Čtvrtek, 31. srpna 1876 (19. srpna)

Paul mi celý zkroušený přišel oznámit, že otec nechce, abychom jeli jíst do lesa.
Hodila jsem na sebe župan a šla mu říct, že se pojede. Za tři minuty byl u mě.
„Zkrátka,“ řekla jsem, „je to všechno špatně zařízené; kdyby šlo o někoho jiného, bylo by to něco jiného. Je to hotová podlost!“ A odešla jsem do ložnice. Vykoupala jsem se a napůl ustrojila, zatímco otec pořád čekal v mém salonu.
„Takže,“ řekl, „ty myslíš, že je to podlost?“
„Ovšemže.“
Po celé řadě dost komických nedorozumění jsme vyrazili. A já ve znamenité náladě, proti všemu očekávání. Gritz je totiž zase prostý jako první den a ty napjaté, nepříjemné vztahy už neexistují.
V lese nás obsloužili jako doma. Všichni měli hlad, jedlo se s velkou chutí a přitom jsme se bavili na Michelův účet. Výlet měl totiž uspořádat on, ale dnes ráno se ho hanebně zřekl a zásoby vyjely z Gavronzi.
Pak jsme se natáhli na velký koberec ve stínu stromů... Pánové hráli karty, takže jsem chtě nechtě musela dělat společnost Miloradovitchovi, který jen vyjadřoval touhu usnout a tvrdil, že i já bych si ráda zdřímla.
„Jakže, Miloradovitchi!“ zvolal otec s tím napůl posměšným, napůl vážným výrazem, který tak dokonale uvádí do rozpaků, „vám se chce spát!“
„Marie, jakoupak historku to vyprávíš Grigoriji Ivovitchovi? Musí být velice zábavná, ale být tebou, mlčel bych.“
Pro toho chudáka to byla pořádná rána, ale mou pozornost v tu chvíli upoutalo utrpení Kapitana, jenž se zmítal pod tíhou Paula a Michela; ti mu klidně seděli na ramenou a na zadku a hráli mu na zádech karty. Takoví Kapitanové jsou jen v Rusku. Umírala jsem smíchy, když jsem se dívala, jaké kousky mu provádějí, neboť pro mě to byla docela nová podívaná.
Zpátky jsem jela hospodářským vozem, sama s otcem. Mluvili jsme o všem, co mě zajímá, a řekl mi o Miloradovitchovi mnoho velmi výstižných věcí. S otcem si dobře rozumíme.
Doma jsem našla noviny a dopisy od mámy. Tlumočí mi poklony od Cassagnaca, které jí vyřídil Mouzay.
Kardinál je na pokraji smrti. A já jsem nahlas prohlásila, že zemřel, opírajíc se o svědectví svých pasiánsů.
Byla jsem veselá, mluvila jsem za všechny a Gritz byl přirozený a milý.
Odpálilo se několik raket a jeden Žid musel vyprávět hlouposti. Žid je v Rusku bytost, která stojí na půl cesty mezi psem a opicí. Židé umějí všechno a hodí se ke všemu. Člověk si od nich půjčuje peníze, bije je, opíjí je, svěřuje jim obchody, baví se jimi.
Když Gritz odjel a ostatní šli spát, šla jsem psát k otci, a když jsem dopsala, zeptala jsem se ho, jestli spí; odpověděl, že ne, a tak jsem vešla do jeho ložnice a kousek po kousku jsem mu vyprávěla o všem — o záležitostech, o procesu, vysvětlujíc mu, jak to doopravdy je, o penězích, o svých trápeních, o Tutcheffových, které jsem směle obvinila, o Georgesovi, kterého jsem bez milosti proklela. A jak jsem se rozohňovala, rozněžňovala a bouřila, smála jsem se, plakala a vyšla jsem opojená dojmem, jímž jsem na otce zapůsobila.
Místo nepřátelství a nedůvěry k mým blízkým projevuje jen... totiž otevíral ústa, ale já jsem tak dobře předešla a vysvětlila, co chtěl říct, že nakonec řekl něco úplně jiného, zkrátka — byla jsem užaslá a nadšená. A proč jsem byla přesvědčivá? Protože jsem byla prodchnuta tím, co jsem říkala. Tady je pramen opravdové výmluvnosti!
Otec mi mluvil o nečinnosti mých blízkých.
„Vždyť přece,“ řekl, „jestli tě mají tak rádi, jak říkáš, měli by sem přijet a zbavit se všech těch špinavostí; bylo by to tak snadné, nebylo by u toho ani žádné publikum, zařídil bych to potichu a bylo by po všem.“
Tím myslel absurdní záležitost bratrů Babaninových, do níž se máma s tetou nepochopitelně zapletly. Záležitost k smíchu.
„Co se týče té druhé,“ pokračoval, „to je proces o peníze.“
„Ano.“
„Ale bylo by dobré ho ukončit. Protože tohle všechno na tebe vrhá stín. A dobře mě poslouchej: vidím, že jsi hodna jiného života, než jaký vedeš.“
„To bych řekla!“
Když jsem se vrátila do svého pokoje, byla jsem tak rozrušená, že bych byla celou noc proplakala dojetím, kdyby Amalia nezačala s klevetami, které obrátily mé myšlenky jinam.
Náladu je vždycky třeba přetnout, tím se člověk vyhne scénám, slzám, válení po zemi.
A nesnáším, když dělám takové scény.
Chudák Gritz! Teď je mi ho líto. Odjel trochu nemocný.
Pili jsme čaj a on se mi přišel horlivě dvořit, zatímco já jsem se k němu naopak chovala oním „bezstarostným a lhostejně vlídným způsobem, jaký budu od nynějška zachovávat vůči všem mladým mužům“, vůči té obyčejné mase, kterou je třeba držet v odstupu.
„Jen mu nic nevyprávěj,“ zavolal otec přes své karty, „usnul by. Po pravdě řečeno jsem trochu dotčen: někdo usíná, zatímco mluví moje dcera.“
„To vy, to vy jste to řekl!“ zvolal Gritz. „Teď je konec, slečno! Konstantin Pavlovič to bude vyprávět všem a v Poltavě se o tom bude mluvit, bude z toho anekdota! A přitom to není pravda, vždyť mě ani ve snu nenapadlo spát! Můj Bože!“
na okraji
A pomyslet, že jsem neznala intriky celé té sebranky: pořádně ho od sebe odpoutat. Miloradovitch.
Uklidnila jsem ho, ale přitom jsem se smála. Ten mladík mě nebaví, má vadu výslovnosti, kvůli které mu klopýtají slova.
Ale chápete, že to nedořečené nedorozumění ze včerejška bylo nepříjemné. Už není, a já jsem zase přirozená a veselá:
Čemu připsat ty dva podivné dny? Hm... dobrá, jako otec — nechme toho.
Bůh nikdy neopouští ty, kdo se Mu svěřují.

Poznámky

Pozn. překl.: Gavronzi, otcovo panství u Poltavy, ležely uvnitř tzv. pásma osídlení, západních gubernií Ruské říše, na něž byl v letech 1791–1917 pobyt Židů z velké části omezen. Židé tam často bývali hostinskými, nájemci a věřiteli statkářů — právě v rolích, které Marie vyjmenovává. Velká vlna pogromů na jihu Ruska přišla v letech 1881–1884. ↩