Středa, 23. srpna 1876 (11. srpna)

Napsala jsem mámě skoro tolik co do deníku. Prospěje jí to víc než všechny léky na světě. Vypadám nadšeně, ještě nadšená nejsem, vše jsem popsala přesně, ale nejsem si jistá tím, co se stane na konci toho příběhu. Zkrátka, uvidíme. Bůh je velmi dobrý.
Otec se vzdálil, a když se vrátil, zeptala jsem se:
„Kde jste byl?“
„V lese,“ odpověděl.
V lese se staví chatka, vedle níž bydlí jeho milenka, ukrytá tam kvůli mému příjezdu.
„Dobře jsi udělal, tatínku, les je ta část statku, na niž je třeba nejvíce dohlížet — sedláci kradou dřevo a pustoší les, když tam pasou stáda.“
Na začátku té věty zvedl oči s očekáváním, téměř s úžasem, ale já jsem mluvila s nezvyklou přívětivostí a on mi řekl:
„To je pravda, ano.“
Jela jsem na koni s Paulem a Pašou; Eristoff a Kapitanenko, kterému říkají Kapitan, jeli za námi v tilbury.
Paša je můj skutečný bratranec, syn otcovy sestry. Ten člověk je pro mě hádanka. Dnes ráno jsme si povídali, přidržoval mi výšivkový rám a já jsem vyšívala. Mluvili jsme o otcích a já řekla, že synové vždy kritizují jednání svých otců, a jakmile jsou sami na jejich místě, dělají totéž — aby je pak zase kritizovaly jejich vlastní děti.
„To je naprosto pravda,“ řekl ten mladík, „ale moji synové mě kritizovat nebudou, protože se nikdy neožením.“
A po chvíli jsem řekla:
„nebylo ještě mladého muže, který by neřekl totéž.“
„Ano, ale u mě je to jiné.“
„A proč?“
„Protože je mi dvaadvacet let a ještě jsem nikdy nebyl zamilovaný a žádná žena mi nepadla do oka.“
„To je naprosto přirozené, do toho věku se člověk zamilovat nemá.“
„Jak to? A všichni ti hoši, kteří milují od čtrnácti let?“
„To jsou zrůdnosti, ostatně všechny ty lásky nemají nic společného s Láskou…“
„Možná, ale nejsem jako ostatní — jsem neobratný, jsem pyšný — to jest, myslím tím sebeúctu — a pak…“
„Ale to jsou přece vlastnosti, které mi vyjmenováváte.“
„Dobré?“
„Ale ovšem.“
Pak mi, nevím už v jaké souvislosti, řekl, že by zešílel, kdyby mu zemřela matka.
„Ano… na rok, a pak…“
„Ach ne, zešílel bych, to vím.“
„Na rok, protože se všechno stírá, jak člověk vidí stále nové tváře.“
„Takže popíráte věčné city a ctnost?“
„Rozhodně.“
„Je to podivné, Mousse,“ řekl mi [Zrušené slovo], „jak rychle se člověk spřátelí, když není upjatý.“
„Předevčírem večer jsem říkal Maria Konstantinovna, včera slečna Mousse a dnes…“
„Prostě Mousse — a já vám to přikázala.“
„Zdá se mi, jako bychom byli spolu odjakživa, tak nenucené a vlídné jsou vaše způsoby.“
„Že ano?“
Bavilo mě povídat si se sedláky, které jsme potkávali na cestě a v lese — a představte si, mluvím malorusky celkem slušně. Vorsklo, řeka, která teče skrz vesnici mého otce, je v létě tak mělká, že se přebrodí pěšky, ale na jaře bývá pravou řekou. Přepadl mě rozmar nechat koně šplouchat ve vodě — a vyhrnula jsem si amazonu docela nahoru a vjela do řeky. Příjemné zakusit a překrásné na pohled. Koni sahala voda ke kolenům.
„To je pravda,“ řekl bratranec, „máte pozoruhodnou postavu, takovou jsem ještě nikdy neviděl.“
A Paul s bratrskou naivitou zvolal, že jsem velmi plná tvarů… ve srovnání s tím, že nenosím ani skládané spodničky, ani turnýru.
Byla jsem rozehřátá sluncem a jízdou a zkusila jsem si hlas, který se mi pomalu vrací. Zazpívala jsem „Lacrymosa“ ze zádušní mše, tak jako v Římě.
Otec nás čekal pod kolonádou.
„Nuže, oklamala jsem vás? Vypadám v amazoně špatně? Zeptejte se Pašy, jak jezdím. Sluší mi to?“
„To je pravda, ano, hm… velmi dobře, opravdu.“
A prohlížel si mě se zalíbením.
Vůbec nelituji, že jsem přivezla třicet šatů. Otce musí pohltit ješitnost a já mu musím předvést všechny své přednosti.
Michel mi dnes ráno přivedl lékaře z Poltavy, o nějž jsem si včera řekla kvůli hrtanu — a ten pán byl v saloně ve chvíli, kdy jsem vstoupila se sukní přehozenou přes paži, v botách do kolen s ocelovými podpatky, na nichž byl zlatem vyrytý můj erb, a s týmž erbem nahoře na holínce, vyšitým hedvábím.
