❦
Středa 12. července 1876
Mercredi 12 juillet 1876
Od rána jsem přemýšlela o včerejším nápadu — a jsem příliš pyšná na to, abych ho provedla. Nedokážu se totiž přimět, abych na Antonelliho pohlížela jako na hadr, na dítě, jímž je.
J’ai pensé depuis ce matin à l’idée d’hier et je suis trop fière pour l’exécuter. Car je ne puis arriver à regarder Antonelli comme un chiffon, un enfant qu’il est.
A přece, kdyby přijel, byla bych velmi šťastná — ano, zatelegrafuji mu, dokud vzpomínka na mě ještě úplně nevyhasla… A nepřijde-li, je-li to volání marné… no, nebudu nešťastnější než teď.
Et pourtant, s’il venait, je serais bien heureuse, oui, je lui télégraphierai tant que mon souvenir n’est pas encore tout à fait passé... Et s’il ne vient pas, si cet appel est inutile... eh bien je ne serai pas plus misérable qu’à présent.
A není-li v Římě? Zašlu to do Caccia-Clubu.1 Podepsáno… jak?
Et s’il n’est pas à Rome ? J’adresserai au Caccia-Club. Signé... comment ?
Ach! Kdyby přijel. Při té myšlence přicházím o rozum samou pýchou a radostí.
Ah ! s’il venait. A cette idée je deviens folle d’orgueil et de joie.
Dívko! Slečna to přece nemůže udělat. Jakým právem ho chci přivolat? Žádným — on mi řekl, že mě miluje; žádám od něj důkaz.
Ma fille ! Une demoiselle ne peut pas le faire. A quel titre veux-je l’appeler ? A aucun, il m’a dit qu’il m’aimait, je lui demande une preuve.
To není rozumné! To není ono! Jde o to, zda mě to zkompromituje. Ano — je-li to ničema. A kdo mě ujistí o opaku? Ale nebude mít můj rukopis, ani podpis.
Ce n’est pas raisonnable ! Ce n’est pas cela ! Il s’agit de savoir si cela me compromet. Oui, s’il est un misérable. Et qui m’assurera du contraire ? Mais il n’aura pas mon écriture, ni ma signature non plus.
Byla jsem u Laferrièra2, Augusta a jiných. Večeřely jsme u společného stolu3¹ — u ryby jsem tetě řekla, že mě napadlo poslat Antonellimu depeši. Zasmála se a řekla mi, že není čestné svádět ho k šílenostem a pak ho zapudit. Odpověděla jsem, že kdybych ho mohla trápit, byla bych velmi šťastná — ale ani slovo z toho jsem nemyslela vážně.
J’ai été chez Laferrière, Auguste et d’autres. Nous avons dîné à la table d’hôte ¹ ; au poisson, je dis à ma tante que l’idée m’était venue d’envoyer une dépêche à Antonelli. Elle a ri et m’a dit que ce n’était pas honnête de lui faire faire des folies pour le chasser après. Je répondis que, si je pouvais lui faire des misères, je serais très heureuse, mais je n’en pensais pas un mot.
na okraji · Note de Marie, renvoi ¹ après «table d’hôte»
¹. Což je jednou za rok velmi zajímavé. Vidíte tolik typů4. Všichni ti ubožáci v té obrovské síni vypadají jako vyděšená zvířata — vidíte slušné lidi5, jak se usmívají na číšníky — lidi, kteří mají strach, kteří se bojí promluvit, požádat o sklenici vody. Ta parodie na společné stravování Sparťanů6 — degenerovaných Sparťanů — je k smíchu.
¹. Ce qui est très curieux, une fois par an. On voit tant de types. Tous ces malheureux, dans cette salle immense, ont l’air d’animaux effrayés, on voit des gens très bien qui sourient aux garçons, qui ont peur, qui ont peur de parler, de demander un verre d’eau. Cette parodie des repas en commun des Spartiates, des Spartiates dégénérés, c’est très drôle.
„Ale, madam, především chci vědět, zda mě to může zkompromitovat — ostatní… to je mi lhostejné.“
— Mais, Madame, avant tout je veux savoir si ça peut me compromettre car les autres... peu m’importe.
„Může tě to zkompromitovat.“
— Ça peut te compromettre.
„Jak?“
— Comment ?
