Čtvrtek, 24. srpna 1876 (12. srpna)

V devět hodin jsem byla u otce. Zastihla jsem ho v košilových rukávech — nemohl si uvázat kravatu. Uvázala jsem mu ji a políbila ho na čelo.
„Víš,“ řekl, „kdyby tě osud někdy dohnal k tomu, aby ses stala herečkou v komickém divadle, za pět let budeš mít milion. To je jisté jako to, že je teď den.“
Pánové přišli na čaj, Paša také — včera večer chyběl a sluha přišel říct, že „leží jako nemocný.“ Ostatní si dělali legraci z jeho medvědích galantností ke mně — a on si i tu nejmenší věc bere tak hluboko k srdci, že z něj dnes ráno nebylo dostat ani slovo.
Eristoff mi pro zábavu dal přivézt kuželky, kroket a mikroskop se sbírkou blech.
Přihodil se jakýsi skandál — ostatně posuďte sami. Paul odstranil z albumu fotografii otcovy herečky, a ten ctihodný pán, sotva si toho všiml, odebral svůj portrét.
„Proč to děláš?“ zeptal se Paul celý překvapený.
„Já tak nějak — bojím se, abys také nevyhodil moje portréty.“
Nevšímala jsem si toho. Ale dnes mě Paul vzal stranou, odvedl mě do pokoje a ukázal mi své prázdné album — jen s portrétem té ženy.
„Dělám to otci k radosti, ale musel jsem z albumu vyjmout všechny ostatní portréty — ostatně tady jsou.“
„Nech mě se na ně podívat.“
Vybrala jsem všechny fotografie dědečka, babičky, mámy i své a dala jsem je do kapsy.
„Co to má znamenat!“ zvolal Paul.
„To znamená,“ odpověděla jsem klidně, „že beru zpátky naše portréty, které jsou tady v příliš špatné společnosti.“
Bratr měl slzy na krajíčku — roztrhl album ve dví a odešel. Provedla jsem to v saloně, lidé to viděli a otec se to dozví.
Dlouho jsme se procházeli po zahradě — Miloradovitch byl mým průvodcem, pomáhal mi nahoru a dolů. Navštívili jsme kapli a kryptu s rakvemi mého dědečka a babičky Bashkirtseffových.
Michel šel za mnou jako pes, který panáčkuje — s prosebným a pokorným pohledem — a neustále dělal zoufalá gesta směrem ke Gritzovi. Paša šel napřed, a když se na mě podíval, měl v očích tolik nenávisti, že jsem odvracela hlavu.
Opravdu, netušila jsem to, ale jsem děsně koketní — a venkovská volnost i přátelská neformálnost ze mě dělají něco ohavného. Pozoruji se, pozoruji se, a sama se divím, a docházím k přesvědčení, že žena je prostě hrozná věc. Neříkám to z chvástání — je to prostá úvaha, kterou není namístě zesměšňovat.
Kdyby máma věděla, že jsem na poltavské večeři náhodou dostala poslední kapku z láhve šampaňského — a že když se pilo na mé zdraví, paže Nadiny, Alexandra, mé a Gritzovy se zkřížily jako při svatbě. Ubohá máma, jak by byla šťastná!
Gritz jistě taje, ale je to člověk, kterého je velmi těžké získat. Omezený, ješitný a s matkou jako čert.
Vzpomínáme na dětství, na veřejný park v Oděse.
„Tak já jsem se vám tedy dvoříval!“
Odpovídám svými nejlepšími úsměvy, zatímco floutek dělá prosebné grimasy a prosí mě, aby směl nést mou vlečku. Dělal to včera a dostal přezdívku nosič vlečky.
Zahráli jsme si kroket. Gritz se mnou — a já koketní jako čert pod zdáním prostoty.
Příjemně rozehřátá jsem se vrátila do čínského salonu (takzvaného pro dvě vázy a panenky) a sedla si na zem a začala rovnat štětce a barvy. Otec o mém nadání pochybuje. Posadila jsem Michela do křesla, Gritze do druhého, a sama jsem si sedla Gritzovi k nohám a za patnáct minut namalovala karikaturu Michela na prkénku, které mi Gritz přidržoval jako stojan. A jak jsem napravo nalevo kladla tahy štětcem, cítila jsem, že mě hltají očima — zvláště kvůli odhalené šíji v těch empírových šatech.
Otec byl spokojený a Michel mi políbil ruku.
Ach, víte — Kapitan v noci utekl; předtím ještě řekl Paulovi, že je jen ubohý člověk a že se mu kvůli mně už točí hlava.
Po obědě jsem navrhla kroket, ale kníže a Gritz mi s hloupým úsměvem řekli, že se musejí na dvě hodiny vzdálit kvůli závažným záležitostem. A Paul vstoupil a hrozivě jim řekl, že jestli odejdou, všechno mi řekne.
