Pátek, 28. července 1876

Berlín mi připomíná Florencii. Počkejte! Připomíná mi ji proto, že jsem tu s tetou jako ve Florencii a vedu tu stejný život.
Především jsme navštívily muzeum. V Prusku jsem nic takového nečekala — ať z nevědomosti, ať z předsudku. Jako vždy jsem se nejdéle zdržela u soch; zdá se mi, že mám smysl navíc oproti ostatním lidem — zvláštní schopnost určenou výhradně k pochopení soch.
Jednu ve velkém sále jsem považovala za Atalantu pro pár sandálů, jež se zdají naznačovat hlavní smysl — (ale nápis nese jméno Psýché) — je to jedno, Psýché nebo Atalanta: je to pozoruhodná postava co do krásy a přirozenosti.
Po řeckých sádrách jsme pokračovaly dál — oči i mysl jsem měla již unavené a egyptskou část jsem rozpoznala jen podle těch stlačených a prchajících linií, které připomínají kruhy vzniklé na vodě pádem předmětu.
Nic strašnějšího než být s někým, koho nudí to, co vás baví. Teta spěchala, nudila se, bručela. Pravda, chodily jsme dvě hodiny. Velmi zajímavé je historické muzeum miniatur soch, a pak staré rytiny a miniaturní portréty. To zbožňuji. Zbožňuji portréty — při pohledu na ně moje fantazie podniká neuvěřitelné cesty, přenáší se do všech epoch, vymýšlí si postavy, dobrodružství, dramata… ale dost.
Pak obrazy.
Přišly jsme k okamžiku označenému za vrchol malířství — ideál umění.
Začalo se tvrdými liniemi, příliš živými barvami nespojenými navzájem — a dospělo se k měkkosti hraničící se zmatkem. Ještě nevzniklo, ať se říká a křičí co chce, ještě nevzniklo věrné zobrazení přírody. Je třeba zavřít oči na vše, co bylo vytvořeno mezi primitivním a moderním stylem, a uvažovat jen o těch dvou.
Tvrdost, oslňující barvy, hrubě tažené linie — to je první styl. Hebkost, barvy tak provázané, že ztrácejí reliéf, málo linií — to je druhý.
Nyní by bylo třeba vzít špičkou štětce příliš živé barvy starých obrazů a přenést je na mdlost moderních. Tehdy by vznikla dokonalost. Existuje ještě zcela nový styl spočívající v malování skvrnitě. Je to vážná chyba, ač se jím dosáhne jistého účinku. V nových obrazech nejsou dobře pojaty konkrétní předměty — jako nábytek, domy nebo kostely. Pohrdá se přesností kulis a vzniká jakési zvrácení linií; sfumuje se příliš (lze přitom sfumovat bez použití sfumátoru), takže postavy málo kontrastují a zdají se stejně mrtvé jako předměty kolem nich — protože ty předměty nemají dost přesnosti a zdají se nezakotveně vznášet.
No tak, holčičko — když tak dobře chápeš, co je třeba k dokonalosti… Buďte bez obav — budu pracovat a, co je lepší, uspěji!
Vrátila jsem se krajně unavená, poté co jsem koupila dvaatřicet anglických svazků, zčásti překladů z předních německých spisovatelů.
„Už tady knihovna!" zvolala teta, poděšena.
Čím více čtu, tím více chci číst — a čím více se učím, tím více mám věcí, které chci vědět. Neříkám to, abych napodobovala jakéhosi mudrce antiky. Cítím, co říkám.
Hle, jsem jako Faust. Starodávný německý psací stůl, u nějž sedím, knihy, sešity, role papíru…
Kde je ďábel? Kde je Markéta? Běda! Ďábel je vždy se mnou — má bláznivá marnivost, hle, to je ďábel. Ó, neoprávněná ctižádosti!
Marné výbuchy touhy k neznámému cíli!
Ve všem nenávidím střední cestu. Potřebuji buď život… hlučný! nebo absolutní klid.
