❦
Pátek 14. července 1876
Od rána o sebe co nejpečlivěji dbám, nezakašlu ani jednou zbytečně, nehýbám se, umírám horkem a žízní, ale nepiji. Teprve v jednu hodinu si dám šálek kávy a sním vejce tak osolené, že je to spíš sůl s vejcem než vejce se solí. Mám dojem, že sůl dělá hrdlu dobře. Georges je u nás. Oblékám si šaty z šedého batistu, docela prosté, šátek z černých krajek a kaštanově hnědý klobouk. Ale jakmile jsem oblečená, líbím se sama sobě tak, že bych chtěla být taková pořád!Vendredi 14 juillet 1876
Konečně vyrážíme, vyzvedneme paní de Mouzay a přijíždíme ke dveřím domu č. 37 v ulici Chaussée-d’Antin, k panu Wartelovi, nejpřednějšímu učiteli v Paříži.
Enfin nous partons, prenons Mme de Mouzay et arrivons à la porte du n° 37, rue de la Chaussée-d’Antin chez M. Wartel, le premier professeur de Paris.
Paní de Mouzay u něj byla dnes ráno a vyprávěla mu o jedné dívce, kterou jí zvlášť doporučili z Itálie a jejíž rodiče by rádi věděli, na čem jsou s její hudební budoucností. Pan Wartel řekl, že ji vyslechne zítra, později. De Mouzay naléhala a on jen s velkým přemáháním svolil k této zkoušce ve čtyři hodiny. Když přijedeme, jsou tři hodiny; pustí nás do předpokoje, chceme jít dál, ale jakýsi sluha nám zastoupí cestu a pustí nás teprve, když se mu řekne, že jsou to dámy, na které pan Wartel čeká. Uvedou nás do malého salónku vedle toho, v němž je mistr a právě dává hodinu.
Mme de Mouzay a été ce matin chez lui et lui a parlé d’une jeune fille qui lui est particulièrement recommandée d’Italie, dont les parents voudraient savoir à quoi s’en tenir sur son avenir musical. M. Wartel dit qu’il l’entendrait demain, plus tard. De Mouzay insista et c’est avec grand-peine qu’il a accordé cette audition à quatre heures. Lorsque nous arrivons il est trois heures, on nous laisse pénétrer dans une antichambre, nous voulons aller plus loin mais une espèce de domestique barre le passage et ne nous laisse passer que quand on lui dit que ce sont des dames que M. Wartel attend. On nous fait entrer dans un petit salon attenant à celui où se tient le maître, en train de donner une leçon.
„Je to až na čtvrtou, madam,“ řekl mladý muž, když vešel.
— C’est pour quatre heures, Madame, dit le jeune homme, en entrant.
„Ano, pane,“ odpovídá Mouzay, „ale dovolíte, aby tato dívka poslouchala…“
— Oui Monsieur, répond Mouzay, mais vous permettrez que cette jeune fille écoute...
„Ovšem, madam.“
— Sans doute, Madame.
Celou hodinu posloucháme zpěv té Angličanky — ošklivý hlas, ale jaká metoda! Nikdy jsem neslyšela takhle zpívat, a s rozhořčením jsem si vzpomněla na Facciottiho, na Fostiho, na Cresciho.
Pendant une heure nous écoutons le chant de la femme anglaise, une vilaine voix mais une méthode ! Je n’ai jamais entendu chanter comme cela, et je me souvins avec indignation de Facciotti, de Fosti, de Cresci.
Stěny salónku, kde jsme, jsou celé pokryté portréty největších známých umělců s nejvřelejšími věnováními.
Les murs du salon où nous nous trouvons sont tous couverts des portraits des plus grands artistes connus avec les dédicaces les plus affectueuses.
Konečně bije čtvrtá, Angličanka odchází, cítím, jak se chvěji, a opouštějí mě síly. Wartel mi pokyne, což znamená: vstupte.
