Ten dav mě po venkově bavil a postavila jsem se k oknu. Lidé se tlačili, křičeli, dívala jsem se — a vtom jsem se zarazila: zničehonic se zvedl souzvuk těch chlapeckých hlasů, krásnějších a čistších než hlasy ženské, které zpívaly chrámový zpěv a zněly jako sbor andělů.
Byli to arcibiskupští pěvci, kteří zpívali odříkávali modlitbu za dobrovolníky.
Všichni smekli, a ty zvučné hlasy a ta božská harmonie mi vyrazily dech; a když dozpívali a já viděla všechny ty lidi mávat klobouky, šátky, rukama, s očima zářícíma slzami nadšení a s hrudí vzdouvající se dojetím, nemohla jsem dělat nic jiného než křičet s nimi hurá a plakat a smát se.
Křik trval několik minut a utichl, teprve když týž sbor zanotoval ruskou hymnu Bože, chraň cara.
Ale modlitba za císaře se zdála mdlá po modlitbě za ty, kdo jdou zemřít na obranu svých bratří.
A císař nechává Turky řádit! Bože!
Vlak se rozjel za zběsilého hurá; tu jsem se obrátila a uviděla Michela, jak se směje, a otce, jak místo hurá křičí durak.
„Tatínku! Micheli! Je to možné? Micheli! Tak přece křičte, z čeho jste stvořeni, proboha!“
„Vy se se mnou nerozloučíte?“ zeptal se Paša, strnulý a rudý.
„Ne!“
Ustoupil o krok, kousl se do rtů… a viděla jsem mu v očích slzy.
Vlak už jel.
„Na shledanou, Pašo,“ řekla jsem a podala mu ruku; uchopil ji a mlčky ji políbil.
Jedu z nádraží do hotelu s Michelem v jeho trojce. Ten hlupák, ten netvor si hraje na žárlivce a zamilovaného! Zasypává mě vyznáními, která přijímám, protože nic jiného nemám. Tenhle malý, opotřebovaný a smyslný tvor si myslí, že je zamilovaný, protože jsem hezká a protože je zkažený. Mám ho ráda, když se na mě dlouho dívá, pak hodí klobouk na zem nebo zmačká kapesník a vzteky odejde; pozoruji ho a směji se.
A už jsem zase v Poltavě, v tom odporném městě.
Harkoff (tak se to má psát a při vyslovování se h přidechuje) znám lépe, strávila jsem tam rok, než jsme odjeli do Vídně. Pamatuji si všechny ulice, všechny obchody, a dnes odpoledne jsem na nádraží poznala lékaře, který léčil babičku, a šla jsem s ním promluvit. Nedivil se, Nicolas [mu] mě už ukázal.
Mám chuť se tam vrátit! „Znáš tu zem, kde pomerančovník kvete?“ Ne Nice, ale Itálii.
Ale dnes jen pořád opakuji: „Vidíš tamhletoho hezkého hocha? To je milý A…, to je milý Amandy.“
Tu píseň zná každý, a tím, že ji pořád opakuji a přizpůsobuji všem myslitelným okolnostem, se rozveseluji a ostatní rozesmávám.

Poznámky

Pozn. překl.: Srbsko vstoupilo v červnu 1876 do války s Osmanskou říší na podporu křesťanského povstání v Hercegovině a Bosně. Za Srbsko odešly bojovat tisíce ruských dobrovolníků a srbské armádě velel ruský generál Michail Černajev. Rusko samo vyhlásilo Turecku válku teprve v dubnu 1877. ↩
Pozn. překl.: Rusky „hlupák“; otec křičí durak místo hurá. ↩
Pozn. překl.: Refrén tehdy populární francouzské šansonety C’est l’amant d’Amanda; v originále „Tu vois ce beau garçon-là, c’est l’amant d’A, c’est l’amant d’Amanda“. Marie jej parafrázuje už výše („Tak to je ten, co se bojí Michela“). ↩