Středa, 9. srpna 1876 (28. července)

Nemám ani halíř. Příjemná situace. Étienne je výborný člověk — ale vždy uráží mé jemné city. Dnes ráno jsem se rozlítila — půl hodiny nato jsem se smála, jako by nic, u Sapogenikoffových. Byl tam doktor Tchemicheff a já jsem ho chtěla požádat o lék na chrapot — ale peníze jsem neměla a tento pán nedělá nic zadarmo. Velmi delikátní situace, ujišťuji vás. Ale nepláču dopředu — nepříjemnost je dost otravná už tehdy, když přijde; netřeba pro ni plakat předem. Ve čtyři hodiny Nina a Tři Grácie odjely kočárem na nádraží do Peterhofu — všechny tři oblečené v bílém pod dlouhými prachovými plášti.
Vlak se chystal odjet — nastoupily jsme bez jízdenek, vyzbrojeny doprovodem čtyř gardových důstojníků, kteří se nepochybně nechali zlákat mým bílým peřím a červenými podpatky mých Grácií. A tak tu jsme, já a Giro — jako ušlechtilí váleční koně při zvuku hudby, s napnutýma ušima, s jiskřivýma očima a radostnou náladou.
Byli zaujati — mluvily jsme rusky, francouzsky a anglicky a byly oblečeny jako cizinky. Naše růžová líčka a hbité jazyky jim padly do oka i do ucha.
Vida to, přeladila jsem o dva tóny výš — a po celou cestu se střídaly anekdoty, vtipné výpady, bonmoty, jež přiváděly mé Grácie do extáze a naše společníky stále více udivovaly.
Sledovali nás drožkou — sotva jsme byly v Peterhofu, zmocnila se mě šílená chuť nechat je věřit, že jsme polosvětské dámy, a pozvat je na večeři… k panu Sapogenikoffovi. To by byla scéna! Peterhof je pravý ráj zeleně, vil a jezer. Tyto Ostrovy jsou kouzelné ostrovy — s háji břečťanu, domy jako přenesené z Pompejí, s porfyrovými vázami a malachitovými stoly. To vše patří císaři, samozřejmě. Olga se už prohlašovala za zamilovanou do blonďáka — já do bruneta; ostatní dva byli velkoryse přenecháni Nině a Marii. Zastavily jsme před ostrovem, ale sledovači jeli dál — a na půl hodiny nás to uvedlo v zamyšlení. Ale Giro ujišťovala, že to tak nemůže skončit a že odjedou večer v jedenáct hodin stejným vlakem jako my — poněvadž jsme to řekly dost nahlas, aby to slyšeli.
V šest hodin spustili tisíc peterhofských fontán. Nic krásnějšího si nelze představit.
škrtnuto[Zrušeno 15 řádků]
Kanál lemovaný gigantickými vodotrysky — a přece vypadají malé ve srovnání se Samsonem přemáhajícím tygra, z jehož rozevřené tlamy voda tryská skoro tak vysoko jako dvě terasy nad sebou, na jejichž vrcholu stojí císařský palác — žlutá budova, nijak pozoruhodná leč vzpomínkou na Petra Velikého a Kateřinu. Tento kanál Samson a palác v perspektivě jsou vzácného účinku. Peterhof obývá císař, velkoknížata a velkokněžny — každý má svůj letní úkryt, svou vilu. A v alejích člověk potkává jen císařské vozy. Člověka přepadá horoucí úcta a zbožňování k císaři a k vládnoucímu rodu — tak přívětivému, tak laskavému ke všem, přes vznešenost, jež ho charakterizuje a jež je jen nezbytnou okázalostí, bez níž se takové osoby neobejdou.
Nina nás — ještě celá uslzená smíchem nad tím rozloučením — odvedla od břehu jezera ke generálu Rostovzeffovi, správci dvora velkoknížete Nikolaje. Rostovzeff je příbuzný Sapogenikoffových, kteří z toho září. Generál a jeho žena poznali mámu a tetu před čtyřmi lety v Nice — a ukazuje se, že si pamatují i mě. Tato návštěva — poněkud chladná oproti Nininým očekáváním — nás přikryla jako šedým závojem; bylo třeba spatřit projíždět velkoknížete Konstantina, bratra císaře, pozdravit ho a obdržet od něho rozkošný úsměv, abychom se znovu staly čtyřmi šílenkami. V sedm hodin přilákaly dva vojenské orchestry zástup lidí pěších i ve vozech — vzduch, jenž se v Peterhofu dýchá, je vzduch králů a dvora — a četné uniformy propůjčují této krajině zeleně a vody ráz veselosti a elegance, jaký se jinde málokdy spatří.