„Dostane tu depeši a ukáže ji rodičům se slovy: ‚Hle, do jaké situace mě stavíte — no a…‘ — a rodiče si budou myslet, že jsi… lehká7, že jsi opravdu něco špatného, a nenechají ho odjet, nebudou o tom ani slyšet, a on uteče a nadělá dluhy — a ten ubohý chlapec se znovu znesváří se všemi…“
— Il recevra cette dépêche et il la montrera à ses parents leur disant que : Voilà dans quelle position vous me mettez, enfin... et ses parents croiront que tu es une fille... légère, que tu es vraiment quelque chose de mal et ils ne le laisseront pas partir, ils ne voudront pas en entendre parler et il se sauvera faisant une dette et de nouveau le pauvre garçon se mettra mal avec tout le monde...
„Ach, pokud jde o něj — je mi to lhostejné, ať se hádá, ať je proklet, vyhnán — tím lépe, jen když to tam způsobí nějaký rozruch. Jen aby to nezkompromitovalo mě — vždyť to přece není dopis, ani se nepodepíšu. Copak Walitský neposílal Bihovetzovi depeše jménem slečny Kolokoltzoffové a jiných starých panen?…“
— Oh ! quant à lui cela m’est égal, qu’il se querelle, qu’il soit maudit, chassé ; tant mieux, pourvu de produire là-bas une perturbation quelconque. Pourvu que je ne sois pas compromise, moi, car enfin ce n’est pas une lettre, je ne signerai même pas. Walitsky n’a-t-il pas envoyé à Bihovetz des dépêches de la part de Mlle Kolokoltzoff et d’autres vieilles filles ?...
Teta mi nechává dělat vše — ráda bych trochu odporu — v ničem mi neodporuje. A pohleďte — jsem hodná dívka, říkám jí vše, i když své city ovšem zastírám, zakrývám je maskou posměchu, zlomyslnosti. Ale již dlouho toužím mu napsat, dostat od něj pár slov, slyšet o něm — myslím na to už dlouho, není to pomíjivý rozmar; mohu říci, že jsem téměř nikdy nepřemýšlela o ničem s takovou vytrvalostí — o ničem tohoto druhu, rozumí se. Večeře mi připadala dlouhá, dlouhá, dlouhá! „Teto! Teto!“ volala jsem každou chvíli.
Ma tante me laisse tout faire, j’aimerais une légère résistance, elle ne me contrarie en rien. Et voyez, je suis bonne fille, je lui dis tout, en déguisant sans doute mes sentiments, en les couvrant d’un masque de raillerie, de méchanceté. Mais, déjà longtemps, j’ai envie de lui écrire, de recevoir un mot de lui, d’en entendre parler, je pense à cela depuis longtemps, ce n’est pas un caprice passager, je puis même dire que presque jamais je n’ai pensé à une chose avec autant de constance, à une chose de ce genre, bien entendu. Le dîner me parut long, long, long ! Ma tante ! ma tante ! m’écriai-je à chaque instant.
„To je šílenství,“ říkala teta — ale tónem, jako by říkala: udělej to, chceš-li, mě to také pobaví.
— C’est une folie, disait ma tante, mais du ton qu’elle eût dit : Fais-le si tu veux, ça m’amusera aussi.
Ale její první tak výstižná poznámka mnou otřásla — byla jsem rozrušená, nervózní, rozechvělá.
Mais sa première observation si juste m’avait ébranlée, j’étais agitée, énervée, excitée.
„Tak jdeme!“ řekla jsem konečně.
— Allons ! dis-je enfin.
Přešla jsem hotelový dvůr a vstoupila jsem — v doprovodu tety — do hotelové telegrafní kanceláře, kde jsem začala psát tohle a přitom se přerušovala větami jako: „Uvidíte, madam, pokud ten ničema neuposlechne — budu ho moci aspoň v klidu proklínat… ostatně ať přijde nebo…“
Je traversai la cour de l’hôtel et entrai, suivie de ma tante, dans le bureau du télégraphe de l’hôtel, où je me mis à écrire ceci en l’interrompant de phrases comme : Vous verrez, Madame, si le misérable désobéit, je pourrai au moins le maudire tranquillement... d’ailleurs qu’il vienne ou bien...
Zde je depeše — sto slov.
Voici la dépêche, cent mots.
„Řím, Corso, Caccia-Club. Pierre Antonelli.
— « Rome, Corso, Caccia-Club. Pierre Antonelli.
