Středa, 26. července 1876 — Čtvrtek, 27. července 1876

Je to zvláštní: předevčírem jsem ulehla a až do usnutí jsem stále viděla, jak se Antonelliho tvář vynořuje jako stín za masivní masou Cassagnacovou.
Konečně — včera v sedm hodin ráno jsme opustily Paříž.
Během cesty jsem se pobavila tím, že jsem dávala Čokoládovi hodinu dějepisu — a ten lotr díky mně má nyní pojem o starých Řecích, o Římě, kterému vládli nejprve králové, pak byl republikou a nakonec císařstvím, jako Francie, a o francouzských dějinách od krále, kterému sťali hlavu. Vysvětlila jsem mu, jaké strany dnes existují, a Čokoláda má o všem přehled — ví dokonce, co je poslanec. Vyprávěla jsem mu a pak ho zkoušela.
A když jsem skončila, zeptala jsem se, ke které straně patří — ten lotr mi odpověděl:
„Jsem bonapartista!“
Takto to shrnuje, co jsem ho naučila: poslední král byl Ludvík XVI., který byl velmi dobrý — ale republikáni, a to jsou lidé, kterým jde jen o peníze a pocty, mu sťali hlavu, i jeho ženě Marii Antoinettě, a udělali republiku. Francie byla tehdy velmi ubohá a na Korsice se narodil muž jménem Napoleon Bonaparte, který měl tolik ducha a odvahy, že ho udělali plukovníkem, pak generálem, dobyl celý svět a Francouzi ho velmi milovali. Ale když šel do Ruska, zapomněl vzít kožichy pro vojáky a ti byli velmi nešťastní kvůli zimě. A Rusové zapálili Moskvu — nato se Napoleon, který byl již císařem, vrátil do Francie, ale protože byl nešťastný, Francouzi, kteří milují jen ty, kteří mají štěstí, ho přestali milovat — a všichni ostatní králové mu z pomsty nařídili, aby abdikoval. Šel na ostrov Elbu, pak se vrátil na sto dní do Paříže, nakonec ho pronásledovali — tu spatřil anglickou loď a prosil, aby ho zachránili, a když nastoupil, zajali ho a odvezli ho na ostrov Svatá Helena, kde zemřel.
Ujišťuji vás, že Čokoláda řekl hodně pravdy.
Konečně — dnes ráno jsme vjeli do Berlína. A to město na mě udělalo zvláštně příjemný dojem; domy jsou velmi krásné.
Dnes nedokáži napsat ani slovo. To je k vzteku!
„Dva pocity jsou společné povaham hrdým nebo vroucným: pocit krajní citlivosti na mínění druhých a krajní hořkosti, je-li to mínění nespravedlivé.“
Je jedenáct hodin — nevystrčila jsem nos ven; jinak jsem den dobře využila: jen jsem jedla. Co taky má člověk v Prusku dělat?
Telegrafovala jsem mámě, otci, Étiennovi a Yssayevitchovi.
Teta nevěří v přátelství mezi mnou a Paulem de Cassagnacem.
„Ale, madam! Doufám, že si nemyslíte, že se do mě zamiluje.“
„Ne, nebude vás milovat, protože je to muž, který prošel vším — ale bude tu flirtování.“

Poznámky

Pozn. překl.: Homme universel (franc.) — muž, jenž má zkušenosti se vším, světák; zde: muž příliš světácký na to, aby se zamiloval. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „flirtation“. ↩