Středa 16. srpna (4. srpna 1876)

[Zrušeno 8 řádků] Spousta sousedů a sousedek, smetánka zdejších urozených končin. Dáma, která byla v Římě, miluje antiku a má dceru, která nemluví. Způsobem stejně náhlým jako nečekaným se u nás zjevili tři andělé: vyšetřující soudce, notář a tajemník. Můj strýc, který je už sedm let smírčím soudcem, má s těmito úředníky ustavičně co dělat.
Za dva roky bude státním radou a nemůže se dočkat řádu. Oblékla jsem si modré hedvábí a střevíčky jako bonboniérky.
Krásní pánové mě nerozzlobili jako ti zaprášení lidé, jen mě od srdce rozesmáli. Ostatně se ani neodvážili přiblížit; obdivovali jsme se navzájem z povzdálí.
Hamsley je jediný, kdo je trochu k světu... poměrně vzato.
Yssayevitchova sestra, provdaná za zazobaného hrubiána, je velice milá osoba; jmenuje se Dina.
Domenicina sestra mi ji velmi připomíná: stejná vada řeči, totiž od přírody chybná výslovnost, stejná měděná pleť a prošedivělé vlasy, ale na svých pětašedesát let silná a statná.
Máma mi píše ze Schlangenbadu; už jsem začínala mít starost, ale uklidňuje mě a dokonce mi sděluje dobré zprávy. Löbbecke se prý Dině dvoří velice horlivě. Takže je to ona, a ne já; naše pochybnosti se rozptýlily a jsem velmi šťastná. Tolik bych si ten sňatek přála. Löbbecke je bohatý, z dobré rodiny, hezký hoch, chcete-li, má výborné srdce, dost ducha, zkrátka hodný chlapec — to z jedné strany; z druhé by z Diny byla něžná a láskyplná žena. Tolik potřebuje změnit život. To by byl šťastný pár! Víte, Dina není k zahození, ve velké toaletě dokonce působí, a to hodně.
Otec se telegraficky ptá, kdy přijedu. Do Petrohradu přijet nechtěl, a tak mu píšu těchto několik slov:
„Zdržím tu Paula do soboty; těch několik dní potřebuji jak k odpočinku, tak k tomu, abych poděkovala strýci, který byl tak laskav, že mě doprovodil od hranic, opustil všechny práce na polích, uprostřed léta, jen aby mi vyhověl, a riskoval tím velké zmatky ve svém hospodářství. V neděli budeme v Poltavě.“
Dáma, která viděla Řím, a její dcera, s níž jsem se marně pokoušela navázat rozhovor, odjely brzy, a když jsem zůstala jen s rodinou, zkusila jsem zpívat za doprovodu klavíru, na nějž hrála Dina, zdejší Dina. Ale můj hlas byl stejně vzpurný jako dcera dámy, která viděla Řím.
Takže jsem teď zarmoucená a nešťastná.
Ulehla jsem úplně oblečená a Paul mi přišel vyprávět ty nejpodivnější věci o tom, jak se kdo dvoří Marii Zankowski. Prý padl před kráskou na kolena a začal improvizovat vyznání, z něhož na deset mil čpěl Xavier de Montépin přeložený do ruštiny.
„Už si ani nepamatuji, co jsem říkal, ale bylo to velmi pěkně vyjádřené, byl jsem jako v nadšení, protože jsem byl zamilovaný jako blázen.“
„A pak jsi ji políbil na tvář?“ zeptala jsem se pod tíhou vzpomínek, které mě špiní.
„Pche! A dokonce i nahá kolena.“
„Cože?“
„Nahá.“
„Co?“
„Nahá.“
„Chlapče můj! A jak?“
„Vyhrnul jsem jí sukni a políbil ji na koleno mezi punčochou a pantalony.“
„A ona?“
„Jako by to byla nějaká jiná.“
„A sukně?“
„Zůstala vyhrnutá.“
„Co řekla?“
„Nic, já jsem tam zůstal a obdivoval její koleno. Ostatně mi Yakowleff vyprávěl totéž, a když jsem to řekl Grichkovi, povídal mi, že to dělal pokaždé, když ji doprovázel domů z Městské zahrady.“
„I on!“
„I on, a pokud jde o ženy, má dokonce velmi praktickou metodu. ‚Víš,‘ povídá mi, ‚když si chci ověřit, jak je žena naladěná, dělám to takhle. Když s ní nasedám do kočáru, položím ruku na podušku, kam si má sednout; jestli si na ni sedne a nic neřekne, je to výborné; jestli sebou trhne, ruku odtáhnu a velice upřímně se omluvím.‘“
„To je výborné! Ale řekni, bylo to koleno hezké?“
„Nevím, byla tma.“
Když jsem osaměla, otevřela jsem sešit a uviděla jsem v něm, připevněný ke stránce, Antonelliho dopis.
Přečetla jsem ho dvacetkrát znovu a znovu, pak jsem si ho odříkávala nazpaměť s důrazem na „Miluji tě“ a ptala se sama sebe, co si asi myslel, když ta slova psal.
Proboha, nepředstavujte si mě ve věčné roli podvedených žen, není nic směšnějšího. Miloval mě, to je jisté, ale bídně, ostatně každý podle své povahy. A dost už o tom. Je to poslušný syn jako skoro všichni Římané — dobře, zdá se, že začneme znovu... ne, jde jen o to, aby si nikdo nemyslel, že si stěžuji nebo že oplakávám „nevěrníka“.
Bylo by hloupé zvolat: „Ach, podvedl mě, nemiloval mě.“ Jistěže mě miloval, ale ne dost..., ne dost. A v den, kdy bude milovat natolik, aby se na svého otce vykašlal, stačí, abyste se podívali na mě, chcete-li vidět velice poníženou osobu.
Na příčinách jeho nezdvořilosti mi nezáleží, tím spíš, že si nemohu ověřit, zda jsou to příčiny skutečné; vím jen, a vy to víte také, že mám právo být strašlivě uražená a rozhněvaná; a to také jsem, vrchovatě.
Jaký ubožák! „Osudné chvíle! Nedokážu se přemoci, musím vám říci: miluji vás a potřebuji útěchu jediného vašeho slova.“
Místo pohrdání, které jsem chtěla vyvolat, jsem při psaní těchto řádků pocítila jen dojetí a lásku, takže jsem musela několik minut zůstat sedět v křesle, abych se uklidnila a abych vzpomínala.
Takže ho miluji? Kdo ví? Já ne.
Opravdu mám citlivé srdce. Mé srdce přetéká... a na co? Na Kameny.
Ale když je pořád napájeno z neznámých pramenů, nechme ho přetékat.
Hrubián!
Alekto.
Castruccio.
škrtnuto[Zrušeno 8 řádků]
srbská koresp. lidské zásahy. duše v Srbsku.
Musím vydat toto dílo! O lásce, o Bohu, o monarchii, nebo o duši... Girofly.

Poznámky

Pozn. překl.: Tak v textu: „si elle s’asseye [sic] dessus“ (spisovně s’assied). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Ti amo“. ↩
Pozn. překl.: V originále: „miser“ (kurzívou). Snad latinsky „ubohý, ubožák“; anglické miser by znamenalo „lakomec“ (skoupý i na slovo útěchy). ↩
Pozn. překl.: Slovní hříčka: franc. pierres jsou „kameny“, Pierre je francouzská podoba jména Pietro (Antonelli). ↩