Úterý, 29. srpna 1876 (17. srpna)

Včera jsem slyšela, jak Paul říká Alexandrovi a očima přitom ukazuje na mě:
„Kdybys věděl! Obrátila celé Gavronzi vzhůru nohama! Předělala si tátu po svém! Všechno se před ní sklání!“
Opravdu jsem tohle všechno dokázala? Tím lépe.
Od rána jsem ospalá a znuděná. Stále ještě nepřipouštím, že by nuda mohla pramenit z nedostatku rozptýlení či zábavy, a když se nudím, hledám příčinu, přesvědčená, že tahle větší či menší tíseň pochází z něčeho a naprosto není pouhým následkem nedostatku zábavy nebo samoty.
Ale tady v Gavronzi po ničem netoužím, po ničem se mi nestýská, všechno jde podle mých přání, a přesto se nudím. Mám tedy prostě věřit, že se na venkově nudím? Nevím. Ale k čertu s tím!
Když se zasedlo ke kartám, zůstala jsem s Gritzem a Michelem ve svém ateliéru. Ale Gritz se od včerejška rozhodně změnil. V jeho chování jsou jakési rozpaky, které si nedovedu vysvětlit.
Zítřejší výlet je odložen na čtvrtek, a hle, on chce odjet kvůli nějaké vážné záležitosti a vrátit se zítra večer. Michelovi jsem prostě poručila, aby zůstal. Gritz odjel.
Byla jsem zamyšlená a upozornili mě na to. Ostatně už nějakou dobu se vznáším mezi dvěma světy: mluví na mě a já neslyším. Michel hrál karty v červeném salonu, třikrát čtyřikrát jsem tam vešla, prohodila pár slov s hráči i s Michelem, a sotva jsem vyšla z pokoje, zapomněla jsem na to a říkala si: jaký nehodný chlapec, řekla jsem mu, ať zůstane, a on odjel, protože ho nevidím. A to je jen ukázka mé roztržitosti.
Pánové se šli koupat do řeky, která je v místě, kde se chodí koupat, krásná, hluboká a zastíněná stromy, a já jsem zůstala s kněžnou na velkém balkoně, který tvoří krytý vjezd pro kočáry. Malá hrbatá mi mimo jiné vyprávěla podivný příběh. Včera za ní přijde Michel a povídá: „Mami, ožeňte mě.“ „S kým?“ „S Mousse.“ Naléhal tak vážně, že ho musela poslat k čertu.
„Jenom,“ dodala, „drahá Mousse, mu to neříkejte, snědl by mě.“
Kapitan (včera se vrátil), Alexandre, Paul, Michel a Paša (který mi začíná být nesympatický) nás zastihli ještě na balkoně, jak vdechujeme nesnesitelné vedro, neboť o vzduchu nemůže být ani řeči, a večer ani ten nejslabší vánek. Ale výhled je rozkošný. Naproti červený dům a roztroušené pavilony, vpravo hora a v polovině jejího svahu kostel celý utopený ve stromech, dál rodinná hrobka; vlevo řeka, pole, stromy, prostor. A myšlenka, že tohle všechno je naše, že jsme toho všeho svrchovanými pány a že všechny ty domy, ten kostel, dvůr, který je jako malé městečko, všechno, všechno nám patří, i služebnictvo, skoro šedesát lidí, a všechno…
Hrála jsem kroket, Eristoff mi s pokorným nakrucováním značil branky.
Netrpělivě jsem čekala na konec večeře, abych mohla zajít za Paulem a požádat ho o vysvětlení několika slov, která padla při kroketu a nepříjemně mě znepokojila.
