Pátek, 15. září 1876 (3. září)

Po noci strávené v knížecí posteli a v knížecím domě jsem vstala trochu unavená, a když mi Paul přivedl malého Etienna, Alexandrova syna, v první chvíli jsem ho nepoznala.
Nevšímala jsem si, jakou větší či menší radost otci působí pohled na nějakého Babanina, a věnovala jsem se tomu milému malému, když otec vešel, vedl Michela za ruku a představil ho Etiennovi jako mého syna? Myslím, že tomu maličký uvěřil, protože si s tím princátkem hrál a povídal jako se sobě rovným, k velkému pobavení nás všech.
Konečně mě otec zavedl k poltavským notabilitám.
Pane, rozumím vám a divím se, že jsem dřív nepochopila, odkud ten odpor k mému přání poznat společnost. Od té doby, co žije s tou Durocherovou, stáhl se ze společnosti, anebo se společnost stáhla od něho. Dobře jsem to poznala podle toho, jak zdůrazňoval slova „a dcera“, když sluhovi říkal své jméno.
Nejprve jsme byli u paní Martinoffové. Dcera generála Ogareffa, jehož měl císař velmi rád, se zapletla s komorníkem zmíněného císaře natolik, že ji bylo nutno provdat. Císař, aby napravil poklesek svého komorníka, ji provdal za jistého pana Martinoffa, jemuž svěřili gubernii.
Paní gubernátorová je žena ze společnosti, opravdu velmi milá, a ostatně i gubernátor: měl u sebe „výbor“, ale přišel do salonu a řekl otci, že žádný výbor neobstojí, jde-li o to spatřit tak půvabnou slečnu. Paní Martinoffová nás vyprovodila až do předsíně a my jsme se znovu vydali hledat „slušné lidi“.
U vicegubernátora, u několika dalších, které neznám ani jménem, u neteře pana Abazy, bývalého milionáře, u ředitelky ústavu pro šlechtické dívky, u paní Volkovitské (dcery Kotchoubeyovy) — ta je velmi slušná.
Pak jsem si vzala fiakr a jela k Alexandrovi, který je tu v hotelu se ženou a dětmi. Ach, jak je dobře být mezi svými, člověk se nebojí ani kritiky, ani klepů… možná mi otcova rodina připadá chladná a zlá mezi sebou ve srovnání s tou naší, která je neobyčejně semknutá, jednotná a láskyplná.
Hovořili jsme hned o záležitostech, hned o lásce, hned o klepech, a tak jsem strávila dvě velmi příjemné hodiny, načež mi začali přicházet poslové od otce; ale protože jsem odpovídala, že ještě nemám chuť odejít, přišel sám a já ho trápila ještě půl hodiny a déle, otálela jsem, hledala špendlíky, kapesník atd. atd.
Konečně jsme odjeli, a když se podle mého zdání trochu uklidnil, řekla jsem:
„Dopustili jsme se velké nezdvořilosti.“
„A jaké?“
„Byli jsme u všech kromě paní Miloradovitchové, a ta přece zná mámu i mě.“
A nato celý rozhovor, který skončil těmito otcovými slovy:
„Začínalo se klevetit, všechno jsem napravil. Ostatně i kdybys měla s Gritzem nějaké plány, právě takhle je třeba jednat.“
napříč stránkou
Ten hanebný intrikán! To je mi jezuita. A já, na výjimečnou ženu, jsem se věru zachovala docela jako děvče svého věku.
Když se mě pan Martinoff ptal, jak dlouho u otce zůstanu, řekla jsem, že doufám, že ho odvezu s sebou.
„Slyšela jsi, co řekl gubernátor, když jsi mluvila o tom, že mě odvezeš?“ zeptal se slavný původce mých dnů.
„Co?“
„Řekl, že jako maršál šlechty potřebuji povolení od ministra.“
„Nuže, požádejte o ně rychle, ať nás tu nic dlouho nezdržuje.“
„Dobře.“
„Tedy pojedete se mnou?“
„Ano.“
„Mluvíš vážně?“
„Ano.“
Bylo po osmé a tma v kočáře mi dovolila všechno říct, aniž se do toho pletla má zatracená tvář.
„Proč paní Tutcheffová ještě nepřijíždí?“ zeptala jsem se.
Otec se dal do smíchu.
„Bojí se snad,“ pokračovala jsem, „že se do mě její kníže zamiluje?“
Z kopce jsme museli sejít pěšky; za hodinu jsme seděli u stolu.
škrtnuto[Zrušeny 4 řádky]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „principino“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „comme il faut“. ↩