Nebudete-li v pondělí v Paříži, Grand Hôtel, budu vás považovat za lháře a nejpodlejšího z mužů. Nic vám nebránilo být vojákem, když jste to chtěl. Překážky jsou zbabělé záminky k podvodu. Přijeďte — žádám vás o tento poslední důkaz, jinak vám přísahám na Boha a Pannu Marii, že je vše skončeno. Odjedu v úterý. Ukážete-li tuto depeši komukoli — i vlastní matce — způsobíte, že si o mně budou myslet hrozné věci. Mějte dost cti a spalte ji.
Si lundi vous n’êtes pas à Paris Grand Hôtel, je vous regarderai comme un menteur et le plus vil des hommes. Rien ne vous a empêché d’être soldat quand vous l’avez voulu. Les obstacles sont de lâches prétextes pour tromper. Venez, je vous demande cette dernière preuve ou je vous jure sur Dieu et la Vierge que tout est fini. Je partirai mardi. En montrant cette dépêche à qui que ce soit, même à votre mère, vous ferez horriblement penser de moi. Ayez assez d’honneur pour la brûler.
Santa Fé.“8
Santa Fé. »
Byla jsem celá červená a neodvážila jsem se depeši odeslat sama — stála jsem a celá se chvěla, zatímco teta odesílala a platila.
J’étais rouge et je n’osais expédier moi-même, je me tins toute frémissante, pendant que ma tante expédiait et payait.
Když vykonala toto krásné dílo, dala mi stvrzenku a já jsem znovu přecházela týmž dvorem s docela jiným rozrušením. Ale jsem šílená, že jsem to udělala! — vykřikovala jsem v duchu. Ale to je strašné! A neodpoví-li? A ukáže-li tu depeši celému světu! Jsem ztracena! Buď ji ukáže rodičům, nebo přijede, aniž jim cokoli řekne — v obou případech jsem zkompromitována, a sním-li někdy o tom, že si ho vezmu, už nebudu moci. To je ta pravá hanba… to je šílenství — ale jsem bláznice, zralá do blázince, bláznice!!! Ach, cítila jsem, že se chystám spáchat něco strašného — a spáchala jsem to! Nikomu to nevyčítám. Je to ta žízeň po jistotě… ach, nejistota je snad lepší než skutečná urážka… Bože!
Ayant accompli cette belle œuvre, elle me donna le reçu et je traversai de nouveau la même cour avec une agitation bien différente. Mais je suis folle d’avoir fait cela ! m’écriais-je en moi-même. Mais c’est affreux ! Et s’il ne répond pas, et s’il montre cette dépêche à tout le monde ! Mais je suis perdue ! Ou il la montrera à ses parents ou il viendra sans leur rien dire ; dans les deux cas je suis compromise et si jamais je rêve à l’épouser, je ne le pourrai plus. Voilà la vraie honte... voilà une folie, mais je suis folle à lier, folle ! ! ! Oh ! je sentais que j’allais faire une horreur et je l’ai faite ! Je ne m’en prends à personne. C’est cette soif de s’assurer... oh ! l’incertitude vaut peut-être mieux qu’un affront réel... Dieu !
Přišla jsem ke schodišti, na jehož vrcholu stál Petit-Paul (pan Paul Leroux) — živá vzpomínka na Řím. V salónu jsem potkala Riceovou, zavěsila se do ní, a abych se omráčila, začala jsem s ní žertovat — přičemž jsem jí každou chvíli říkala: Ach, jakou hloupost jsem právě udělala!
J’étais arrivée devant le perron au haut duquel se tenait Petit-Paul (M. Paul Leroux) souvenir vivant de Rome. Je rencontrai Rice au salon, je lui pris le bras et pour m’étourdir commençai à plaisanter avec elle, tout en lui disant à chaque minute : Ah ! quelle bêtise je viens de faire !
Sedly jsme si k oknu — já zabořená do křesla — a hovořila jsem, nebo spíše přednášela monolog, neboť Riceová nemluvila. Inspirovalo mě mé rozrušení a jedna velmi slušná dáma9, jež mi naslouchala s největší pozorností. Jak jsem tak mluvila o všem, rozebírala, kritizovala, rýpala, všimla jsem si, že dělám neobyčejně výstižná pozorování a že nemluvím tak banálně jako průměrní duchové. Nelichotím si — vím lépe než kdokoli, kdy mluvím špatně nebo hloupě. Ostatně za tu výmluvnost jsem vděčila svému rozrušení.