Stály jsme [mezera] před antickým chrámem, mramorovým sloupem [Škrtnut 1 řádek] umístěným na mramorovém pódiu se dvěma lvy u vchodu a ženskou sochou uprostřed, představující pramen — pozoruhodnou tím, že zezadu, s vodou tekoucí z džbánu na jejím rameni, vypadá, jako by dělala to, co se před lidmi nedělá. Stály jsme tedy před tím chrámem, celým stékajícím vodou a zastřeným stříbrným prachem, když jeden ze čtyř — blonďák — projel drožkou zapřaženou rozkošným černým koněm. To způsobilo Giro rozrušení — a náhle jsme se daly do vzpomínání na Nice.
„Pamatuješ na ten den, kdy jsme zdravily všechny?“
„A když jsme se přestrojily?“
„A když jsem přišla k tobě…“
„Ano — a strávily jsme den pliváním na cíl.“
Ale hudba přestala, bylo pozdě a chladno — měly jsme jen jeden rubl na jídlo; na to nebylo ani pomyšlení.
„Co dělat do jedenácti večer?“ ptá se Nina.
„Bloudit lesem.“
„A umírat hlady.“
„Je to velmi pravděpodobné.“
Giro nás už viděla natažené na trávě a čtyři důstojníky na obzoru v mračnu vody nebo plamenů.
Ve skutečnosti jsme však byly v komické situaci — les se vyprázdnil a ztmavel, jel tu jen náš kočár vezoucí čtyři ženy napůl pomatené smíchem a vykřikováním nesmyslů francouzsky — kočí ničemu nerozuměl.
Nikdo nás neznal — a já se cítila jako doma; důstojníci nám dávali téma hovoru. Byli totiž opravdu rozkošní a velmi distingovaní. Zejména můj brunet.
Kočí nás dovezl na nádraží hodinu a půl příliš brzy. Představte si to potěšení, když za vámi chodí všichni místní vojáci. Pořád jsme jen měnily místa, abychom jim unikly. Několik minut před odjezdem se objevili ti čtyři — chtěla jsem vstoupit do kupé, blonďák nás následoval; přešla jsem do jiného — týž manévr… vrátila jsem se do prvního a blonďák se tam usadil také.
„Můj pes vás neobtěžuje, madam?“ zeptal se.
„Ne, monsieur, nikterak,“ odpověděla jsem s ledovým úsměvem.
Pes si mi lehl na nohy — mladík ho odehnal, k mé nelibosti, neboť mě to zvíře hřálo — ale já nic neřekla.
„Jak jsou otravní,“ zkusil to důstojník po desátém pokusu [Škrtnuto 1,5 řádku] jakéhosi odporného malého ryšavce, „vidí, že není místo, a chtějí vstoupit.“
Měla jsem pootevřená ústa — zavřela jsem je jakýmsi úsměvem nebo grimasou.
„[…]“ zavolal [Škrtnuté slovo] psa, obraceje se k […] uchazečům.
Ale při tomto třetím pokusu jsem se spokojila s tím, že jsem zavřela oči a řekla Olze žalostným hlasem:
„Giro, drahá, pojď si sednout ke mně — sdělíme si dojmy.“
Giro si sedla ke mně — a od té chvíle jsme daly průchod veselosti tak šílené jako drzé a bezostyšné, přičemž jsme pro ubohého vojáka zachovávaly ostré pohledy a sevřená ústa. Nevěděl, jakou tvář nasadit — a jak jsem říkala velmi komické věci a mé Grácie s Ninou umíraly smíchem, mladý blonďák svíral rty, díval se z okna a nakonec vybuchl smíchem, zakryl si obličej a nutil se k vážnosti tak komické, že jsme se o to drzeji smály, o to volněji žertovaly a o to vážněji a strnuleji se k němu chovaly. Vůbec nevěděl, s kým má co do činění — tato směsice lehkomyslnosti a pýchy ho mátla a já si jeho rozpaky vychutnávala. Pak jsem namátkou prohodila pár slov a jmenovala osoby z vyšší společnosti, jež máma znala před osmi lety — Rostovtzeffa, mou kněžnu a mnoho dalších — a hned nato jsem vyprávěla svým společnicím (jako by to nevěděly), jak nás sledovali vojáci.
