Středa, 23. srpna 1876 (11. srpna) — pokračování

Dnes. Jsem tu jako doma, v ničem mu nenarušuji zvyklosti, povídám, vyprávím, přednáším, on mě poslouchá spokojeně a usmívá se. Je rád, že mě shledává schopnou mluvit o čemkoli, a když jsme šli k večeři a já jsem právě uzavírala větu o chemii s jistým Kapitanenkem, [škrtnutá slova: důstojníkem] gardy ve výslužbě, otupělým provincií a všeobecným posměchem — mladíkem a domácím šaškem — vstal otec a řekl:
— To je pravda, Pašo, je velmi učená.
— Vy si děláte legraci, tatínku?
— Vůbec ne, vůbec ne, ale to je správně, ano. Ach, výborně, hm, výborně.
Vidíte dobře, proklatí čtenáři, vidíte dobře, že když nejsem nešťastná jako prach cesty, vidíte dobře, že nikoho nemiluji a Antonelli je mému srdci stejně vzdálený jako... jako Gritz. Jsem netrpělivá, přijede zítra. Je to jediný člověk zde a já nemohu žít bez zábavy.
A pak... a pak Gritz. Konečně... Bůh je dobrý, velmi dobrý ke mně.
Napsala jsem mámě skoro tolik co do svého deníku. Prospěje jí to víc než všechny léky světa. Vypadám nadšeně, ještě nadšená nejsem, vše jsem popsala přesně, ale nejsem si jistá tím, co se stane na konci toho příběhu. Konečně, uvidíme. Bůh je velmi dobrý.
Otec se vzdálil, a když se vrátil, zeptala jsem se:
— Kde jste byl?
— V lese, odpověděl.
V lese se staví chatka, vedle níž bydlí jeho milenka, ukrytá tam kvůli mému příjezdu.
— Dobře jsi udělal, tatínku, les je ta část statku, na niž je třeba nejvíce dohlížet — sedláci kradou dřevo a pustoší les, když tam pasou svá stáda.
Na začátku té věty zvedl oči v očekávání, téměř v úžasu, ale já jsem mluvila s nezvyklou přívětivostí a on mi řekl:
— To je pravda, ano.
Jela jsem na koni s Paulem a Pašou; Eristoff a Kapitanenko, kterému říkají Kapitan, jeli za námi v tilbury.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „expectation" — očekávání.
Pozn. překl.: Tilbury — lehký dvoukolový otevřený kočár, pojmenovaný po svém anglickém vynálezci.