Podle svého zvyku jsem se postavila doprostřed pokoje a odtud se účastnila hovoru, odpovídajíc na všechny strany.
V tu chvíli dorazil Miloradovitch s kufrem a sluhou. Když mě pozdravil, odpověděla jsem na obvyklé zdvořilosti a odešla se převléknout se slovy: „Hned jsem zpátky.“
Vrátila jsem se oblečená v šatech z orientální gázy s dvoumetrovou vlečkou a hedvábným živůtkem otevřeným vepředu ve stylu Ludvíka XV. a… sepnutým velkou bílou mašlí. Sukně je pochopitelně zcela hladká a vlečka hranatě zakončená.
Gritz se mnou samozřejmě mluvil o toaletě, obdivoval tu mou a svým hovorem dokazoval, že se v tom vyzná. Zbožňuje staré oděvy, bronzy a porcelán a sbírá je. Říkají, že je hloupý — a přitom mluví o všem, o hudbě, o umění, o vědách. Je pravda, že mluvím hlavně já a on jen říká: „Máte naprostou pravdu, přesně tak.“
O svých studiích jsem mlčela ze strachu, že ho vyplaším — ale u stolu mě vyprovokovali, abych citovala latinský verš a rozhovořila se s doktorem o klasické literatuře a moderních napodobeninách. A Gritz to vzal velmi dobře.
A všichni zvolali, že jsem úžasná a že není ničeho na světě, o čem bych nemohla mluvit, žádného tématu hovoru, v němž bych se necítila jako doma.
Tatínek vynakládal hrdinské úsilí, aby v sobě zadržel paprsky své hrdosti, a Gritz na mě hleděl s otevřenými ústy. Potom kuře s lanýži vyvolalo kulinářskou řeč, v níž jsem prokázala gastronomické znalosti, jež Gritzovi — gurmánovi jako jeho otec — otevřely oči a ústa ještě víc.
A pak jsem přešla k sofistice a pustila se do výkladu, jak nesmírně užitečná je dobrá kuchyně: tvrdila jsem, že z lidí dělá ctnostné.
Gritz přecházel od souhlasu k souhlasu a ujišťuji vás, že je dost hezký mladík.
Vyšla jsem do prvního patra. Salony jsou velmi prostorné, zvláště taneční sál — teprve včera do něj přinesli klavír. Hrála jsem. Ubohý Kapitan dělal zoufalá gesta, aby zabránil Paulovi v tlachání.
„Bože můj!“ zvolal ten dobrák, „když poslouchám, zapomínám, že jsem šest let rezavěl a plesnivěl v provincii! Ožívám!“
Nehraji dobře, často mažu, přesto jsou věci, které hraji celkem slušně. Ale to nevadí — věděla jsem dobře, že ubohý Kapitan je upřímný, a radost, kterou jsem mu udělala, mě potěšila.
[Kapitan] po mé levici, Eristoff a Paul za mnou a Gritz vpravo — díval se na mě a poslouchal s okouzleným výrazem — on, Gritz; neboť ostatní jsem nevnímala. Zdálo se, že je rád, když mě znovu vidí vybavenou všemi společenskými dary i fyzickými přednostmi.
Když jsem dohrála „Potůček“, všichni mi políbili ruku — a když Gritz udělal gesto, že ji chce vzít, podala jsem mu ji s obzvláštním potěšením a on ji políbil a pak stiskl.
Tatínek ležel na pohovce a pomrkával. Kněžna pracovala bez slova — ale je to dobrá žena.
Dýchám volně — kletba odtamtud mě tady netíží. Jsem u otce, jednoho z předních mužů gubernie, a neobávám se ani nedostatku úcty, ani lehkovážnosti.
Přinesli čaj a u stolu bylo nutno prozpívat celý Offenbachův repertoár a napodobit módní herečky, abych vzbudila obdiv ke svému „francouzskému“ vystupování a paměti.
V deset hodin dal tatínek znamení k odchodu a mladé muže svěřil Paulovi — bydlí s ním všichni v červeném domě. Šla jsem je vyhledat do portrétového pokoje, abych požádala Miloradovitche, aby je tam nenechal pít. A on mi to slíbil a něžně mi políbil ruku. Když odešli, tatínek mě se svícnem doprovodil do mého pokoje. Hraje pravého otce. Nepouští mě z očí a ztratím-li se na okamžik, jde mě hledat.