„Chtějí jít do lesa,“ pošeptal mi. „Řekl jsem jim, že je to pro tebe urážka, ale nemají špetku taktu a považují za nezdvořilé nenavštívit tu ženu.“
Ani jsem se netvářila jinak, ale pocítila jsem vůči Gritzovi jakési vystřízlivění — a vzala jsem Michela za rukáv, zavedla ho do pokoje, zamkla na dva západy a zakázala mu utéct oknem.
Dole jsem našla tilbury — abych ho řídila sama. Pozornost od Paula, jen mi připadalo, že za tím něco vězí, a pozvala jsem Pašu, aby nastoupil se mnou.
„Co se tedy děje?“ zeptala jsem se.
„Copak?“
„Ale všichni vypadají tajemně — tolik záhad mě opravdu udivuje tady na ruském venkově.“
„Takže vy nic nevíte?“
„Nic — tak povězte.“
„Paul vám to neřekl?“
„Ne.“
„Pak vám to neřeknu — jsou to špinavosti, které se mě netýkají.“
„Zase záhady! Matete mě.“
„Víte, Mousse, přemýšlím, že si koupím chatu v Gavronzi,“ řekl najednou ten člověk.
„Je to tak krásné, když je člověk zapadaný sněhem, nic neslyší, nikoho nevidí, může volně snít.“
„Ale jaký to nápad — pohřbít se!“
„Nezbývá mi nic jiného, než se pohřbít.“
„A proč?“
„Protože mám zlomený život.“
„Ale jděte — a kdo vám ho zlomil, mladý muži?“
„Otec a výchova, kterou mi dali — zmrzačili mi charakter. A vidíte — nejsem nic a nikdy ničím nebudu.“
„To jsou mi nápady — to vy sám sebe mrzačíte.“
„Ne, jsem prostě takový.“
Mluvila jsem o koni.
„Jak je to podivné,“ řekl můj společník, „umíte mluvit o všem — a třeba včera u večeře, když jste citovala latinské verše, nikdo z přítomných ničemu nerozuměl a možná neznal ani jméno autora — ale všichni křičeli: ‚Ach ano, přesně tak, máte naprostou pravdu!‘ — no, takovéhle věci, takové lži mě pobuřují!“
Když jsem se vrátila, otec ležel na pohovce, Gritz seděl v klobouku a Michel se hrabal v mikroskopu.
„Nuže,“ řekla jsem vesele, „proč ty nespokojené nebo melancholické tváře? Co se stalo? To vás tak rmoutí moje nepřítomnost? Bylo by rozumné to říct.“
Gritz sňal klobouk a Michel si dál prohlížel blechu. Nakonec otec vrhl na oba přísný pohled a řekl:
„Nic se nestalo, ale nemám rád, když někdo dělá hlouposti — někdo chtěl dělat hlouposti a to se mi nelíbí.“
„Nu dobrá, všichni jsou tedy stále tajemnější! Výborně.“
Šla jsem nahoru a sedla ke klavíru, Paša mi naslouchal zdálky. Brzy přišli i ostatní a rozesadili se jako včera. Ale od hudby jsme přešli k hovoru a Gritz s Michelem mluvili o jedné zimě v Petrohradě.
„A já si představuji, co tam budete dělat,“ řekla jsem. „Chcete, abych vám teď vylíčila váš život? Potom mi řeknete, jestli se mýlím.“
„Ano, ano!“
„Nejdřív si zařídíte byt tím nejpodivnějším nábytkem, jaký vám prodají takzvaní starožitníci, a ozdobíte ho těmi nejobyčejnějšími malbami, které vám prodají za originály. Neboť vášeň pro umění a starožitnosti je nezbytná. Potom budete mít koně a kočího, který si bude dovolovat žertovat, s nímž se budete radit a který se bude plést i do vašich srdečních záležitostí. Vyjdete si s monoklem na Něvský, uvidíte hlouček přátel, vystoupíte, abyste se dozvěděli novinky dne, a budete se smát až k slzám vtipům jednoho z těch přátel, jejichž řemeslem je říkat duchaplné věci. Zeptáte se, kdy bude mít Judic benefici a jestli už někdo byl u paní Damié. Budete si tropit posměch z kněžny Lise a obdivovat mladou hraběnku Sofii. Zajdete k Baneelovi, kde jistě bude nějaký François, Baptiste nebo Désiré, který vás zná, přispěchá s poklonkováním a vylíčí vám večeře, které se konaly, i ty, které se nekonaly. Poslední skandál knížete Petra a dobrodružství Constance. S příšerným šklebem do sebe obrátíte sklenku něčeho ostrého a zeptáte se, jestli to, co se podávalo na poslední knížecí večeři, bylo lépe připravené než to, co se jedlo na té vaší, a François nebo Désiré vám odpoví: ‚Pane kníže, co si to ti pánové myslí!‘ Poví vám, že pro vás dal přivézt krocana z Japonska a lanýže z Číny. Hodíte mu dva rubly, rozhlédnete se kolem sebe a zase nasednete do kočáru, abyste mohli sledovat ženy; budete se přitom bujaře vyklánět z jedné strany koně na druhou a vyměňovat si postřehy s kočím, který je tlustý jako slon a mezi vašimi přáteli proslul tím, že vypije tři samovary denně.“
Vy budete chodit do divadla, šlapat po nohou těm, kdo tam přišli před vámi, a podávat ruce — nebo spíše natahovat prsty — přátelům, kteří vám vyprávějí o úspěchu nové herečky, zatímco si co nejimpertinentněji měříte ženy lorňonem v domnění, že děláte dojem. A jak se mýlíte! A jak vás ženy vidí skrz naskrz!
