❦
Čtvrtek 13. července 1876
Přijala jsem Rémyho v úplném kapucínském hábitu. Ano, jako kapucín — Caroline mi ten kostým ušila, i s provazem a kapucí. Rémy je muž, nemohu si na to zvyknout, jednám s ním jako před šesti lety. Vzal mě za ruku a políbil ji, a v tu chvíli jsem pochopila, že bych neměla z pouhé hry plést hlavu tomu ubohému chlapci, který mi nic neudělal; ale nevěděla jsem, co říci, a najednou se mi vrátilo mé šílenství: zdálo se mi, že se chovám jako koketa! Ach, kdybyste věděli, jak je to hrozné! S tou myšlenkou jsem pózovala u Valeryho, a pak u společného stolu se mi zdálo, že se na mě dívají s opovržením, se zlostí, že si říkají: jak se tahle opovažuje sedět se slušnými lidmi!Jeudi 13 juillet 1876
Vedle nás seděl ten mladík, který nás včera sledoval od Melleria, kam jsme zanesly diamanty k zasazení; byl tam nejspíš se svou matkou, ale protože spolu celou dobu hovořili, napadlo mě, že je to jedna z těch starých žen, které… a že si ji ten muž zavolal, aby… Ach!… Ach!
A côté de nous était le jeune homme qui nous a suivies hier depuis Mellerio où nous avons été donner des diamants à monter, il était avec sa mère sans doute, mais, comme ils causaient tout le temps, l’idée me vint que c’était une de ces vieilles femmes qui... et que l’homme l’avait appelée pour... Oh !... Oh !
Představte si můj stav! Poprosila jsem tetu, abychom šly strávit večer k paní de Mouzay; nikde jsem neměla stání. Dobrá hraběnka bydlí u baronky de Mertens, zchudlé dámy, která vede jakýsi penzion pro přátele.
Vous vous figurez mon état ! Je priai ma tante d’aller passer la soirée chez de Mouzay, je ne me trouvais pas de place. La bonne comtesse loge chez la baronne de Mertens, une dame ruinée qui tient une espèce de pension d’amis.
Usadily jsme se stranou v malém salónku — de Mouzay, paní domu a její sestra. Povídala jsem, recitovala verše, ty verše o Giroflovi*, zpívala jsem, vyprávěla všechno, co se vyprávět dalo — zkrátka kdyby to bylo ve shromáždění, nesli by mě na ramenou. Dámy se smály, divily, byly dojaté, obdivovaly. De Mouzay se rozhořčovala nad tím, že jsme se usadily v Nice.
Nous nous installâmes dans un petit salon à part, de Mouzay, la maîtresse de la maison et sa sœur. Je causai, je dis des vers, les vers sur Girofla *, je chantai, je racontai tout ce qu’il était possible de raconter, bref si ça avait été dans une assemblée on m’eût portée en triomphe. Ces dames riaient, s’étonnaient, s’attendrissaient, admiraient. De Mouzay s’indignait sur notre installation à Nice.
„To je díra,“ řekla, „jaký úzký obzor, jaká malost! Kdežto Paříž — s vaším jměním, a k tomu s tímhle dítětem…“
— C’est un trou, dit-elle, quel horizon étroit, quelle petitesse ! Tandis que Paris, avec votre fortune et puis avec cette enfant-là...
„Ale, madam,“ řekla jsem, „pro cizozemce je velmi těžké proniknout do pařížské společnosti.“
— Mais, Madame, dis-je, il est bien difficile pour des étrangers d’entrer dans la société de Paris.
