Pondělí, 28. srpna 1876 (16. srpna)

Otec byl až do šesti v Poltavě. Měl službu. Já jsem to s kněžnou zkusila s filozofií, ale zvrhlo se to v hovor o lásce, o mužích a o králích. Noviny píší, že kardinál je šílený. Nuže, moje malá somnambula tedy zas tolik nelhala.
Spálila jsem se na slunci, když jsem tři hodiny hrála s Paulem kroket. Prohrála jsem s ním sto rublů. Ale rozveselilo mě to a s největší chutí jsem mluvila o kardinálově smrti a přerušovala jsem se, abych promluvila na otcovy koroptve zavřené ve starém akváriu s dírami nahoře.
Michel přivezl Alexandra a Gritz přijel později.
Jsou dny, kdy je člověk nesvůj. Dnes je takový den! Ačkoli jsem Alexandrovi předvedla celou svou moc nad Bashkirtseffem a to, jak jsem tu u sebe doma, jsem nespokojená.
Miloradovitch přinesl kněžně kytici a chvíli nato se u stolu s Alexandrem rozhovořil o chovu ovcí.
„Mám raději, když mluvíte o kyticích, než když mluvíte o ovcích, Gritzi,“ řekl otec.
„Ale táto,“ řekla jsem, „vždyť právě ovce dávají kytice.“
Nemyslela jsem tím nic postranního, ale všichni sebou trhli a já jsem zrudla až po uši.
A večer jsem si velice přála, aby Alexandre viděl, jak se mi Gritz dvoří. A nepovedlo se mi to! Ten hlupák se od Michela ani nehnul.
Ostatně je hloupý a říkají to tu všichni. Chtěla jsem ho hájit, ale dnes večer — ať už ze špatné nálady, nebo z přesvědčení — souhlasím se všemi.
Když odešli do červeného domu, sedla jsem ke klavíru a vylévala na klávesy všechnu nudu a podráždění, co ve mně bylo. A teď usnu a budu snít o Cassagnacovi nebo o velkoknížeti Nikolajovi, to mě snad pobaví.
Měsíc je tu mdlý, dívala jsem se na něj, zatímco se střílelo z děla. Otec odjel na dva dny do Charkova. Děla jsou jednou z jeho marnivostí, má jich devět, a dnes večer se z nich střílelo, zatímco jsem se dívala na měsíc… hm, to je hloupé.