Pátek 14. července 1876

Od rána o sebe co nejpečlivěji dbám, nezakašlu ani jednou zbytečně, nehýbám se, umírám horkem a žízní, ale nepiji. Teprve v jednu hodinu si dám šálek kávy a sním vejce tak osolené, že je to spíš sůl s vejcem než vejce se solí. Mám dojem, že sůl dělá hrdlu dobře. Georges je u nás. Oblékám si šaty z šedého batistu, docela prosté, šátek z černých krajek a kaštanově hnědý klobouk. Ale jakmile jsem oblečená, líbím se sama sobě tak, že bych chtěla být taková pořád!
Konečně vyrážíme, vyzvedneme paní de Mouzay a přijíždíme ke dveřím domu č. 37 v ulici Chaussée-d’Antin, k panu Wartelovi, nejpřednějšímu učiteli v Paříži.
Paní de Mouzay u něj byla dnes ráno a vyprávěla mu o jedné dívce, kterou jí zvlášť doporučili z Itálie a jejíž rodiče by rádi věděli, na čem jsou s její hudební budoucností. Pan Wartel řekl, že ji vyslechne zítra, později. De Mouzay naléhala a on jen s velkým přemáháním svolil k této zkoušce ve čtyři hodiny. Když přijedeme, jsou tři hodiny; pustí nás do předpokoje, chceme jít dál, ale jakýsi sluha nám zastoupí cestu a pustí nás teprve, když se mu řekne, že jsou to dámy, na které pan Wartel čeká. Uvedou nás do malého salónku vedle toho, v němž je mistr a právě dává hodinu.
„Je to až na čtvrtou, madam,“ řekl mladý muž, když vešel.
„Ano, pane,“ odpovídá Mouzay, „ale dovolíte, aby tato dívka poslouchala…“
„Ovšem, madam.“
Celou hodinu posloucháme zpěv té Angličanky — ošklivý hlas, ale jaká metoda! Nikdy jsem neslyšela takhle zpívat, a s rozhořčením jsem si vzpomněla na Facciottiho, na Fostiho, na Cresciho.
Stěny salónku, kde jsme, jsou celé pokryté portréty největších známých umělců s nejvřelejšími věnováními.
Konečně bije čtvrtá, Angličanka odchází, cítím, jak se chvěji, a opouštějí mě síly. Wartel mi pokyne, což znamená: vstupte.
Nechápu.
„Tak vstupte, slečno,“ říká, „vstupte.“
Vstoupím a za mnou mé dvě ochránkyně, které prosím, aby se vrátily do salónku, protože by mě uváděly do rozpaků — a opravdu mám velký strach.
Wartel je velmi starý, ale korepetitor je dost mladý.
„Čtete noty?“
„Ano, pane.“
„Co umíte zazpívat?“
„Nic, ale zazpívala bych stupnici nebo vokalízu.“
„Vezměte tedy nějakou vokalízu, pane… tentononc.“
„Jaký máte hlas — soprán?“
„Ne, pane, kontraalt.“
„Uvidíme.“
Wartel, který se nezvedá z křesla, dal znamení, abych začala, a pustila jsem se do vokalízy — nejprve roztřeseně, pak povzbuzeně a nakonec spokojeně, neboť jsem nespouštěla oči z dlouhé, dlouhé, dlouhé tváře mistra. Má hlavu metr dlouhou, to je k podivu.
„Nuže,“ řekl, „máte spíš mezzosoprán, je to hlas, který by šel výš.“
„A co tomu říkáte, pane?“ zeptaly se dámy, když vešly.
„Říkám, že hlas tu je, ale víte, je třeba hodně pracovat; ten hlas je docela mladý, bude jen sílit, zkrátka bude se vyvíjet se slečnou; je tu na čem stavět, je tu hlasový orgán, je třeba pracovat.“
„Myslíte tedy, pane, že to stojí za to?“
„Ano, ano, je třeba pracovat.“
„Ale ten hlas je krásný, že ano?“ ptá se Mouzay.
„Bude to krásný hlas,“ odpověděl ten muž svým klidným hlasem a se svým netečným, zdrženlivým výrazem. „Ale je třeba ho rozvinout, usadit, vypracovat, a to dá mnoho práce.“
„Ale stojí to tedy za to?“
„Ale ano, je třeba pracovat.“
„Zpívala jsem velmi špatně,“ řekla jsem nakonec, „tolik jsem se bála.“
„Ale slečno, přece si musíte zvyknout, ten strach musíte přemoci, na jevišti by byl velmi nevhod.“
Ale byla jsem nadšená z toho, co ten muž řekl. Neboť to, co řekl, je nesmírně mnoho, když jde o nějakou chudou dívku, která mu nepřinese žádný zisk; zvyklá, jak jsem, na lichotky, připadal mi ten vážný a soudcovský tón chladný, ale hned jsem pochopila, že je spokojen; říkal: je třeba pracovat, je v tom něco dobrého. To už je nesmírně mnoho. Kdybych byla neschopná, neřekl by to. Mezitím si mě korepetitor měřil, podrobně mi zkoumal postavu, paže, ruce, boky, nohy, tvář. Klopila jsem oči a červenala se a prosila jsem dámy, aby odešly.