„Ti jsou ale hloupí,“ pravila jsem majestátně, „a copak stačí bílý klobouk, aby za ženami chodil kdekdo?“
Rozvedla jsem toto téma i otázku kvality sledovačů s takovou vlídností, že… hezký blonďák zrudl a zvážněl — a na první zastávce zavolal psa a vystoupil z vagónu spolu se třemi přáteli. Po jejich odchodu nastalo smrtelné ticho, po němž přišel šílený smích trvající asi tři minuty — po dobu, co vlak stál na té zastávce a naši vojáci stáli naproti našim dveřím, osvětleni ledovým měsícem.
Když jsem ho vyhnala, dala jsem se litovat své krutosti — a jak jsem přecházela k pocitu velikého slitování, přepadl mě smích ještě prudší než první; Nina a Grácie chroptěly ve svém koutě, zatímco já jsem se trochu vzpamatovala, hleděla z okna a nechápala, co vidím — neboť hustá mlha nebo rosa sestupovala z nebe a pokrývala zem jako stříbrná voda nebo průhledný sníh. Bylo vidět vrstvy vzduchu, osvětlené měsícem — modré, průhledné, sestupující jako závoj… jako sen. Nikdy jsem nic podobného neviděla — zůstala jsem okouzlena — a tento příjemný pocit zrodil nápad… náhlý. Udělala jsem uzel z provázku, který Marie nevím jakým řízením osudu držela v rukou — a hodila jsem ho k nohám hezkých důstojníků ve chvíli, kdy se vlak opět rozjel.
Všem to připadalo vznešené — Giro mě zasypala polibky, Marie si sevřela hlavu a Nina si zapálila cigaretu. Můj chraplavý hlas dodával všemu, co jsem říkala, zvláštní ráz — Giro mi sekundovala jako anděl, Nina tu a tam utrousila vražedné slovo a zdála se stejně veselá, jako by Yourkoff nikdy neexistoval.
Sotva v kočáře — nový pokřik; Nina vyloženě blouznila, co se týče Giro a mě — zpívaly jsme válečný pochod a [Škrtnutá slova] od nádraží až k hotelu, tedy celou hodinu. Ona nemohla dál a ruce mě pálily — ale slíbila jsem si to — a prosila jsem ji žalostným hlasem, aby pokračovala.
Doma jsem našla večeři, Étienna a peníze, jež mi posílá Alexandre. Snědla jsem večeři, poslala Étienna pryč a schovala peníze.
A tu — věc podivná — pocítila jsem velkou prázdnotu, jakýsi smutek; pohleděla jsem do zrcadla — měla jsem oči jako ten poslední večer v Římě. Ten muž, to stvoření, jež mi vzalo první polibky, vrátil se mi do srdce i do hlavy — šíleně jsem toužila v tu chvíli ho vidět a být sevřena v jeho náručí. Onoho večera mě prosil, abych zůstala ještě den — zavřela jsem oči a uvěřila, že jsem tehdy a tam.
„Zůstanu,“ zašeptala jsem, jako by tu byl, „zůstanu pro svou lásku, pro svého milovaného! Miluji tě, chci tě milovat, nezasloužíš si to — je mi to jedno — těší mě tě milovat… jen mě miluj dobře. Ale cítím, že mě nemiluješ tak, jak já lásce rozumím — vysvětlím ti to… Miluji tě!“
A náhle jsem udělala několik kroků po pokoji a dala se plakat před zrcadlem — tyto slzy v malém množství mi docela sluší.
Rozrušila jsem se z rozmaru a z únavy se zase uklidnila; dala jsem se do psaní a tiše se sama sobě smála.
Tak si často vymyslím hrdinu, román, drama — a směji se a pláču nad svým výmyslem, jako by to byla skutečnost.
Jsem Petrohradem okouzlena — ale nespí se tu; je už světlo, noci jsou tak krátké.

Poznámky

Pozn. překl.: Peterhofská Velká kaskáda měla 64 fontán a 255 soch; jejím středobodem byla Samsonova fontána popsaná v následujícím odstavci. ↩
Pozn. překl.: Samsonova fontána (1735) v Peterhofu — ústřední sousoší zobrazující biblického Samsona svírajícího čelist lva (ne tygra, jak píše Marie); proud vody dosahuje výše 21 metrů. Jde o jeden z nejslavnějších výtvorů ruského zahradního umění. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „turbamento“. ↩