Středa, 30. srpna 1876 (16. srpna)

Včera v jedenáct hodin jsem dostala velký koš hrušek. Myslela jsem, že je to od Miloradovitche. Ale ne, byl to jen strýc, který mě včera ráno slyšel mluvit o tomhle ovoci a poslal pro ně člověka do Poltavy.
Hm? Zřejmě mě potřebují obměkčit.
Jsem já ale zkažená! Všude vidím vypočítavost. Je to špinavé, ale užitečné. Běda!
Zatímco mladí pánové pronásledovali vychovatelku a házeli jí pod nohy rachejtle, kněžna, Alexandre, já a Kapitan jsme mluvili o papeži a o Římě.
Tvářila jsem se ustaraně a říkala, že kardinál zesnul.
Zdálo se mi, že Pierre Antonelli zemřel. Přistoupila jsem k jeho rakvi a pověsila mu na krk růženec z topazů se zlatým křížkem. Sotva jsem to udělala, zpozorovala jsem, že mrtvý není Pietro.
„Kdo je to tedy, proboha?“ zeptala jsem se.
„To je operní tenor,“ odpověděli mi.
Smrt ve snu znamená svatbu, myslím. Dovedete si představit mé podráždění, a u mne se podráždění projevuje naprostou nehybností a naprostým mlčením, ale běda tomu, kdo mě škádlí nebo mě jen přiměje promluvit.
Mluvilo se o poltavských mravech. Zkaženost se tam velmi pěstuje a vypráví se, že paní Miloradovitchovou potkali v noci v županu na ulici s Yoninou, a to jako věc docela obyčejnou. Slečny si tam počínají jen o něco lépe než lehké ženštiny a to o něco lépe je dáno jen strachem z opravdového skandálu, neboť se zavazují na dobu po svatbě. Je to, jak vidíte, velmi dobře vypočítané. Ale když přišla řeč na polibky, zapojila jsem se do hovoru také, jenže jsem přitom začala přecházet po pokoji.
Jeden mladík byl zamilovaný do dívky, která ho milovala, a po nějaké době si vzal jinou, a když se ho ptali, proč ta změna, odpovídal:
„Políbila mě, ona tedy líbala i jiné, nebo je ještě líbat bude.“
„To je správné,“ řekl Alexandre, „a tak uvažují všichni muži.“
Úvaha nanejvýš nespravedlivá, ale kvůli ní jsem teď u sebe v pokoji, svlečená a bez sebe hanbou a dotčeností.
„Snadno se opouští, co se snadno dává, důkazem Marie Zankowsky. Dvoří se jí měsíc nebo déle, a pak se od ní uteče,“ řekl ještě Alexandre.
Zdálo se mi, že to míří na mě. Tak tedy to je příčina... Ale copak jsem tak snadná?...
Ach, já nevím! Ale proboha, dejte mi nějaký prostředek, jak to smazat... zapomenout, napravit!
Představuji si, co o nás říkali v Římě! Ty maškarní plesy a pak ten Antonelli, stačí, aby se chlubil a smál se mi! Nuže, pojedu do Říma, s otcem, pojedu do Říma a... a nevím. Ó můj Bože, copak jsem spáchala skutečný zločin, že mě Ty tolik trápíš!
Činíš dobře, Pane, a mé svědomí, které mi nedopřeje ani chvilku oddechu, mě vyléčí...
Co by mě nenaučila výchova ani knihy ani rady, to mě naučila zkušenost.
Děkuji za to Bohu a radím slečnám, aby byly v hloubi duše trochu větší potvory a velmi se střežily cítit cokoli. Nejdřív je zkompromitují a potom je zesměšní.
Čím krásnější cit, tím snáz se dá zesměšnit, a čím větší, tím je komičtější. A není na světě nic směšnějšího a potupnějšího než zesměšněná láska.
Kouzelná projížďka! Knížecí trojka navzdory váze Alexandra a Kapitana, který mi ležel u nohou, letěla jako blesk. Řídil Michel.
Zbožňuji rychlou jízdu; všichni tři koně se dali do trysku a několik minut jsem radostí a vzrušením ani nedýchala.
Pak nás až do večeře zdržel kroket; k večeři přijel Miloradovitch.
Už jsem hledala nějakou „historku“, když kněžna náhodou zmínila slečny Roslovleffovy.
„Jsou velmi milé, ale nešťastné,“ řekl Gritz.
„A proč?“
„Inu, jen cestují a hledají manžely, a žádné nenacházejí.“
