Sobota 15. července 1876

Tohle píše chudák Rémy, který mi k tomu nechal na stole gardénii, [dopis chybí]
Vzala jsem paní de Mouzay a paní de Mertens s sebou k Laferrièrovi, aby se podívaly, jak si zkouším šaty.
Je horko k umření. Jely jsme do Bois pít mléko a potom k Binderovi; snažila jsem se tomu člověku vysvětlit, že je třeba vymýšlet něco nového. Neboť u Caroline nedělám nic jiného, než že vymýšlím nové střihy, a dnes jsem zkoušela tak půvabné šaty, že Caroline zavolala Hortense a nařídila jí, aby je napodobila v sametu, ve vlně i v hedvábí a aby ten živůtek uvedla do módy.
škrtnuto[Škrtnut 1 řádek]
Po obědě jsem přišla za Riceovou na balkón a vyprávěla jsem jí včerejší příhodu. Byl tam Vigier a poslouchal. Musí ho to zajímat kvůli jeho ženě, slavné Sophii Cruvelli.
Začínám si klást otázku, zda mi Antonelli odpoví. Ach, ano, je-li v Římě. Jenže v Římě teď nikdo není. Všichni jsou na venkově. To je ale dotěrná pochybnost. Chtěla jsem mít jednou provždy jistotu, a nemohu.
Mám tu jeho dopis. Proč by psal, kdyby nemiloval? A zvlášť takový dopis, vždyť jde od srdce.
Ostatně není jako ostatní, nikdy za mnou v Římě nechodil v patách, nikdy mi neříkal přeslazené lichotky, vždycky se vysmíval lidem, „kteří píší dopisy“.
„Že je to nesmyslné?“ ptával se mě.
„Jistě,“ odpovídala jsem.
Je v Římě, nebo není v Římě? To je, oč tu běží.
Čokoláda přijel! Ten roztomilý černoušek mi chyběl... připomíná mi Řím.
Ach, jak se mi stýská po mém deníku! Jak ráda bych si znovu přečetla o svém pobytu v Římě, o karnevalu!
Nestravujme se zbytečnými vzněty a steskem. Nesnáším dělat zbytečné věci. Pro mě má každá věc svůj účel, a když žádný nemá, nějaký si vymyslím, abych uklidnila svědomí. Onehdy jsem se sama sebe ptala, k čemu mi bude mé přátelství s paní de Mouzay. Je to odporné! Nu a? Slouží mi k tomu, abych získala přátelství té dámy. Ale k čemu mi je její přátelství? K tomu, že paní de Mouzay o mně říká jen to nejlepší, soudí mě takovou, jaká jsem, jakou se ukazuji; a dobré slovo, které o vás lidé řeknou, není zboží, jímž by se mělo pohrdat. Nemluvě o tom, že co se řekne dole, často slyší i nahoře.
Právě dnes ráno ji překvapilo, když mě slyšela říkat, že jsem laskavá ke všem vůbec, a to z pohrdání lidským pokolením.
„Skutečně velký člověk,“ říká Bulwer o Rienzim, „jistým způsobem pohrdá svými [nečitelné], i když jim pomáhá. Jejich [nečitelné] či jejich [nečitelné] jsou vším: jejich potlesk i jejich hana pro něj nejsou ničím. Vykračuje z kruhu původu a zvyku; je hluchý k malým pohnutkám malých lidí... dokud tma nepohltí hvězdu, jež nežízní po žádném zvuku ze země, kterou ozařuje, netouží po žádné společnosti na dráze, po níž se valí, je si vědoma své slávy, a proto spokojena, že je sama.“
Neříkala jsem zhruba totéž před několika dny v Nice? Propánakrále! Nevím tedy nic nového! Všechno už tedy bylo řečeno!
Ach, kdybych mohla vědět, je-li Antonelli v Římě. Zaměstnává mě to víc, než si myslíte.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „That is the question.“ – narážka na Hamletův monolog („Být, či nebýt – to je, oč tu běží“, Saudek). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky; citát z románu Edwarda Bulwera-Lyttona Rienzi, poslední z římských tribunů (1835). ↩
Pozn. překl.: V originále nicejsky: Cap de Diou! – nicejské zaklení, doslova „Hlava Boží!“. ↩