„Vůbec ne! Stačí mít jen tři přátele, kteří by vám vytvořili salón — jednoho z finančního světa, jednoho z aristokracie, jednoho z umění — a měly byste salón, jaký má málokdo; a pak, chápete, dámy, s tímhle dítětem, s tím děvčetem, které je krásné, a hlavně tak vzdělané — a to je tak vzácné, podívejte se na ty hrozné Američanky! Je tak vzdělaná, tak duchaplná, s tou originalitou, tím elánem, tím vtipem, tím uměním hovoru — za rok by byla v pařížské společnosti na čele… Ach, ale vždyť je to pravda. Ach, ale když vám to říkám — byly byste rázem uprostřed faubourg Saint-Germain, udělaly byste skvělou partii.“
— Pas du tout ! En ayant seulement trois amis qui vous feraient votre salon, un dans la finance, un dans l’aristocratie, un dans les arts, vous auriez un salon comme peu de monde et puis, vous comprenez, Mesdames, avec cet enfant-là, cette enfant qui est belle, qui est surtout si instruite et c’est si rare, voyez ces affreuses Américaines ! Elle est si instruite, si spirituelle, avec cette originalité, cet entrain, cette verve, cette causerie, mais au bout d’un an elle tiendrait la corde de la société de Paris... Oh ! mais c’est que c’est vrai. Oh ! mais quand je vous dis, vous seriez là en plein faubourg Saint-Germain, vous feriez un mariage splendide.
„Ale, madam, lidé z faubourg Saint-Germain si cizozemky berou jen zřídka…“
— Mais, Madame, les gens du faubourg Saint-Germain se marient rarement avec des étrangères...
„Ne, to ovšem ne — ti, kdo jsou velmi bohatí, se většinou berou mezi sebou, ale z rozmaru, má drahá… z rozmaru…“
— Non, sans doute, ceux qui sont très riches se marient pour la plupart entre eux, mais par caprice, ma chère... par caprice...
„Ach, ne,“ řekla jsem a zvrátila se na lenošku, „to je těžké, a pak — já se chci stát zpěvačkou. Víte, drahá hraběnko, musí se to udělat takhle. Převlečete se… ne, zůstanete, jak jste, ale já se převléknu za chudou dívku a vy mě zavedete k nejpřednějšímu učiteli zpěvu v Paříži jako malou Italku, kterou chráníte, o niž se zajímá několik osob a která je ve zpěvu nadějná.“
— Ah ! non, dis-je en me renversant sur la chaise-longue, c’est difficile, et puis je veux me faire chanteuse. Voyez-vous, chère comtesse, il faut faire ceci. Vous vous déguiserez... non, vous resterez comme vous êtes, mais je me déguiserai en fille pauvre et vous me conduirez chez le premier professeur de chant de Paris, comme une petite Italienne que vous protégez, à laquelle plusieurs personnes s’intéressent et qui donne des espérances pour le chant.
„Ó! ó!“
— Oh ! oh !
„Ach! ha!“
— Ah ! ha !
„Tak tedy,“ pokračovala jsem klidně, „je to jediný způsob, jak se dozvědět pravdu o svém hlase.“
— Ainsi, donc, continuai-je tranquillement, c’est le seul moyen de savoir la vérité sur ma voix.
„Vlastně… ale ano, to je výborný nápad.“
— Au fait... mais oui, c’est une excellente idée.
„A mám jedny šatičky z loňska, ty udělají dojem!“ řekla jsem, stiskla rty a pak je našpulila.
— Et j’ai une petite robe de l’année dernière qui fera un effet ! dis-je en pinçant puis en allongeant les lèvres.
Co tomu říkáte, vy zatracení čtenáři?
Que dites-vous de cela, fichus lecteurs ?
Zůstala jsem tam do deseti hodin; cítila jsem se poněkud nesvá, protože jsem byla až příliš na očích — teta takřka neexistovala. To, co říkala paní de Mouzay, mi připadalo možné, tolik měla jistoty; ale když jsem se vrátila, lehla jsem si na pohovku, zdrcená hroznou myšlenkou, že po mém návratu z Ruska se nic nezmění a já začnu znovu tentýž život. Ach, to je hrozné!
Je suis restée là jusqu’à dix heures, je me sentais quelque peu mal à l’aise car je paraissais trop, pour ainsi dire ma tante n’existait pas. Ce que disait Mme de Mouzay me semblait possible, tant elle avait d’assurance mais, rentrée, je me couchai sur le canapé écrasée par l’horrible idée qu’à mon retour de Russie rien ne serait changé et je recommencerais la même vie. Oh ! c’est horrible.
Otec telegrafuje, že je v Orlu, ale že až přijedu, bude doma. Étienne telegrafuje, že je připraven pro mě přijet. Alexandre telegrafuje, že v Rusku je cholera.