Nous nous assîmes devant une fenêtre et, renversée dans un fauteuil, je causai ou plutôt je fis un discours, car Rice ne parlait pas. J’étais inspirée par mon agitation et par une dame très comme il faut qui m’écoutait avec la plus grande attention. En parlant de tout, en analysant, critiquant, chicanant, je remarquai que je faisais des observations excessivement justes et que je ne m’exprimais pas avec la banalité des méchants esprits. Je ne me flatte pas, je sais mieux que personne quand je parle mal ou bêtement. D’ailleurs je devais cette éloquence à ma surexcitation.
Všimli jste si, že obecně — i když člověk mluví před mnoha lidmi — mluví jen pro jednu nebo dvě osoby? Na ostatní se přestane ohlížet — myslí jen na dojem, jaký na ty osoby dělá. To není jen tehdy, když je člověk zamilován — vždyť já často žiji, oblékám se, mluvím pro nějakou ženu nebo starého pána. Je to pocit, jejž člověk chápe a jejž jiní jistě vyjádřili lépe než já.
Avez-vous remarqué qu’en général, lors même qu’on parle devant beaucoup de monde, on ne parle que pour une ou deux personnes ? On ne s’inquiète plus des autres, on est tout entier à l’impression qu’on fait sur ces ou cette personne. Ce n’est pas seulement quand on est amoureux, car souvent je vis, je m’habille, je parle pour une femme ou pour un vieux. C’est un sentiment qu’on comprend et que d’autres ont sans doute déjà dit mieux que moi.
Tu neznámou, jež mě poslouchala, nejspíš pobavila má neuvěřitelná sebejistota10, způsob, jakým jsem mluvila, ten výraz zkušenosti (jen výraz!), znalosti lidí a věcí — to jsou věci, jež člověka trochu překvapí v krásné blonďaté dívce, vysoké, štíhlé, s malou hlavou, antickým účesem11 a čelem zakrytým vlasy… Musím vám říci, že mám nádherné čelo — vysoké, široké, mírně vyklenuté, velmi bílé. Ale je pohřbeno ve vlasech, jež v přirozených vlnkách spadají a zakrývají ho. Ty vlasy mi berou výraz, který milují němečtí snílci12 — ale dělají mě mnohem hezčí; ostatně velmi vysoké čelo hodně ubírá na jemnosti. S těmi vlasy jsem více Psyché13 — více sama sebou.
Ce qui a amusé l’inconnue qui m’écoutait, c’est sans doute mon incroyable aplomb, la manière dont je parlais, cet air d’expérience (l’air seulement), de connaissance des hommes et des choses, ce sont sans doute des choses qu’on est un peu étonné de trouver dans une belle fille blonde, grande, svelte, petite tête, coiffure antique et le front couvert de cheveux... Je dois vous dire que je possède un superbe front, haut, large, bombé légèrement, très blanc. Mais il est noyé de cheveux qui en frisures naturelles retombent et le couvrent. Ces cheveux m’ôtent l’expression qu’aiment les rêveurs allemands, mais ils me font beaucoup plus jolie et, d’ailleurs, un très grand front ôte beaucoup de finesse. Avec ces cheveux je suis plus Psyché, plus moi-même.
Hořela jsem, přestože jsem mluvila chladně. Vyčítala jsem si tu šílenost — ostatně, pomyslela jsem si, kdyby mi tu depeši za půl hodiny vrátili, odeslala bych ji znovu… Je to jen otázka času. Je to šílenost, mrzí mě, že jsem to udělala — ale čas ten nepříjemný dojem smaže. Budu se trápit tři dny a pak… ach ne, až do pondělí — a potom… Ach, jaká hrůza! Nemiluje mě, nepřijede, ani neodpoví, řekne to všem, bude se smát!… Ach, ne! Ach, proboha!
Je brûlais tout en parlant froidement. Je me reprochais cette folie, d’ailleurs, pensais-je, si on me rendait cette dépêche dans une demi-heure je l’expédierais encore... Ce n’est que question de temps. C’est une folie, je suis chagrinée de l’avoir faite, mais le temps effacera cette impression désagréable. Je me tourmenterai trois jours et puis... oh ! non jusqu’à lundi, et après... Oh ! quelle horreur ! Il ne m’aime pas, il ne viendra pas, il ne répondra même pas, il le dira à tout le monde, il en rira !... Oh ! Non ! Oh ! par pitié !
