Pondělí, 4. září 1876 (23. srpna)

Nikdo tu už nebyl, ani Michel, otec spal, když přišla stará dáma s modrými brýlemi, trochu shrbená, vpředu plochá, s velkýma nohama a s malým černým slunečníkem ve velkých rukou. Ptala se francouzsky po mém otci a ohlásila se jako manželka muže, který tu byl předevčírem prodávat ovce, francouzského správce. Otec ji z lenosti odmítl přijmout; naléhala, a Paša musel pětkrát putovat ze salonu k pánově posteli.

Nakonec ta fúrie, nedbajíc žádných důvodů, vtrhla do knihovny; Paša šel za ní a snažil se ji zadržet, ale ona, aniž by cokoli poslouchala, vešla do ložnice, rozhrnula závěsy alkovny a octla se tváří v tvář mému otci. Ten se ohromeně posadil a upřel na ni vyděšené oči, a vtom se rozesmála jako šílená.

A ten smích se rozlétl celým přízemím jako požár a vyvolal hlučnou ozvěnu, protože v každé místnosti byl někdo – kněžna, Paša nebo Paul – a všichni se už příliš dlouho drželi. Vtrhli k otci, který pořád seděl a popadal se smíchy za boky, zatímco já jsem si myla obličej.

Té noci, kdy jsme zvonili na poplach kvůli požáru, přiběhli všichni sedláci s vědry, rýči a sekerami, ale my jsme už spali. Jeden sedlák se opovážil křičet, že je to nepořádek; otec se rozzlobil a vydal zatykač, aby toho buřiče zavřeli. Stalo se to dnes přede mnou, smála jsem se tomu na celé kolo a sedláci, kteří ho udali, se potutelně usmívali.

V noci mě zavolali z mého pokoje na balkon a odpálili pro mě malý ohňostroj. Při každé raketě se v kopcích ozval výkřik: to byl Simon, ubohý pomatenec. Tvrdí se, že blázen není, jen si z toho udělal řemeslo. Ostatně účinek byl fantastický: měsíc, oheň a blázen, jehož výkřiky ozvěna několikrát opakovala.

Zbožňuji ohňostroje, a také vodní hry, jaké znají v Peterhofu. Oheň a voda jsou dvě vášně mých očí.