Enfin quatre heures sonnent, l’Anglaise s’en va, je me sens trembler et je perds les forces. Wartel me fait un signe, qui veut dire : entrez.
Nechápu.
Je ne comprends pas.
„Tak vstupte, slečno,“ říká, „vstupte.“
— Entrez donc Mademoiselle, fait-il, entrez.
Vstoupím a za mnou mé dvě ochránkyně, které prosím, aby se vrátily do salónku, protože by mě uváděly do rozpaků — a opravdu mám velký strach.
J’entre suivie de mes deux protectrices que je prie de retourner dans le petit salon car elles m’intimideraient et, en réalité, j’ai très peur.
Wartel je velmi starý, ale korepetitor je dost mladý.
Wartel est très vieux, mais l’accompagnateur est assez jeune.
„Čtete noty?“
— Vous lisez la musique ?
„Ano, pane.“
— Oui, Monsieur.
„Co umíte zazpívat?“
— Que savez-vous chanter ?
„Nic, ale zazpívala bych stupnici nebo vokalízu.“
— Rien, mais je chanterais une gamme ou une vocalise.
„Vezměte tedy nějakou vokalízu, pane… tentononc.“
— Prenez-donc une vocalise, Monsieur... chose.
„Jaký máte hlas — soprán?“
— Quelle voix avez-vous, soprano ?
„Ne, pane, kontraalt.“
— Non, Monsieur, contralto.
„Uvidíme.“
— Nous verrons.
Wartel, který se nezvedá z křesla, dal znamení, abych začala, a pustila jsem se do vokalízy — nejprve roztřeseně, pak povzbuzeně a nakonec spokojeně, neboť jsem nespouštěla oči z dlouhé, dlouhé, dlouhé tváře mistra. Má hlavu metr dlouhou, to je k podivu.
Wartel, qui ne se lève pas de son fauteuil, fit signe de commencer et j’attaquai une vocalise, tremblante d’abord, encouragée ensuite et contente à la fin, car je ne quittais pas des yeux la figure longue, longue, longue du maître. Il a une tête longue d’un mètre, c’est surprenant.
„Nuže,“ řekl, „máte spíš mezzosoprán, je to hlas, který by šel výš.“
— Eh bien dit-il, c’est plutôt un mezzo soprano que vous avez, c’est une voix qui monterait.
„A co tomu říkáte, pane?“ zeptaly se dámy, když vešly.
— Et qu’en dites-vous, Monsieur ? demandèrent les dames en entrant.
„Říkám, že hlas tu je, ale víte, je třeba hodně pracovat; ten hlas je docela mladý, bude jen sílit, zkrátka bude se vyvíjet se slečnou; je tu na čem stavět, je tu hlasový orgán, je třeba pracovat.“
— Je dis qu’il y a de la voix mais, vous savez, il faut beaucoup travailler, cette voix est toute jeune, elle ne fera que croître, enfin elle suivra le développement de Mademoiselle, il y a de l’étoffe, il y a un organe, il faut travailler.
„Myslíte tedy, pane, že to stojí za to?“
— Alors vous croyez, Monsieur, que cela vaut la peine ?
„Ano, ano, je třeba pracovat.“
— Oui, oui, il faut travailler.
„Ale ten hlas je krásný, že ano?“ ptá se Mouzay.
— Mais la voix est belle n’est-ce pas ? demande Mouzay.
„Bude to krásný hlas,“ odpověděl ten muž svým klidným hlasem a se svým netečným, zdrženlivým výrazem. „Ale je třeba ho rozvinout, usadit, vypracovat, a to dá mnoho práce.“
— Ce sera une belle voix, répondit l’homme, de sa voix tranquille et avec son air indolent et réservé. Mais il faut la développer, la poser, la travailler et c’est toute une affaire.
„Ale stojí to tedy za to?“
— Mais enfin cela vaut la peine ?
„Ale ano, je třeba pracovat.“
— Hé oui, il faut travailler.