Mon père télégraphie qu’il est à Orel mais qu’à mon arrivée il sera chez lui. Étienne télégraphie qu’il est prêt à me venir prendre. Alexandre télégraphie qu’il y a le choléra en Russie.
Ach, ten bídný zloděj! Ale já se ničeho nebojím. Nejsem fatalistka, nevěřím, že je všechno předem napsáno, ale pevně věřím, že se nic neděje bez vůle Boží; chce-li Bůh, abych teď zemřela, nic tomu nezabrání, kdežto chystá-li mi dlouhý život, žádná epidemie na světě mi neublíží.
Ah ! le misérable voleur ! Mais je ne crains rien. Je ne suis pas fataliste, je ne crois pas que tout soit écrit d’avance, mais je crois fermement que rien ne se fait sans la volonté de Dieu et si Dieu veut que je meure à présent rien ne pourra l’empêcher, tandis que s’il me réserve une longue vie, aucune épidémie au monde ne me fera aucun mal.
Antonelli mou depeši dostal, a kdo ví? V létě snad do klubu nechodí; bude třeba náhody, aby tam zašel a našel mou krásnou zásilku. Napíše mi vůbec?
Antonelli a reçu ma dépêche et, qui sait ? en été peut-être ne va-t-il pas au Club, il faudra un hasard pour qu’il y aille et y trouve mon bel envoi. M’écrira-t-il seulement ?
To jsem ale dobračka! On je ten, kdo miluje, a já hraji jeho roli! To je nedůstojné!
En vérité je suis bonne ! C’est lui qui aime et c’est moi qui joue son rôle ! C’est indigne !
Já na něj myslím, já mu posílám depeše! Nevím, jak se chovat… Ne — Merjeevsky mě následoval do Ostende, dvakrát přijel do Nice, aniž jsem pro to cokoli udělala. Bruschetti by mě následoval na kraj světa. Antonelli má jinou povahu nebo je v jiných poměrech, a já podle toho jednám. Na prostředcích nezáleží! jen když se dojde k cíli.
C’est moi qui y pense, qui lui envoie des dépêches ! Je ne sais pas me conduire... Non, Merjeevsky m’a suivie à Ostende, il est venu deux fois à Nice, sans que j’eusse rien fait pour cela. Bruschetti m’aurait suivie au bout du monde. Antonelli est d’un autre caractère ou dans d’autres circonstances et j’agis selon. Qu’importent les moyens ! pourvu d’arriver.
Ale je třeba vědět, zda mě miluje. Přesvědčím se tedy. A není-li v Římě?… Depeši mu vždycky doručí. Nuže… uvidíme!
Mais il faut savoir s’il m’aime. Je vais donc m’en assurer. Et s’il n’est pas à Rome ?... On lui fera toujours parvenir ma dépêche. Enfin... nous verrons !
Jen prosím Boha, aby mě ušetřil hrozného ponížení.
Seulement je supplie Dieu de m’épargner une affreuse humiliation.
Bože, prosím Tě!
Mon Dieu, je vous en prie !
Teta mě prosí, abych šla spát, protože je jedna hodina.
Ma tante me prie de me coucher car il est une heure.
„Nechte mě,“ řekla jsem jí, „budete-li mě obtěžovat, zešílím, říkala jsem vám, že se to snadno může stát. Udělám něco hrozného nebo skočím z okna, nechte mě.“
— Laissez-moi, lui dis-je, si vous m’ennuyez je deviendrai folle, je vous ai dit que cela pouvait arriver facilement. Je ferai une horreur ou je me jetterai par la fenêtre, laissez-moi.
Bože! Jaké myšlenky mě zase znepokojují!
Mon Dieu ! Quelles idées me troublent encore !
Paříž, ano, Paříž, středisko ducha, slávy, všeho. Paříž, světlo, marnivost… závrať!
Paris, oui, Paris, le centre de l’esprit, de la gloire, de tout. Paris, la lumière, la vanité... le vertige !
Bože, dej mi život, jaký chci, smiluj se nade mnou, odpusť mi!
Mon Dieu donnez-moi la vie que je veux, ayez pitié de moi, pardonnez-moi !
Bože… anebo mi dej zemřít!
Mon Dieu... ou faites-moi mourir !