Středa, 13. září 1876 (1. září)

Včera jsme v divadle předvedli jeden z těch efektních příchodů, o jakých jsem snívala v Nice v dobách, kdy mi hraběnka de Galve připadala jako bohyně sestoupivší z nebes. Nejprve já, elegantní jako vždy, a mí čtyři kavalíři, všichni čtyři dokonale distingovaní a s bílými kravatami. Je to hloupé, ale dělá to dojem.
Dojem… před prasaty! Odchod… před nikým! Čokoláda s binoklem, kníže s vlečkou v rukou — všechno bylo marné.
Povečeřeli jsme v mém pokoji a otec mě na rozloučenou políbil na rameno.
A dnes… už nevím, co jsem dělala… Ach ano, byla jsem navštívit Doménicu a Lolu, mluvily jsme o Římě; na okamžik jsem si připadala jako na Corsu uprostřed kytic, Boga, Antonelliho, toho, komu chtěli narazit klobouk do očí… Ptaly se mě, co jsem udělala s Pietrem.
„Odmítla jsem ho.“
Procházela jsem se s otcem a večer jsme šli do divadla, do levé proscéniové lóže, téže jako včera. Tahle lóže je úplně stejná jako ta v Poltavě a měla jsem to štěstí vidět Michela za kulisami; ale Michel se neodvažoval mluvit s herečkami, a tak se bratříčkoval s herci. Naproti byla sice jakási klubová lóže a Paul, který tam zašel za nějakým známým, se vrátil a opakoval mi, co tam o mně slyšel říkat. Ale tihle lidé mě nezajímají, jsou oškliví a neznám ani jejich jména.
Michel mi dýchal za zády a byla jsem v tak pošetilé náladě, že bych byla ráda trochu koketovala… a tak jsem se dělila mezi floutka a zeleného muže. Tak jsem pojmenovala Pašu kvůli mladistvosti jeho iluzí.
Zelený muž — říkám to bez okolků, protože jsem si tím jistá — zelený muž na mě hledí jako na to nejlepší, co je na světě… ale je to skoro můj bratr. Jenže čím je nesmělejší, tím jsem drzejší, a Michel tráví život tím, že si všímá všelijakých věcí a pak jimi toho druhého otravuje. Přivedl ho za ruku; Paša nikdy nikomu nepolíbil ruku kromě své matky, a nakonec jsem ho přiměla, aby mi každý večer líbal tu mou. Michel, jistě až příliš šťastný, tu maličkost nepřešel mlčením a Paša byl den ode dne poddajnější a zahanbenější.
Už několik dní chce odjet a my jsme ho pořád zdržovali a jeho odjezd odkládali až na naši cestu do Charkova. Chce odjet zítra, hodinu po nás. Matka ho čeká a volá domů.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „barcaccia“ – velká lóže v přízemí u jeviště, v italských divadlech obvykle obsazená skupinou mladých pánů. ↩