❦
Čtvrtek, 10. srpna 1876 (29. července)
Jeudi, 10 août 1876 (29 juillet)
Nemohu si odpustit, že jsem urazila toho mladého jezdeckého gardistu — tak dokonale způsobného. Včera jsem neřekla vše. Když byl již rudý hněvem, Nina se ho nanejvýš zdvořile zeptala, zda mu nebude vadit kouř — a zapálila si cigaretu.
Je ne me pardonne pas d’avoir offensé le jeune garde à cheval si comme il faut. Hier je n’ai pas tout dit. Lorsqu’il était déjà rouge de colère, Nina avec la plus grande politesse lui demanda si la fumée ne le dérangerait pas et alluma sa cigarette.
Ubohý Yssayevitch mi dnes ráno přišel políbit ruku pod záminkou, že mě včera neviděl. Nedělá nic jiného, než že opakuje, že by mi život u ruského dvora nádherně svědčil — a o chvilku později, že brzy bude jmenován komořím.
Pauvre Yssayevitch est venu ce matin me baiser la main sous prétexte de ne pas m’avoir vue hier. Il ne fait que dire que la vie à la cour de Russie me conviendrait à merveille, et un instant après, que, bientôt, il va être nommé gentilhomme de la Chambre.
Telegrafovala jsem Nině a ona přišla i s dcerami, aby mě doprovodila k fotografu Bergamascovi.
J’ai télégraphié à Nina et elle arriva avec ses filles pour me conduire chez Bergamasco le photographe.
Večer uběhl v naprostém klidu — my jsme vyšívaly, Nina četla. Uprostřed tak malých Sapogenikoffových a jistého pana Bulacela, jehož mi představily a jenž je docela maličký mužík, jsem celá hrdá na svou výšku.
La soirée se passa dans le calme le plus parfait, nous brodant, Nina lisant. Au milieu des Sapogenikoff si petites et d’un M. Boulatzel, qu’elles m’ont présenté et qui est un tout petit homme, je suis toute fière de ma taille.
Nina usedla ke klavíru. Hudba na mě vždy působí zvláštně — zejména Gounodova. Faust1 mě rozněcuje, otřásá mnou a dojímá; zakryla jsem si obličej rukama — příliš pohnutá a nadšená, abych mohla hledět na všední předměty kolem sebe. Chtěla bych v tu chvíli vidět nebe — nebo vůbec nic.
Nina se mit au piano. La musique me fait toujours un effet singulier, celle de Gounod surtout. Le Faust m’excite, me bouleverse et m’attendrit ; je me couvris le visage avec les mains, trop émue et enthousiasmée pour pouvoir regarder les objets vulgaires qui m’entouraient. Je voudrais en ce moment voir le ciel ou ne rien voir du tout.
Při večeři jsem pokračovala ve včerejší veselosti — všichni se smáli a Bulacel prohlásil, že nezná šťastnější povahu než mou.
A souper, je continuai ma gaîté d’hier, tout le monde a ri et Boulatzel déclara qu’il ne connaissait pas de caractère plus heureux que le mien.
Po pravdě, jsem zábavná — to jsem nevěděla — a šťastná, poněvadž to všichni říkají.
En vérité, je suis amusante, je ne m’en doutais pas, et heureuse puisque tout le monde le dit.
Ale tento večer je večer památný. Definitivně přestávám považovat vévodu Hamiltonského za svůj milovaný stín. Viděla jsem u Bergamasca portrét velkoknížete Vladimíra2 z doby před osmi lety. Od toho portrétu jsem se nemohla odtrhnout — dokonalejší a příjemnější krásu si nelze ani vysnít. Giro se nadchla se mnou — a skončily jsme tím, že jsme políbily portrét na ústa. Všiml si někdo rozkoše, kterou dává papírový polibek? Počínaly jsme si jako všechny dívky z institutu — je v módě zbožňovat císaře, velkoknížata — ostatně jsou všichni tak dokonale krásní, že v tom není nic divného. Ale z toho papírového polibku jsem odnesla podivnou melancholii a látku ke snění na celou hodinu. Zbožňovala jsem vévodu, když jsem mohla zbožňovat ruského císařského prince — je to hloupé, ale takové věci se nedají poručit — a pak jsem od počátku považovala Hamiltona za sobě rovného, za muže pro mě. Zapomněla jsem na něj. Kdo bude mou modlou? Nikdo. Budu hledat slávu a muže.
Mais ce soir est un soir mémorable. Je cesse définitivement de considérer le duc de Hamilton comme mon ombre chérie. J’ai vu chez Bergamasco un portrait du grand-duc Wladimir, il y a huit ans. Je ne pus m’arracher de ce portrait, beauté plus parfaite et plus agréable ne se peut rêver. Giro s’enthousiasmait avec moi et nous avons fini par embrasser le portrait sur les lèvres. A-t-on remarqué le plaisir que donne un baiser de portrait ? Nous avons fait comme toutes les demoiselles de l’institut feraient, c’est la mode d’adorer l’Empereur, les grands-ducs, d’ailleurs ils sont tous si parfaitement beaux qu’il n’y a en cela rien d’étonnant mais j’ai emporté de ce baiser de carton une mélancolie étrange et de quoi rêver pendant une heure. J’ai adoré le duc quand j’aurais pu adorer un prince impérial de Russie, c’est bête mais ces choses-là ne se commandent pas et puis je considérais dans le commencement Hamilton comme mon égal, comme un homme pour moi. Je l’ai oublié. Qui va être mon idole ? Personne. Je chercherai la gloire et un homme.
Přebytek mého srdce přeteče, jako přetékal — nahodile, na cestě, v prachu — a přece ono srdce nevyprázdní, neboť ho stále plní štědré prameny, jež v jeho hlubinách nevyschnou nikdy.
Le trop-plein de mon cœur débordera comme il a débordé, au hasard, sur le chemin, dans la poussière, mais sans vider ce cœur constamment rempli par des sources généreuses qui ne tariront jamais dans ses profondeurs.
Kde jste to četla, slečno? Ve svém duchu, zpropadení čtenáři.
Où avez-vous lu cela, Mademoiselle ? Dans mon esprit, fichus lecteurs.
Jsem tedy volná — nikoho nezbožňuji — ale hledám toho, koho zbožňovat budu. To musí přijít brzy — život bez lásky je láhev bez vína. Ale víno musí být dobré.
Me voilà donc libre, je n’adore personne, mais je cherche celui que j’adorerai. Il faut que cela soit bientôt, la vie sans amour est une bouteille sans vin. Mais faut-il que le vin soit bon.
Lucerna mé obrazotvornosti je rozžata — budu šťastnější než ten špinavý blázen zvaný Diogenes3?
La lanterne de mon imagination est allumée, serai-je plus heureuse que le sale fou qu’on nommait Diogène ?
Poznámky
Pozn. překl.: Faust — Gounodova opera (1859) podle Goetha; nesmírně populární po celá 60. až 80. léta 19. stol.; Marie dílo důvěrně znala z let strávených v Paříži a Římě. ↩
Pozn. překl.: Velkokníže Vladimír Alexandrovič (1847–1909) — třetí syn cara Alexandra II.; byl proslulý svou elegancí a byl znám jako mecenáš umění. ↩
Pozn. překl.: Diogenés ze Sinopé (asi 412–323 př. n. l.) — řecký filosof, zakladatel kynické školy; proslul anekdotou o tom, jak chodil za dne s lucernou a hledal čestného člověka. Marie ho charakteristicky označuje jako „sale fou“ — špinavého blázna. ↩