„Zpívala jsem velmi špatně,“ řekla jsem nakonec, „tolik jsem se bála.“
— J’ai très mal chanté, dis-je enfin, j’avais si peur.
„Ale slečno, přece si musíte zvyknout, ten strach musíte přemoci, na jevišti by byl velmi nevhod.“
— Hé, Mademoiselle, il faut pourtant s’habituer, il faut surmonter cette peur, elle serait très mal venue sur la scène.
Ale byla jsem nadšená z toho, co ten muž řekl. Neboť to, co řekl, je nesmírně mnoho, když jde o nějakou chudou dívku, která mu nepřinese žádný zisk; zvyklá, jak jsem, na lichotky, připadal mi ten vážný a soudcovský tón chladný, ale hned jsem pochopila, že je spokojen; říkal: je třeba pracovat, je v tom něco dobrého. To už je nesmírně mnoho. Kdybych byla neschopná, neřekl by to. Mezitím si mě korepetitor měřil, podrobně mi zkoumal postavu, paže, ruce, boky, nohy, tvář. Klopila jsem oči a červenala se a prosila jsem dámy, aby odešly.
Mais j’étais enchantée de ce que l’homme a dit. Car ce qu’il a dit, c’est énorme pour une pauvre fille qui ne lui donnera aucun profit ; habituée que je suis aux flatteries ce ton grave et judiciaire me parut froid, mais je compris de suite qu’il était content ; il disait : il faut travailler, il y a du bon. C’est énorme déjà. Si j’étais incapable, il ne le dirait pas. Pendant ce temps l’accompagnateur me toisait, m’examinait minutieusement la taille, les bras, les mains, la croupe, les pieds, la figure. Je baissais les yeux et rougissais, en priant ces dames de sortir.
Wartel seděl, já stála před jeho křeslem.
Wartel était assis, moi debout devant son fauteuil.
„Brala jste hodiny?“
— Vous avez pris des leçons ?
„Nikdy, pane, jen deset hodin, totiž…“
— Jamais, Monsieur, dix leçons seulement, c’est-à-dire...
„Ano… nuže, je třeba pracovat. Můžete zazpívat nějakou romanci?“
— Oui... enfin, il faut travailler, vous pouvez chanter une romance ?
„Umím jednu neapolskou píseň, ale nemám k ní noty.“
— Je sais une chanson napolitaine, mais je n’en ai pas la musique.
„Árii z Mignon!“ zvolala teta z vedlejšího pokoje.
— L’air de Mignon ! cria ma tante de l’autre chambre.
„Výborně, zazpívejte árii z Mignon.“
— Fort bien, chantez l’air de Mignon.
Jakmile jsem začala zpívat, Wartelova tvář, která zprvu vyjadřovala jen pozornost, vyjádřila lehké překvapení, pak údiv, a nakonec se mistr dal strhnout tak, že pokyvoval hlavou do taktu, příjemně se usmíval a sám zpíval se mnou.
Aussitôt que je chantais, la figure de Wartel, qui n’exprimait d’abord que l’attention, exprima une légère surprise, puis de l’étonnement et, enfin, il se laissa aller jusqu’à remuer la tête en mesure, sourire agréablement et chanter lui-même.
„Hm?“ utrousil korepetitor.
— Hein ? fit l’accompagnateur.
„Ano, ano,“ přikývl mistr.
— Oui, oui, fit le maître avec la tête.
Zpívala jsem, velmi rozrušená.
Je chantais, très agitée.
„Stůjte přece klidně, nehýbejte se, dýchejte.“
— Tenez-vous donc en place, ne remuez pas, respirez.
„Nuže, pane?“ zeptaly jsme se všechny tři najednou.
— Eh bien, Monsieur ? avons-nous demandé toutes les trois ensemble.
„Nuže, je to dobré.“
— Eh bien, c’est bien.
„Ale, dámy,“ řekla jsem, „nechoďte přece dovnitř!“
— Mais, Mesdames, dis-je, n’entrez donc pas !