Nevím, čím to je — ale Antonelliho vůbec nemiluji; nejenže ho nemiluji, ale ani na něj nemyslím, a všechno mi připadá jako sen. Přesto mě Řím přitahuje — cítím, že jen tam budu moci studovat. Řím — hluk a ticho, rozptýlení a snění, světlo a stín… a… počkejte… světlo a stín — to je jasné, kde je světlo, je stín, a naopak… ne! [slova přeškrtnuta] Ale já si ze sebe dělám legraci, to je jisté! Je proč. Jak budu chtít! Chci jet do Říma — jediného místa na světě, jež odpovídá mým sklonům. Jediného, které miluji pro ně samo.
Berlínské muzeum je krásné a bohaté — ale vděčí za to Německu? Ne — Řecku, Egyptu, Římu!
Po rozjímání nad celou tou antikou jsem nastoupila do kočáru s nejhlubším znechucením nad naším uměním, naší architekturou, našimi módami. Kdyby si člověk dal tu práci a analyzoval se při odchodu z takových míst, zjistil by, že myslí jako já. Proč se chtít ztotožnit s ostatními?
Ačkoliv nemám ráda suchost a materialismus Němců, je třeba uznat jim mnohé přednosti — jsou velmi zdvořilí, velmi ochotní. A co se mi líbí především, je ten respekt, který chovají k princům a své historii; to plyne z toho, že jsou nedotčeni nákazou zvanou republika.
Nic se nevyrovná ideální republice — ale republika je jako hranostaj: nejmenší skvrna ji zabíjí. A najděte mi republiku bez skvrn!
Ne, takový život je nemožný — je to hrozná země. Krásné domy, široké ulice — ale nic pro ducha nebo fantazii. Nejmenší italské městečko vydá za Berlín.
Teta se ptá, kolik jsem napsala.
„Sto stránek, myslím," řekla.
Vypadá to sice, že píšu — ale ne: myslím, sním, čtu, pak napíšu dvě slova, a tak celý den.
Je zvláštní, jak chápu přednosti Republiky od té doby, co jsem bonapartistka. Opravdu — republika je jediná šťastná vláda, jenže ve Francii je nemožná; ostatně Francouzská republika je vystavěna v blátě a krvi. Tak tedy — nemysleme na republiku. Přitom na ni myslím skoro celý týden — neboť koneckonců: je Francie nešťastnější od té doby, co je republikou? Ne, naopak. Nuže tedy?
A zneužívání? To je všude. Co je třeba, je dobrá svobodná ústava a člověk v čele, který bude vládnout málo a bude jako krásný vývěsní štít — který nezvyšuje hodnotu obchodu, ale vzbuzuje důvěru a je příjemný oku. Avšak prezident tím být nemůže. Ale dost na tento večer — jindy, až budu vědět více, řeknu více.
Zachvacuje mě vztek, když myslím na nedůstojný způsob, jakým se ke mně Antonelli choval.
Moje rty, můj první polibek, moje první Miluji vás!
Ano, všechny ty abstrakce tak vzácné pro toho, kdo je trochu citlivý a hrdý, byly velice špatně umístěny. Jsou neocenitelné, protože je nelze mít podruhé. A to vše ztraceno — říkám ztraceno, protože ten člověk ničemu nerozuměl. To mě trýzní. Což nejednal jako bídák a není bídák? Opovrženíhodný charakter — a já jsem nerozuměla… vlastně ano, ale vždy jsem doufala, že ho změním; tak velmi jsem si přála mýlit se — čekala jsem, až se stane mužem, a ne opovrženíhodným, bezvýznamným zvířetem. A pro takové stvoření jsem se poskvrnila! Spravedlivé nebe!

Poznámky

Pozn. překl.: Malování skvrnitě (franc. „peindre par taches") — impresionistická technika záznamu světla a atmosféry pomocí barevných skvrn místo přesné linie; Marie popisuje impresionismus rok před první velkou impresionistickou výstavou v Paříži.
Pozn. překl.: Sfumátor (franc. estompe) — krátký váleček z tuhého papíru nebo semiše, užívaný ke stínování a prolínání tužkových nebo pastelových tahů.
Pozn. překl.: Narážka na Goethova Fausta (1808/1832) — učence sedícího nad knihami ve svém pracovním kabinetu.
Pozn. překl.: Hranostaj — kuna s bílou zimní srstí, symbolicky spojovaná s čistotou a královskými hodnostáři; legenda praví, že raději zahyne, než by si svůj bílý kožich ušpinil.