„Víš,“ řekl, zatímco mi Amálie podávala župan (mluvili jsme rusky), „jsem možná příliš přísný — ale čím důstojněji se člověk chová, tím více si ho váží ti, jimž se říká ‚mladí muži‘. Musíš méně poletovat jako motýl a…“
„Já? Ale to já vůbec nejsem. Jsem zde volnější, ale nejsou tu cizí lidé a Gritz je starý přítel.“
„Ano, ano, to všechno je hezké, ale já jsem pravý otec a plním svou povinnost.“
„To je od tebe velmi milé, cením si toho.“
„Víš, u vás, tam, mají takové zvyky. Pamatuji, když jsem se dvořil mámě — nechávali nás samotné, sedělo se u pití do pěti ráno, pořádaly se takové hostiny, že… — prostě, chápeš, to není dobré pro dívku, protože vždy bývá plno příživníků nebo lehkovážných lidí, kteří hledají jen zábavu. A tady chci, aby vše bylo slušné, a věř mi, tím více si tě budou vážit. Ostatně bylo deset hodin, když jsme se rozešli. Bylo načase.“
„Ano, to je pravda a je to dobře.“
Popisovala jsem mu náš nábytek, a když jsem skončila:
„Ale,“ řekl, „to všechno je hezké, ale pomyslela jsi, jako všechny dívky… prostě, že se musíš provdat…“
„Ano, nepochybně.“
„Nu, přemýšlela jsi o svém postavení a pochopila jsi, jak je falešné? Všichni ti lidé, kteří k vám chodili — to není, jak má být, a…“
Jedním slovem mi řekl naprosto vše, co jsem sama stokrát říkala. Ale řekl mi to s ohledem na mou citlivost, aniž by se jakkoli dotkl mých citů; naopak obrušoval hrany a opatrně proplouval nebezpečnými průlivy. Vycházel vstříc mým přáním, ušetřil mě rozpaků z toho, že bych musela začít sama, a když domluvil, řekla jsem naprosto přirozeně:
„Ale když to jinak být nemůže, není co dělat.“
„To je pravda, není co dělat. Ale dobře promysli vše, co jsem řekl.“
„Stokrát jsem o tom už přemýšlela. Ale není co dělat, nemá tedy smysl si s tím lámat hlavu.“
„Ach, lámat si hlavu — to opravdu nestojí za to, ale…“
„Ale proč bys nepřijel letos v zimě do Říma?“
„Nyní je příliš pozdě — vy jste v Římě byli a lidé se ptali. Myslíš, že muž — ledaže by byl sám — muž s vážnými úmysly se nepůjde poptat, ať už sám, nebo jeho rodina… prostě, myslíš, že kdyby se ženil Paul, neptal bych se, kdo ta osoba je, jaká je její rodina? A všechno ostatní? Teď jste si zkazili Řím.“
Nezlobila jsem se — viděla jsem, že se poddá.
„Vůbec ne. Kdybyste přijeli s dětmi — kdo by se na vás opovážil křivě podívat? Zvláště vy — muž tak korektní, s tak skvělým postavením.“
„A bylo by to lepší pro vás i pro mě. Nás by čekaly samé pozornosti a poklony.“
„Je třeba o tom přemýšlet, a víš — tvá matka mě opustila a ty víš, ‚každý malý mužík má své malé pletky.‘“
„O tom se nemluví a já se na to neptám.“
„Ostatně jsem přesto volný jako pták. Je třeba o tom přemýšlet.“
„Není o čem přemýšlet. Musíte jet se mnou. Vidíte přece, jaká jsem; stojím za něco. Uděláme to takhle — až odjedu do ciziny, pojedete se mnou.“
„Promyslím to, ano, možná.“
Byla jsem spokojená, nastalo ticho, pak se mluvilo o jiném, a když odešel, šla jsem ke kněžně — a za čtvrt hodiny mi ukazovala portrét svého Itala a já jí říkala, že je to její milenec, a ona se smála jako Nina. V tu chvíli vešel tatínek, který se vracel z červeného domu, a malá hrbatá si sedla na portrét — a když pan Bashkirtseff odešel, smály jsme se tomu jako bláznice.
Řekla jsem otci, aby pozval Alexandra sem, a ten mu napsal velmi laskavý dopis. Co tomu říkáte?
Říkám, že jsem anděl. Jen aby byl Bůh i nadále dobrý.
Nesmějte se mé zbožnosti — stačí začít a v mém deníku najde člověk vše směšné. Kdybych se pustila do sebekritiky jako spisovatelka, strávila bych tím celý život.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „expectation“. ↩
Pozn. překl.: Tilbury — lehký dvoukolový otevřený kočár, pojmenovaný po svém anglickém vynálezci. ↩
Pozn. překl.: „Malorusky“ — dobový název pro ukrajinský jazyk, dnes považovaný za zastaralý. ↩
Pozn. překl.: Turnýra (fr. tournure) byla vycpávané spodní prádlo vytvářející módní siluetu zezadu zvednutou, typickou pro 70. léta 19. století. ↩
Pozn. překl.: Lacrymosa (lat. „plný slz“ [je ten den]) — závěrečná část sekvence Dies irae v mši za zemřelé (requiem). ↩
Pozn. překl.: Styl Ludvíka XV. — módní styl 18. století s nízkým hranatým výstřihem a šněrováním vepředu. ↩
Pozn. překl.: „Le Ruisseau“ (Potůček) — módní salonní skladba. ↩
Pozn. překl.: Jacques Offenbach (1819–1880) — francouzský skladatel operetek; jeho díla byla v 70. letech 19. století nesmírně populární. ↩