„Nevšimla sis,“ řekl mi Paul, když jsem k němu přišla do pokoje, „že se Gritz od včerejška změnil?“
„Já? Ne, nevšimla.“
„Tak já ano, a je to kvůli Michelovi.“
„Jak to?“
„Michel je hodný chlapec, ale celý život se stýkal jen se ženskými při nočních večeřích a neumí se chovat; navíc má zlý jazyk, důkazem ta historka z onoho dne. Nevím přesně, jestli se Gritze zeptal, jestli má… nebo jestli řekl, že by chtěl… zkrátka, však jsem ti to říkal. Mluvil jsem o tom s Alexandrem a Alexandre říká, že jsem ho měl vytahat za uši; teta Nathalie (Eristoff) je téhož názoru.“
„Ale…“
„Počkej. Říkal jsem ti, že Gritze jeho matka nebo známí nebo nevím co přesvědčili, že ho všichni jen chtějí chytit a oženit. A tak se bojí slečen, protože si myslí, že se mu všechny chtějí vrhnout kolem krku. No a až do včerejška tě Gritz vynášel do nebes, a včera… jistě, vím, že ho nechceš, že na to na všechno kašleš (promiň mi ten výraz), ale není to hezké. Včera už nic neřekl a já jsem si všiml, zkrátka… tak.“
„Ano, ale co dělat?“
napříč stránkou
Ten malý jezuita Michel zpracovával Gritze už tři dny.
„Musíš — máš na to dost důvtipu, a dokonce i na víc — musíš říct… naznačit, je hloupý, ale tohle pochopí, zkrátka musíš… jednou u večeře, já ti pomůžu a ty povíš nějakou historku, nebo cokoli jiného.“
Na to jsem myslela i já.
„Uvidíme, bratře.“
Když jsme dvě hodiny s Alexandrem probírali hospodářské věci — nájemce, pšenici, ječmen, oves, čerta, ovce… —, přišla řeč na mého otce a odtud na scénu, která se odehrála včera na půl cesty do Gavronzi. Jeho kráska přiběhla ze svého lesa celá v slzách, pán ji odvezl do Poltavy, tam hodinu plakala, a pán si nasadil klobouk a rozzlobeně odešel. Protože se mluvilo francouzsky, sluha, který to vyprávěl, ničemu nerozuměl, ale zapamatoval si slova Jsem úplně ztracená!, která dáma neustále opakovala.
Letmo jsme se dotkli Miloradovitchových. Stará teď žije s jistým Yoninou, soudním úředníkem a naším nepřítelem. Miloval moji matku a žádal o její ruku. Ale dědeček mu na tu nabídku odpověděl slovy, která mu ten člověk nikdy nedokázal odpustit: „Žádáte o ruku mé dcery,“ řekl, „a stín vaší zavražděné ženy se za vámi dosud tyčí!“ Nato zavolal své početné služebnictvo a přikázal mu toho pána vymést, což ti dobří lidé udělali opravdovými košťaty, na mou čest.
Ostatně ta historie je známá.
Lisaveta Ivanovna získala toho krásného milence prostřednictvím paní Belli, špinavé nihilistky a oficiální milenky toho krasavce; krasavec platil za Dona Juana, ale byl prostě veřejný muž. Když paní Potaská zemřela, potřeboval příjmy, a Belli mu naservírovala paní Miloradovitchovou.
V takových rukou tedy Gritz je. A to jsou důvody, které jsem uváděla Alexandrovi, abych mu dokázala, že sňatek je nemožný, ač jsem si vroucně přála, aby mě uklidnil. Alexandre byl v divadle po nás a slyšel mluvit o příjezdu „Bashkirtseffovy Krásky, která je velká krasavice“. Tak se vyjádřila ta mužatka, slečna Bedriaga.
Ve foyer si ho vzal stranou Gritz a mluvil o mně s nadšením.
„Věc by se dala zařídit v cizině,“ řekl Alexandre, „a jako vdaná by sis už dokázala poradit; ostatně poslat k čertu Yoninu i všechny ty ničemnosti beru na sebe já.“
Alexandre je v rodině ten silný.
Když jsme mluvili o hospodářství, hodně jsem se vyptávala — to je způsob, jak nebýt podvedena. A pak jsem místo kličkování mluvila o všem prostě a řekla jsem, že může být klidný.
„Říká se, že kradeš, ale já tomu nevěřím. To jsou hlouposti a ohavnosti. Jsi prostě šťastný člověk, všechno se ti daří.“
Pokračovala jsem v tomto tónu. Nesmějte se. Důkazem mého důvtipu je péče, s jakou se mě strýc snaží klamat, nebo spíš mi lichotit, uklidňovat mě, přesvědčovat mě o své bezmezné oddanosti.