Už si začínali vyměňovat úsměvné pohledy.
„Jakže hledají manžely, a podle čeho se to pozná?“ zeptala se kněžna.
„Inu... snaží se nějakého chytit, například chtěly chytit mě.“
Tu všichni vyprskli smíchy a já jsem si s hrbatou kněžnou vyměnila významný pohled.
„Vás chytit?“ ptali se. „Vy jste se jim tedy líbil?“
„No, myslím, že ano, ale dobře viděly, že nechci.“
„Podívejme,“ řekla jsem, „vy jste tedy z těch, kteří... znala jsem jednoho pána, který byl jako vy; namluvili mu, že je perlou mezi krasavci a boháči, a on si myslel, že za ním všechny slečny běhají. Víte, je to velké neštěstí být takový, nemluvě o tom, že je to pro ostatní nesnesitelné.“
Ale všichni se smáli a vyměňovali si pohledy, které pro Miloradovitche nebyly nijak lichotivé.
Měla jsem na sobě volný oděv z brokátového hedvábí, který jsem si oblékla na kroket. Zespodu byla vidět sukně šedých šatů à la Marie-Antoinette; bílé brokátové hedvábí, ovinuté kolem mne, na nich vypadalo dost špatně, ale velmi jsem se střežila obléknout si znovu živůtek, který by jako čistý styl Ludvíka XVI. působil příliš vyšňořeně, a Gritz by si myslel, že se ho snažím chytit.
Ach ne, víte, být hloupý je opravdu velké neštěstí.
V jeho chování jsem dnes večer postřehla tytéž rozpaky jako u krásného Emila z Nice, když se začne mluvit o svatbě. Možná si i Emil myslel, že ho chtějí chytit?
A za tím vším je Michel. Gritz si troufal sotva na mě promluvit z jednoho konce salonu na druhý a teprve kolem půl desáté se odvážil přisednout si ke mně, ale měl takový strach a zdál se tak rozpačitý, že jsem se pohrdavě usmívala. A když ho Kapitan přišel poprosit, aby mě poprosil, abych něco zahrála, protože Kapitanovi jsem to odmítla, ubohý Gritz se celý naježený otočil.
na okraji
Paní Miloradovitchová byla dotčená, že ji nechodím navštívit. A její milenec Yonina se spolu se svou milenkou paní Belli smrtelně bál, že se Gritz ožení a jmění jim unikne. Proto tomu chlapci poplétli hlavu a přišly na řadu všechny lsti, všechny podlosti venkova.
„Proč já..., jak bych mohl prosit víc než vy, já...“
„Neposlechnu ani jednoho, ani druhého,“ řekla jsem.
„Ale přesila možná zvítězí,“ řekl Kapitan.
„Nic nezmůže, ujišťuji vás, a jestliže jsem nehrála pro vás, nebudu hrát ani pro pana Miloradovitche.“
„Slečna ví,“ mumlal ten mladý hlupák Kapitanovi, „že mi — že nám — dělá nesmírnou radost, ale... zkrátka... já říkám...“
Bože, jak je hloupé být hloupý.
Byla jsem odměřená a přísná a v deset hodin jsem dala znamení k odchodu.
Šla jsem za kněžnou, která má na Michela zlost kvůli honu na Itala a která mě ujistila, že ten uličník kuje něco ošklivého.
„Víte, Mousse, oba Eristoffové jsou plní té nejhorší zlomyslnosti. Uvedu vám příklad.“
O Pašovu sestru se ucházel baron (nevím už jaký), a Constantin Eristoff kul pikle a napovídal tolik podlostí, že z té svatby sešlo.
„Ale tady nic takového není.“
„Jistě, ale nikdy si nedovedete představit, jak podlí ti Eristoffové jsou. A cítím, že se něco kuje.“
„Opravdu bych byla velmi zvědavá, co to je.“
V tu chvíli přijel otec a vyprávělo se mu všechno, i ta historie s mým živůtkem. Ten ctihodný pán se vrací z Charkova, kam jel zastavit své pozemky. „Ještě tři roky a vyletí komínem,“ jak se v Rusku lidově říká.
Ale ten Gritz! Dobře vím, že mu Michel cpe do hlavy všelijaké hlouposti; Michel je prohnaný a zlý a Gritz se jím nechá úplně ovládnout. Jaké neštěstí být hloupý!

Poznámky

Pozn. překl.: Marie překládá ruské rčení вылететь в трубу, „vyletět komínem“, tj. přijít na mizinu. ↩