Pondělí 17. července 1876

Nuže, já budu papežovou neteří!
Ve dvaatřicetistupňovém vedru jsme šly, já, de Mouzay a teta, k paní Mongruelové, somnambulce.
Někdo tam už byl, musely jsme čekat, a Mouzay mi zatím vyprávěla historky o magnetismu, věci, které sama viděla a zažila.
Somnambulka je plavovlasá a nesmírně krásná Angličanka, ale už ne v prvním mládí. Magnetizérkou je tlustá a ošklivá žena; uspala Angličanku a nechala nás s ní o samotě.
„Chcete-li se radit o nepřítomných osobách, je třeba nějaký předmět, který jim patří,“ řekla ta žena, než usnula.
Když usnula, vložila jsem jí do rukou kardinálův portrét s jeho podpisem, v obálce. Vzala jsem ji za ruku a kladla jí otázky. Vsunula prsty do obálky, a aniž portrét vytáhla, přitiskla si ho k hrudi a popsala nám kardinála tak přesně, jak jen to bylo možné.
„Ale jaké je jeho postavení ve světě?“ zeptala jsem se.
„Nesmírně vysoké, co do moci, co do jména i co do jmění.“
„Vidíte ho?“
„Ano, vždyť jsem vám ho právě popsala.“
„Co dělá? Podívejte se.“
„Je nesmírně zaměstnán nějakou záležitostí, myslí na vás... a v jeho myšlenkách jste s mladým mužem, který je mu velmi blízký.“
„Můžete říci přesně, jaké je jeho postavení, jeho hodnost?“
„Jeho hodnost je nesmírně vysoká, stojí nad knížaty, a přece není král, ale má nad lidmi jakousi moc... skrytou, vládne jim, a není to vidět.“
„Jakou změnu vidíte v budoucnosti toho muže?“
„Počkejte...“
„Tak se dívejte! No tak!“
„Velkou..., bude ještě mocnější, bude jako král, ale bude to vláda, kterou od nedávna nikdo neuznává, abych tak řekla... padlá... Prozatím mu zbývá málo věrných, ale... ale zvítězí. Dosáhne slávy a moci, bude téměř králem, ne králem, ale bude mít moc jiného druhu, avšak stejně velkou.“
„Brzy?“
„Ano... ale má rivala... muže, který mu brání stát se tím, čím chce být... To je zvláštní... ten rival zmizí jako zavražděný.“
„Ale on uspěje?“
„Ano.“
„Kde ho vidíte?“
„Je velmi daleko, v nějaké velmi horké zemi, obklopen barevnými lidmi.“
„Barevnými co do oděvu?“
„Co do oděvu.“
„Bude po svém vítězství žít dlouho?“
„Ne.“
„Jak dlouho?...“
„Dva roky.“
„Ale až poté, co uspěje?“
„Jistě, už jsem vám to řekla.“
„Co tomu říkáte, paní de Mouzay? Přejděme k tomu druhému.“
„Sledujte tohoto,“ řekla jsem a podala somnambulce Pietrův dopis.
„Ano...“
„Dívejte se, no tak..., vidíte ho?“
„Ano, ano...“
„Kde je?“
„Daleko, je třeba přeplout moře...“
„Dál, dál...“
„Vidím!“
„Jaký je?“
„Je to hezký chlapec, je mladý... Ach, ale to je tentýž jako před chvílí...“
„Kde?“
„Ten, na kterého myslí ten, koho jsem právě viděla...“
„Je to jeho příbuzný?“
„Ano... dokonce je to...“ a žena se začala usmívat.
„Co?“ ptala jsem se, hltala jsem ji očima a držela ji za ruku. „Co?“
„Je to skoro jeho syn...“
Otočila jsem se s úsměvem, protože v Římě se to říká.
„Přesto,“ pokračovala, „to není jeho syn, ale má ho velmi rád a mají společné zájmy, oba na vás myslí.“
„Ale kde je ten, jehož písmo držíte?“
„Je... v zemi, která se podobá Španělsku... je tam horko, hory... moře... ano, moře... (to je Terracina). Není sám...“
„Ach!“
„Je s nějakou ženou...“
„Mladou?“
„Ne tak docela, je jí přes třicet, kaštanové vlasy, při těle.“
„Čím mu je?“
„Není to jeho milenka... a nejsou pokrevní příbuzní, a přece je s ním spřízněna sňatkem, a drží ho u ní... úcta. Nezdržuje se na tom místě natrvalo, přijíždí a odjíždí, nemohu ho dobře sledovat.“
„Má v úmyslu přijet sem?“
„Ne tak docela, přesto za vámi přijede, jenže ho zdržuje ta žena, ovšem ne z lásky...“
„Není to hraběnka Antonelli, rozená Garcia? Vždyť je to celá ona!“ zašeptala jsem paní de Mouzay do ucha.
