Středa 19. července 1876

Ale nezapomeňme říct, že jsme dnes večer byly v Opeře. Hráli Fausta. Paní de Mouzay byla s námi, neboť jsme měly krásnou lóži naproti, v prvním patře.
Měla jsem na sobě rozkošnou a poněkud zvláštní toaletu. Byla to batistová košilka, nabíraná u krku jako u selek, zcela hladká, takže průvlečka je tak říkajíc viditelná. Široké ruské rukávy, také z batisty, ke lokti. Živůtek se srdíčkovým výstřihem vzadu i vpředu, dost dlouhý, aby vzadu i vpředu tvořil mírný špic — ani ne špic, prostě živůtek delší než pas, takže naznačuje počátek boků. Na živůtku, který je ze smetanového foulardového hedvábí, stejně jako sukně — rovná a nabíraná vpředu i vzadu — je aplikovaná výšivka z téhož materiálu; sukně je přišita k živůtku jako u starých šatů. Při chůzi si vlečku zvednete na levou ruku a tím pohybem odkryjete spodní sukni, také z foulardového hedvábí jako šaty, ale krátkou, lemovanou stejnou výšivkou a širší zežloutlou valencienskou krajkou. Žádné šperky. Účes v antickém stylu, krémové kozinkové střevíčky, růžové punčochy. Bílé hedvábné rukavičky k loktům s krémovými mašlemi.
Ale to jsem se klidně nemusela vůbec strojit. Sál je žalostně osvětlený, nerozeznáte ani toalety, ani tváře. Nebýt Mouzaye, který celou dobu povídal, usnula bych nudou. Zpěv je průměrný, Markéta ujde, Faust je příšerný. Pokaždé, když tu operu znovu vidím, zvlášť třetí dějství, nemohu si pomoci, ta věta mi připadá svrchovaně směšná: Zdráva buď, příbytku čistý a spanilý! — pronesená mužem, který hodinu nato poskvrňuje tento příbytek od sklepa po půdu. Budu si muset přečíst Goethova Fausta, snad tam je hrdinovo chování nějak odůvodněno, neboť v opeře je tak nechutné, že přestává být pochopitelné.
Ať říkám, co chci — vše, co je nízké a zbabělé, bylo a zůstane pro mě nepochopitelné.
Bylo velké horko a o přestávce jsem vyšla s de Mouzayem. Nakolik je sál temný a ošklivý přes veškeré zlacení, natolik jsou vstup, schodiště, galerie a foyer nádherné. Připomíná to popisy paláců Caesarů — mramory, zlacení, sochy! Zábradlí jsou z onyxu. Opřela jsem se o to zábradlí a stála s de Mouzayem na jednom z těch balkonů, které jsou stvořeny, aby vynikla ženská krása. Nečekala jsem, že zapůsobím; v temném sále jsem si připadala ošklivá a špatně oblečená a myslela jsem, že se na mě nikdo nedívá. Ale v plném světle jsem cítila, jak znovu ožívám, a oči mi trochu zajiskřily, když nám lidé utvořili špalír. Byla jsem pohlcena jedinečnou podívanou, jakou nabízejí schodiště a balkony plné lidí, když mě paní de Mouzay šťouchla loktem.
„Obraťte se,“ řekla mi.
Obrátila jsem se a uviděla v chodbě před dveřmi balkonu dav — jako kolem převrženého kočáru.
„Opravdu,“ řekla jsem hraběnce, „zde jsou ještě hloupější než v Římě.“
A protože se v Paříži vždy cítím trochu nesvá, vzala jsem ji pod paží a vrátily jsme se do naší lóže, která naštěstí byla hned blízko.
Hraběnka zářila pýchou a zatímco začínalo čtvrté dějství, líbala mi ruku a říkala mi ty nejlaskavější věci. To mě nutí zvolat: kdo chce, ten nemůže!
Pak se hovořilo o kardinálovi v jeho blázinci a paní de Mouzay, ve svém nadšení, chtěla za každou cenu vidět kardinála v Mefistofelovi, mě v Markétě... před šedými šaty, a Pierra ve Faustovi.
Tahle žena mi motá hlavu řečmi, že jsem mohla nad myslí velkého kardinála získat jakýkoli vliv, jaký bych si přála.
Ale zmeškala jsem svůj odchod — Čokoláda nás čekal u hlavního východu a my vyšly jinudy.
„Ach, zmeškala jsem svůj odchod,“ řekla jsem, nasedajíc do kočáru.
„Ale kdepak, má drahá,“ řekla hraběnka, „i tak se na vás dost vynadívali.“

Poznámky

Pozn. překl.: Chemisette — lehká halenka nebo košilka ze jemného plátna. ↩
Pozn. překl.: „Foulard“ — lehké potištěné hedvábí. ↩
Pozn. překl.: Valencienská krajka (valenciennes) — jemná paličkovaná krajka z belgického města Valenciennes. ↩
Pozn. překl.: Onyxová zábradlí — pařížská Opera (Palais Garnier), otevřená roku 1875, proslula svým velkolepým schodištěm z onyxu a mramoru. ↩