„Dejte jí udělat…“ (Ach, k čertu, zapomněla jsem to slovo, které řekl.) Korepetitor mi dal udělat… na názvu nezáleží — prošel se mnou všechny mé tóny.
— Faites-lui faire un... (Ah ! diable j’oublie le mot qu’il a dit). L’accompagnateur me fit faire le... peu importe le nom, il m’a fait parcourir toutes mes notes.
„Až po h,“ řekl starému.
— Jusqu’au si naturel, dit-il au vieux.
„Ano, je to mezzosoprán, ostatně to je mnohem výhodnější, mnohem výhodnější pro jeviště.“
— Oui, c’est un mezzo soprano, d’ailleurs c’est beaucoup plus avantageux, beaucoup plus avantageux pour la scène.
Pořád jsem stála.
Je restais toujours debout.
„Posaďte se, slečno,“ řekl mi korepetitor ochranitelským tónem a prohlížel si mě od hlavy k patě pohledem znalce.
— Asseyez-vous, Mademoiselle, me dit l’accompagnateur d’un ton protecteur en m’examinant de la tête aux pieds d’un air de connaisseur.
Posadila jsem se na kraj pohovky.
Je m’assis sur le bord du canapé.
„Zkrátka, slečno,“ řekl přísný Wartel, „je třeba pracovat, máte hlas velmi velkého rozsahu, je tu na čem stavět, máte hlasový orgán, můžete to někam dotáhnout.“
— Enfin, Mademoiselle, dit le sévère Wartel, il faut travailler, vous avez une voix très étendue, vous avez de l’étoffe, un organe, vous pouvez arriver.
Řekl mi ještě několik věcí o divadle, o zpěvu, o studiu. To vše se svým netečným, ochranitelským výrazem
Il me dit encore plusieurs choses concernant le théâtre, le chant, l’étude. Tout cela de son air impassible, protecteur
Bylo po všem, mé ochránkyně se vrátily.
C’était fini, mes protectrices rentrèrent.
„Kolik času je třeba, aby se ten hlas vyškolil?“ zeptala se paní de Mouzay.
— Combien de temps faut-il pour former cette voix ? demanda Mme de Mouzay.
„Chápete, madam, že to závisí na žákyni; některé čas předběhnou, ty, které mají inteligenci…“
— Vous comprenez, Madame, que cela dépend de l’élève, il y en a qui devancent le temps, celles qui ont de l’intelligence,...
„Tahle jí má víc než dost.“
— Celle-là en a plus qu’il n’en faut.
„Ach, tím lépe, v tom případě je to snazší.“
— Ah ! tant mieux, dans ce cas c’est plus facile.
„Ale přece, pane, kolik času?“
— Mais enfin, Monsieur, combien de temps ?
„Nemohu vám to říci přesně, ale abychom ho dobře vyškolili, abychom ho dovedli k dokonalosti, jsou třeba tři celé roky, tři celé roky práce, ano, tři celé roky.“
— Je ne puis vous le dire au juste, mais il faut pour la bien former, pour la finir, trois grandes années, trois grandes années de travail, oui, trois grandes années.
Mlčela jsem a strojila pomstu tomu proradnému korepetitorovi s jeho výrazem, který říkal: Vídáme tu všelijaké; tahle je pěkně stavěná, milá, to bude zábava.
Je me taisais et méditais une vengeance contre le perfide accompagnateur avec son air de : Nous en voyons de toute espèce, celle-là est bien faite, gentille, ce sera amusant.
Po několika dalších větách jsme vstaly; Wartel zůstal sedět a laskavě mi podal ruku. Kousala jsem se do rtů.
Après quelques phrases encore on se leva, Wartel demeura assis et me tendit la main avec bonté. Je me mordais les lèvres.
„Poslyšte,“ řekla jsem u dveří, „vraťme se a řekněme mu pravdu.“
— Écoutez, dis-je à la porte, retournons et disons-lui la vérité.