„Naprosto,“ odpověděla.
„Čeká,“ pokračovala somnambulka, „na příjezd jiné dámy, starší, ta je, myslím, jeho matka. Čeká na ni, a to mu brání odjet.“
„Miluje mě ten muž?“
„A...no.“
„Hodně?“
„Miluje... ale způsobem, který vás neuspokojuje, který uspokojit nemůže; je to člověk lstivý, prohnaný, v jeho povaze je cosi machiavelistického, povaha ctižádostivá, zasmušilá, trochu chamtivá, sloužíte mu k jeho ctižádosti... V tom muži je něco ze spiklence, je to povaha uzavřená a vždycky taková bude, ale miluje vás... po svém.“
„Jaké pouto je mezi ním a mnou?“
„Zatím žádné, ale vezmete se.“
„Ach!“
„Nebude to z lásky. Je způsob lásky, který není vidět... je zdrženlivý, uzavírá se do sebe... zkrátka jste nespokojená. Ale vezmete si ho.“
„Kdy?“
„Brzy... k zimě, na konci příští zimy, ale bude to sňatek spíš z vypočítavosti než z lásky... ostatně na obou stranách... Nezůstanete s ním.“
„Jako jeho žena s ním nezůstanu?!“
„Opustíte ho, ale budete nesmírně bohatá.“
„Díky němu?“
„Ne, ale kvůli němu; bohatství vám přijde od toho, kterého jsem viděla jako prvního.“
„A on, je bohatý?“
„Teď ne.“
„Kolik má? Upřesněte to!“
„Málo... málo, asi sto padesát tisíc franků, a ani ty nemá v rukou, prozatím nemá nic, ale budoucnost...“
„Jak to?“
„Bude nesmírně bohatý, zdědí jmění prvního, toho, který... který je jako jeho otec.“
„Říkáte, že s ním nezůstanu?“
„Ano, ale budete mít velké jmění.“
„Jak bohatá budu, zhruba, podívejte se přece!“
„M... milionářka.“
„No, to aspoň utěší.“
„Myslí ten muž na to, že za mnou přijede?“
„Přijede za vámi.“
„Kdy?“
„Velmi brzy.“
„Přesně!“
„Začátkem srpna... pojede za vámi přes Paříž a pak se oba ocitnete v jednom městě u moře, nedaleko odsud.“
„A tam se vdám.“
„Ne! Vdáte se koncem této zimy, velmi daleko.“
Zaklepaly jsme na dveře a magnetizérka přišla spící probudit.
Vyšla jsem celá rozrušená, tahala jsem paní de Mouzay za paži, za šaty, za účes, upozorňovala jsem ji, jak přesně somnambulka mluvila, smála jsem se, rozohňovala se, mluvila o spiknutí, o revoluci, o papežství, o spiklenci Antonellim, přirovnávala jsem ho k Rienzimu... k..., zkrátka jsem toho napovídala tolik, že hraběnka s hlubokým přesvědčením prohlásila, že stačí, abych si vzala Pierra Antonelliho, a získám v Římě dost vlivu, abych svého strýce dostala na papežský stolec. Pak mi uváděla dva příklady z dějin, kdy ženy měly takový vliv. Zůstala jsem u ní do sedmi hodin, řečnila jsem, plánovala, smála se, a obě jsme se divily tak podivným věcem, které somnambulka řekla. Neboť kromě předpovědi budoucnosti, o jejíž pravdivosti ještě nemůžeme soudit, řekla věci překvapivé.
Jsem napůl šílená!
Co mi je..., nevím, mám nezměrnou touhu poradit se s jinou somnambulkou.
Jsem spokojená, spíš rozrušená. Smiřuji se s Pietrovou nepřítomností, vysvětluji si tím jeho mlčení. Odpouštím mu, že mě nemiluje, svoluji ke sňatku z vypočítavosti. Pietro mi poslouží jako stupátko. Věřím té předpovědi, člověk věří tomu, co si přeje. Strašně mě roznítila, a u ženy, jako jsem já, se věci stávají spíš proto, že byly předpovězeny, než že by byly předpovězeny proto, že se stát mají.
