Neděle, 27. srpna 1876 (15. srpna)

Zapálila jsem se pro kroket jako Angličanka. Bojovala jsem s Paulem až do soumraku a zvítězila jsem.
Paša se boje účastnil jako divák a rozohňoval se, jak jsem ho ještě nikdy neviděla.
„Ten se ale přetvařuje!“ řekl Paul.
A on na to přísahal při Bohu a na život své matky, že je upřímný, a aby to ještě lépe dokázal, zavázal se slibem, že do zítřka nic nesní, jestliže vyhraji. Ten mladík okoušel po celou večeři posměšky. A potom se tolik mluvilo o Cassagnacovi, že jsem z toho celá udivená. Proč udivená? Protože mám dar docílit toho, že se mé zájmy a znalosti stanou zájmy a znalostmi lidí, v jejichž společnosti jsem. Teď nejsem v Gavronzi, jsem v Římě, v Neapoli, v Paříži.
Poprvé v životě jsem někoho potrestala, totiž Čokoládu.
Napsal matce a žádal ji o svolení zůstat v Rusku za vyšší mzdu, než jakou mu dávám já. Bylo mi ho pro ten nevděk líto; zavolala jsem ho, přede všemi jsem odhalila jeho podlost a přikázala mu kleknout si. Dítě si kleklo. Dítě se rozplakalo a neposlechlo, takže jsem ho musela vzít za ramena a za kolena, a spíš zahanbením než násilím si kleklo a rozkývalo přitom etažér plný sèvreského porcelánu. A já jsem uprostřed salonu vestoje metala blesky své výmluvnosti a skončila jsem slovy, že ho pošlu zpátky do Francie čtvrtou třídou s voly a ovcemi prostřednictvím konzula černochů.
„Hanba, hanba, Čokoládo! Bude z tebe ztracený člověk. Vstaň, fuj! Jdi pryč!“
Rozčílila jsem se doopravdy, a když mě ten opičák za pět minut přišel poprosit o odpuštění, odvedla jsem ho do jiného pokoje a mateřsky mu řekla, že jestli lituje jen proto, že ho k tomu popostrčil pan Paul, o jeho lítost nestojím.
„Čokoládo, poslouchej. Jestli sám uznáváš, že jsi udělal chybu, jestli upřímně lituješ, že jsi jednal špatně, odpouštím ti a chci věřit, že se napravíš. Ale jestli tě posílá pan Paul, jdi pryč a nevracej se, dokud si to nerozmyslíš a nepochopíš.“
„Já už… já už jsem pochopil,“ ječel Čokoláda s pláčem. „Já jsem nepsal, co ona říká… neříkal jsem, že chci jít k jiným, já jsem jí jenom psal, že… že… tak to není.“
„Tak ty lituješ sám od sebe?“
Plakal a mnul si oči pěstmi.
„Řekni, Čokoládo, nebudu se zlobit.“
„A…no.“
„Tak dobře, jdi. Odpouštím. Ale chápeš, že je to všechno pro tvé dobro?“
„A…no, že chápu.“
Ach! Z Čokolády bude velký člověk, nebo velký bídák!

Poznámky

Pozn. překl.: Tak v textu: „Je me suis appassionnée [sic]“ – Mariin italianismus (it. appassionarsi, fr. se passionner). ↩