Teta podala svou navštívenku a adresu. Vrátily jsme se a já jsem se ze srdce smála a vyprávěla přísnému maestrovi o své taškařici.
Ma tante a tendu sa carte et son adresse. Nous sommes retournées et, riant de grand cœur, je racontai au sévère maestro ma farce.
A ten obličej, co udělal korepetitor! Nikdy na něj nezapomenu. Byla jsem pomstěna.
C’est l’accompagnateur qui a fait une figure ! Je ne l’oublierai jamais. J’étais vengée.
„Kdybyste byla mluvila trochu víc,“ řekl Wartel, „byl bych ve vás poznal Rusku.“
— Si vous aviez parlé un peu plus, dit Wartel, je vous aurais reconnue pour une Russe.
„To dobře vím, pane, proto jsem také nemluvila.“
— Je le sais bien Monsieur, aussi je n’ai pas parlé.
Teta a Mouzay mu vysvětlovaly, že jsem si přála slyšet pravdu z jeho slavných úst.
Ma tante et Mouzay lui expliquaient mon désir de savoir la vérité de son illustre bouche.
„Je to, jak jsem vám řekl, dámy: hlas tu je, ale je třeba mít talent.“
— C’est comme je vous l’ai dit, Mesdames, il y a de la voix, il faut avoir du talent.
„Mám ho, pane, mám, ostatně uvidíte.“
— J’en ai, Monsieur, j’en ai, vous verrez d’ailleurs.
Byla jsem tak spokojená, že jsem svolila jít pěšky až do Grand Hôtelu.
J’étais si contente que je consentis à aller à pied jusqu’au Grand Hôtel.
Pak jsme jely do Bois s dobrou hraběnkou, která se smála korepetitorovi a říkala mi:
Puis nous sommes allées au Bois, avec la bonne comtesse qui riait de l’accompagnateur, et me disait :
„Ať je to jak chce, má drahá, z vedlejšího pokoje jsem pozorovala mistrovu tvář, a když jste zpívala Mignon, byl velmi udiven, že ano, Nadine? Dokonce si sám prozpěvoval — a to u takového muže! A kvůli malé Italce, kterou tam měl posuzovat se vší možnou přísností…“ Pak mluvila o Paříži, vychvalovala ji, velebila, až jsem si ji skoro zamilovala, ale já jsem pořád říkala:
— C’est égal, ma chère, j’ai de l’autre chambre, observé la figure du maître et quand vous avez chanté Mignon il a été très étonné, n’est-ce pas, Nadine ? Il a même chantonné lui-même et de la part d’un homme comme lui ! Et pour une petite Italienne qu’il était là à juger avec toute la sévérité possible... Puis elle parla de Paris, le vantant, l’exaltant et me le faisant presque aimer, mais je disais toujours :
„Je tak těžké patřit k pařížské společnosti.“
— C’est si difficile d’être du monde de Paris.
A ona se mi snažila dokázat, že není.
Et elle cherchait à me prouver que non.
Večeřely jsme spolu; byla jsem spokojená a ukázala jsem se taková, jaká jsem, se všemi svými zvláštnostmi, se všemi svými rozmary, se všemi svými ctižádostmi, se všemi svými nadějemi!
Nous avons dîné ensemble, j’étais contente et je me suis montrée comme je suis, avec toutes mes originalités, toutes mes fantaisies, toutes mes ambitions, toutes mes espérances !
Po večeři jsme dlouho zůstaly na schodech před vchodem a těšily se z chladného vzduchu a z nesčetných cestujících, kteří přecházejí sem a tam po dvoře.
Après dîner nous sommes restées longtemps sur le perron, à jouir de la fraîcheur de l’air et des innombrables voyageurs qui passent et repassent par la cour.
Musím studovat u Wartela. A Řím? Na to se ještě pomyslí. Je pozdě, řeknu to zítra.
Je dois étudier avec Wartel. Et Rome ? On y songera. Il est tard, je dirai cela demain.