Wartel seděl, já stála před jeho křeslem.
„Brala jste hodiny?“
„Nikdy, pane, jen deset hodin, totiž…“
„Ano… nuže, je třeba pracovat. Můžete zazpívat nějakou romanci?“
„Umím jednu neapolskou píseň, ale nemám k ní noty.“
„Árii z Mignon!“ zvolala teta z vedlejšího pokoje.
„Výborně, zazpívejte árii z Mignon.“
Jakmile jsem začala zpívat, Wartelova tvář, která zprvu vyjadřovala jen pozornost, vyjádřila lehké překvapení, pak údiv, a nakonec se mistr dal strhnout tak, že pokyvoval hlavou do taktu, příjemně se usmíval a sám zpíval se mnou.
„Hm?“ utrousil korepetitor.
„Ano, ano,“ přikývl mistr.
Zpívala jsem, velmi rozrušená.
„Stůjte přece klidně, nehýbejte se, dýchejte.“
„Nuže, pane?“ zeptaly jsme se všechny tři najednou.
„Nuže, je to dobré.“
„Ale, dámy,“ řekla jsem, „nechoďte přece dovnitř!“
„Dejte jí udělat…“ (Ach, k čertu, zapomněla jsem to slovo, které řekl.) Korepetitor mi dal udělat… na názvu nezáleží — prošel se mnou všechny mé tóny.
„Až po h,“ řekl starému.
„Ano, je to mezzosoprán, ostatně to je mnohem výhodnější, mnohem výhodnější pro jeviště.“
Pořád jsem stála.
„Posaďte se, slečno,“ řekl mi korepetitor ochranitelským tónem a prohlížel si mě od hlavy k patě pohledem znalce.
Posadila jsem se na kraj pohovky.
„Zkrátka, slečno,“ řekl přísný Wartel, „je třeba pracovat, máte hlas velmi velkého rozsahu, je tu na čem stavět, máte hlasový orgán, můžete to někam dotáhnout.“
Řekl mi ještě několik věcí o divadle, o zpěvu, o studiu. To vše se svým netečným, ochranitelským výrazem
Bylo po všem, mé ochránkyně se vrátily.
„Kolik času je třeba, aby se ten hlas vyškolil?“ zeptala se paní de Mouzay.
„Chápete, madam, že to závisí na žákyni; některé čas předběhnou, ty, které mají inteligenci…“
„Tahle jí má víc než dost.“
„Ach, tím lépe, v tom případě je to snazší.“
„Ale přece, pane, kolik času?“
„Nemohu vám to říci přesně, ale abychom ho dobře vyškolili, abychom ho dovedli k dokonalosti, jsou třeba tři celé roky, tři celé roky práce, ano, tři celé roky.“
Mlčela jsem a strojila pomstu tomu proradnému korepetitorovi s jeho výrazem, který říkal: Vídáme tu všelijaké; tahle je pěkně stavěná, milá, to bude zábava.
Po několika dalších větách jsme vstaly; Wartel zůstal sedět a laskavě mi podal ruku. Kousala jsem se do rtů.
„Poslyšte,“ řekla jsem u dveří, „vraťme se a řekněme mu pravdu.“
Teta podala svou navštívenku a adresu. Vrátily jsme se a já jsem se ze srdce smála a vyprávěla přísnému maestrovi o své taškařici.
A ten obličej, co udělal korepetitor! Nikdy na něj nezapomenu. Byla jsem pomstěna.
„Kdybyste byla mluvila trochu víc,“ řekl Wartel, „byl bych ve vás poznal Rusku.“
„To dobře vím, pane, proto jsem také nemluvila.“
Teta a Mouzay mu vysvětlovaly, že jsem si přála slyšet pravdu z jeho slavných úst.
„Je to, jak jsem vám řekl, dámy: hlas tu je, ale je třeba mít talent.“
„Mám ho, pane, mám, ostatně uvidíte.“
Byla jsem tak spokojená, že jsem svolila jít pěšky až do Grand Hôtelu.
Pak jsme jely do Bois s dobrou hraběnkou, která se smála korepetitorovi a říkala mi:
„Ať je to jak chce, má drahá, z vedlejšího pokoje jsem pozorovala mistrovu tvář, a když jste zpívala Mignon, byl velmi udiven, že ano, Nadine? Dokonce si sám prozpěvoval — a to u takového muže! A kvůli malé Italce, kterou tam měl posuzovat se vší možnou přísností…“ Pak mluvila o Paříži, vychvalovala ji, velebila, až jsem si ji skoro zamilovala, ale já jsem pořád říkala:
„Je tak těžké patřit k pařížské společnosti.“
A ona se mi snažila dokázat, že není.
Večeřely jsme spolu; byla jsem spokojená a ukázala jsem se taková, jaká jsem, se všemi svými zvláštnostmi, se všemi svými rozmary, se všemi svými ctižádostmi, se všemi svými nadějemi!
Po večeři jsme dlouho zůstaly na schodech před vchodem a těšily se z chladného vzduchu a z nesčetných cestujících, kteří přecházejí sem a tam po dvoře.
Musím studovat u Wartela. A Řím? Na to se ještě pomyslí. Je pozdě, řeknu to zítra.