Celý večer jsem na tetu křičela: Papežova neteř! kreslila jsem jí obrazy té nejskvělejší budoucnosti, zpívala milostné písně a latinské chvalozpěvy; mluvila jsem o papeži, o minulosti i budoucnosti a roznítila se tak, že kdybych teď byla sama, lehla bych si na zem, protože jsem napůl zuřivá, napůl zamilovaná a myslím na Pietra s pohrdáním smíšeným s láskou, ctižádostí, rozmarem, výčitkou a vášní.
Zdá se mi, že musím držet svět ve svých rukou, že bych si podrobila kardinály i papeže, že bych si získala lásku všech [tu] poddajností, tu zase drsností své povahy, svou ctižádostí, svou energií!
Bože, kolik dobrých citů přichází nazmar! Kdyby mi dali prostředky jednat, pohnula bych světem! Odvaho, energie, ctižádosti, vůle! K čemu mi sloužíte? Kdy vás důstojně použiji? Kdy konečně budou mé vroucí touhy něčím jiným než snem, než blouzněním ctižádosti příliš rozlehlé pro těsný prostor, do něhož je uzavřena?
Papežova neteř! Shromáždit u sebe všechny, jedny podplatit, druhé obměkčit, získat si všechny, připravit tu chvíli a udělat revoluci.
Vyhnat krále z Říma! Vrátit papeži, co mu náleží, povýšit ho nad knížata země, jak se sluší. Vrátit Římu jeho královské místo ve světě tím, že mu vrátíme jeho papeže, jeho náboženský vliv, jeho svéráz, jeho výjimečné postavení, když už mu nemůžeme dát vládu nad světem!
Marné sny, pošetilosti, výstřednosti nevázaného ducha! Ach, ano, ale kdybych Božím zázrakem tyto sny uskutečnila... [Škrtnutá slova]: vnuknutí nebes, proroctví génia!
Nejbláznivější nápad posvěcený úspěchem se stává nápadem geniálním; nejmoudřejší, když ztroskotá, se stává absurdní pošetilostí. Takový je úsudek a povaha lidí.
Jak pravdivě mluvila ta žena; miluje mě, ale po svém, a já jsem nespokojená.
Je to pravda, tahle láska mi nestačí, jsem z ní nešťastná, žádám lásku celou jen pro sebe, zcela oddanou, věčnou!
Ale Bůh nechce, aby mě někdo takto miloval, nezakusím tu radost, to nesrovnatelné, vytoužené, jedinečné štěstí. Završení všeho bohatství, veškeré slávy, nebeský paprsek, perla života... Ale ta perla musí být zasazena do zlata, obklopena diamanty, jinak se ztrácí, padá do bláta všednosti a je rozšlapána pod nohama týchž lidí, kteří by ji obdivovali, kdyby byla zasazena do zlata.
Ať Bůh ukojí mou ctižádost, a já ukojím svou lásku. Ctižádost bez lásky může ještě stačit... ale láska sama o sobě, láska, jakou mají všichni, to není láska, to je zvířeckost.

Poznámky

Pozn. překl.: Kardinál Giacomo Antonelli, od roku 1848 státní sekretář papeže Pia IX., zemřel v Římě 6. listopadu 1876, necelé čtyři měsíce po této seanci; papežem se nikdy nestal (Wikipedie, „Giacomo Antonelli“). Marie se o jeho smrti dozví z telegramu v Rusku a proroctví se vzdá: „Protože se z předpovědi té Mongruelové nic nesplnilo, už o ní nikdy nebudu mluvit“ (v originále „Comme rien ne s’est accompli de la prédiction de la Mongruel je n’en parlerai plus jamais“; 15. listopadu 1876). ↩
Pozn. překl.: Italská vojska obsadila Řím 20. září 1870 a ukončila tím Papežský stát; Řím se stal hlavním městem Italského království krále Viktora Emanuela II., zatímco papež Pius IX. ztrátu odmítl uznat a zůstal ve Vatikánu (Wikipedie, „Capture of Rome“). Mariin sen vyhnat „krále“ z Říma je věcí papežské strany, k níž patřila rodina Antonelliů. ↩