V jádru to není zlý člověk, ale musím se mít na pozoru. Daří se mi to tím, že všechno říkám bez obalu, zpříma; to vzbuzuje dojem velké prostoty, a pak se snáz manévruje.
Když jsem se vracela do bílého domu, uviděla jsem u dveří Michelovu trojku a Michela připraveného k odjezdu.
„Micheli! Micheli!“ zavolala jsem zdálky, „vy odjíždíte?“
Podal mi bonboniéru mých oblíbených bonbonů.
„Právě jsem je přivezl…“ řekl.
„Aha! Už chápu, tahle trojka vás přivezla z Poltavy.“
„Ale…“
„Výborně, děkuji, pojďme dovnitř…“
A vzala jsem ho pod paží a odvedla ho, celého ohromeného, do domu, přičemž jsem řekla kočímu:
„Vypřahněte, kníže nepojede.“
Nevím proč, ale ta scéna působila tak komicky, že jsem se jí sama zasmála; u ostatních měla úspěch. Kněžna se se smíchem vrátila dovnitř, Paul zůstal stát oněmělý s červenou lucernou v ruce, Alexandre těkal očima ze mě na Michela, Paša se dal do křiku a Michel vrhl zoufalý pohled na kočího, který pokrčil rameny a odešel zpátky do stáje.
Udělala jsem to, abych Gritze zbavila toho špatného vlivu aspoň na jeden den.
Seděli jsme klidně v salonu, když Michel zmizel, a za okamžik jsme uslyšeli rolničky trojky, jak se tryskem vzdalují.
„To je hrůza!“ pomyslela jsem si.
Chtěla jsem to říct, ale jen jsem si to pomyslela v domnění, že jsem to vyslovila. Takové chvíle nepřítomnosti se mi stávají často.
„Jakže,“ ozvala se kněžna, „oni odjeli, Michel a Paša!“
„Zdá se,“ řekla jsem.
Ale v tu chvíli se oba vřítili do pokoje a drželi se smíchy za břicho.
„Ach! cha! cha!“ křičel Michel.
„Ho! ho! ho!“ hulákal Paša.
„Ach, Bože, ten Vasaka je k nezaplacení,“ křičel kníže, „k nezaplacení! To byl úprk! To on běžel s dongou nad hlavou. Sedláci ho měli za blázna, který si myslí, že je kůň! Vůbec by se nezastavil, ale já jsem tolik křičel!“
A ten bídný uličník, celý ochraptělý, kašlal a bušil se do prsou.
Kněžna odešla rozzlobená spát; mluvilo se o jedné italské společnosti a o barytonistovi, který žádal o prostředky na návrat do Itálie.
„Vidím, že to bude moje starost,“ řekla.
A Michel odpověděl, že kdyby ten Ital přišel, poštval by na něj všechny své lovecké psy.
„Hon na Itala! To by bylo originální.“
A rozvykládal se o všech podrobnostech honu tak dlouho, že ta malá paní odešla se slovy, že pojede do Itálie lovit Italy, kterých je tam hodně.
Nemohla jsem si odpustit vytvořit na velkém schodišti živý obraz. Posadila jsem se doprostřed, pánové, kteří šli nahoru se mnou, se posadili níž na stupně a kníže poklekl. Znáte tu rytinu, která představuje Goethovu Eleonoru? Bylo to přesně ono, dokonce i moje šaty. Jenom jsem se na nikoho nedívala, dívala jsem se do lamp. Kdyby Paul jednu z nich nezhasil, zůstali bychom tak ještě dlouho. Myslím, že je to rozkošný způsob, jak vést salon. Ve svém paláci si zařídím něco v tomto duchu.
Dobrou noc. Ach, jak se nudím!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „Nescio“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Je suis tout à fait perdue !“ ↩
Pozn. překl.: V tištěném vydání (Mon Journal, sv. 9) sem odkazuje poznámka pod čarou č. 2; její text se v přepisu ocitl uprostřed odstavce 065.0604: „Jeho žena si ze žárlivosti podřízla hrdlo.“ ↩
Pozn. překl.: Marie píše „donga“; míněna je ruská duga (дуга) – dřevěný oblouk nad šíjí prostředního koně trojky, na němž visí rolničky. ↩