Přivádíte se na mizinu tím, že se klaníte pařížským hvězdám, které tam vyhasly a přijíždějí zářit k vám; večeříte a usnete na koberci — ale číšníci v restauraci vás nenechají v tom šílenství, cpou vám polštáře pod hlavu a přikrývají vás dekami přes frák politý vínem a zmačkaný límeček.
Ráno se vracíte domů spát — nebo spíš vás domů přinesou. A jak jste tehdy bledí a svraštělí! A jak je vám sebe samých líto! A pak, pak… — někdy kolem pětatřiceti či čtyřiceti let — nadobro se zamilujete do tanečnice a oženíte se s ní. Ona vás bije a vy hrajete tu nejubožejší roli v zákulisí, zatímco ona tančí!
Tady mě přerušili — Gritz a Michel oba padli na kolena a dožadovali se, aby mi směli políbit ruku, a volali, že je to báječné a že mluvím jako kniha.
„Jenom,“ řekl Gritz, „to poslední… vše je pravda, kromě tanečnice. Ožením se jen se ženou ze společnosti. A já jsem rodinný člověk — hrozně rád bych měl svůj dům, ženu a tlustá nemluvňata, která křičí! Blázním do nich. Ozením se s osobou ze společnosti, v jedenatřiceti, za devět let.“
„A možná se oženíte za měsíc,“ řekl Paša zarputile. Celou dobu nepromluvil ani slovo, ale já jsem sledovala hru jeho tváře. Je to podivuhodný člověk — v životě provede hrozné věci a špatně skončí. Zdá se mi, že se zabije; dokázal by to s dokonalým klidem. Nebo zabije jiného.
Zase jsme hráli kroket, táta na nás dohlížel. Všímá si, jak horlivě se mi Gritz dvoří. A jak se nedvořit, když jsem tu jediná.
Měl odjet ve čtyři, ale v pět se mě ptal, jestli smí zůstat na večeři, a po večeři prohlásil, že se raději nebude vydávat na cestu v noci.
Mluvila jsem o nábytku, o kočárech, o livrejích, o tom, jak se vede dům. S potěšením jsem sledovala, jak otec hltá každé mé slovo a klade mi všelijaké otázky, a zapomíná přitom na svou hrdost i zdrženlivost. Jestliže já potřebuji jeho, i on si myslí, že potřebuje mne.
Gritz hodně mluvil — jako mladík nijak zvlášť duchaplný, ale světák, který zná kdekoho.
Večer jsem si trochu pozpěvovala, pak jsem si přišla sednout otci k nohám a Gritz rozmnožil naši skupinku svou statnou osobou; Michel ležel pokorně na parketách.
Myslím, že se Gritzovi líbím, poznávám to podle toho, jak mi líbá ruku; dala jsem mu svou podobenku, měla jsem všechny ty fotografie v ruce a on tolik prosil. Neumím odmítat… a pak, je to starý přítel.
Ale malou podobenku do medailonku jsem mu odepřela, i když byl ochoten dát za ni „dva roky svého života“.
Ach! Můj Bože. To všechno ještě není nic vážného.
Když jsem seděla u klavíru, přistoupil Paul.
„Podívejte se, slečno,“ řekl Gritz, „jak se tváří smutně. To kvůli těm fotografiím.“
„Ano, já vím, ale neměl mě dávat do alba, kde byly paní Théo, Judic, Angèle atd.“
„O to vůbec nejde!“ vykřikl Paul. „A ty, Gritzi, když říkáš, že je to pravda, proč jsi chtěl jít právě k té herečce, jejíž podobenku jsem měl?“
„Paule, bratře, vy jste se zbláznil! Jak by mohl pan Miloradovitch chodit k nějaké herečce? Vždyť tady není ani divadlo. Kde tu vidíte herečky? Věru, ničemu nerozumím!“
„A děláš dobře,“ řekl Paul.

Poznámky

Pozn. překl.: Théâtre-bouffe — komická opera, opereta; méně vážený druh divadla než velká opera. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Dio mio“. ↩