Teta odešla pěšky, já jsem se zavřela sama — a kdyby mě někdo mohl vidět, opravdu by mě považoval za bláznici. Přecházela jsem pokojem, sedala si, mluvila nahlas, vykřikovala, smála se, plakala — a nakonec jsem padla na kolena a prosila Boha, aby mě ušetřil nesnází z toho, co jsem udělala, dovolávala jsem se svého dobrého úmyslu… Byla to jen touha ho vidět… nebo spíše ne — vidět ho by bylo příliš krásné, ale čekala jsem, že dostanu dopis — to byl můj cíl… Ach, poslyšte: neměla-li jsem zlý úmysl, je to jen proto, že si myslím, že Bůh by nechal ztroskotat vše, co by kdo podnikl se zlou myšlenkou. Ten strach mě činí ctnostnou — ale myslím, že na to nemám žádnou zásluhu! Klečela jsem dál, líbala krucifix a modlila se k Bohu. Růženec14 má šedesát perleťových zrn15 — začala jsem je přebírat mezi prsty, pokaždé jsem se poklonila až k zemi, čelem na podlahu, a pokaždé jsem nahlas řekla: „Pane Bože, smilování!“
Ma tante sortit à pied, je m’enfermai seule et on me prendrait vraiment pour une folle si on avait pu me voir. J’arpentais la chambre, je m’asseyais, je parlais tout haut, je poussais des exclamations, je riais, je pleurais et je finis par tomber à genoux en implorant Dieu de faire que je n’aie pas d’ennuis de ce que j’ai fait, j’invoquais ma bonne intention... Ce n’était que le désir de le voir... ou plutôt non, le voir ce serait trop beau, mais je comptais recevoir une lettre, voilà mon but... Oh ! écoutez, si je n’ai pas eu de mauvaise intention c’est uniquement parce que je pense que Dieu ferait manquer tout ce qui serait entrepris avec une pensée mauvaise. Cette crainte me rend vertueuse mais je crois que je n’en ai aucun mérite ! Je restais toujours à genoux et baisant le crucifix et priant Dieu. Le chapelet a soixante grains de nacre, je me mis à les passer entre les doigts en me prosternant chaque fois, le front contre le plancher, et en disant chaque fois, à voix haute : Mon Dieu, grâce !
Třikrát jsem prošla celý růženec, vstala jsem omráčená, potácející se — ale klidnější. A tehdy mě napadlo, že jsem bláznice… ostatně každý říká, že jsem zvláštní, že nejsem jako ostatní — cítím to sama, cítím, že vše je ve mně zvláštní, od šatů až po mozek.
J’ai fait trois fois le tour du chapelet, je me suis relevée étourdie, chancelante, mais plus calme. Et alors l’idée m’est venue que j’étais folle..., d’ailleurs tout le monde dit que je suis étrange, que je ne suis pas comme les autres, je le sens moi-même, je sens que tout est étrange en moi, depuis les robes jusqu’au cerveau.
Takovou mě dělají ty dlouhé hodiny, které trávím psaním nebo sněním.
Ce sont ces longues heures passées en écrivant ou rêvant qui me rendent ainsi.
A tehdy se mi zdálo, že se chystám páchat ty nejohavnější věci — představovala jsem si je s naprostou přirozeností a cítila jsem, že mi nic nezabrání je spáchat — že pevný bod mozku, jenž je jeho středem jako pramen vlasů na temeni hlavy, který kadeřník splétá jako oporu pro účes — cítila jsem, že ten pevný bod mozku již neexistuje.
Et alors il me sembla que j’allais faire les choses les plus abominables, je me les représentais avec le plus grand naturel et je sentais que rien ne m’empêcherait de les faire, que le point fort du cerveau, qui en est le centre comme la mèche de cheveux sur le haut de la tête que natte le coiffeur pour en faire le point d’appui de la coiffure, je sentais que ce point fort du cerveau n’existait plus.
Možná bych skutečně zešílela, kdyby paní de Mouzay nezaklepala na dveře. Právě se vrátila ze zámku, kde strávila dva dny — je prý stejně krásný jako Versailles a patří jistému panu Mackenziemu — zámek Méréville16. Už dva dny jsem se chtěla vidět s tou ženou — byla jsem ráda; začala jsem s ní mluvit o všech těch lidech, jež znala v Římě. Najde se tolik co říci, když se mluví o společnosti, kterou člověk zná, s někým, kdo ji zná také. Je to prosté — ale pro mě, která jsem jako divoška, která žiji mimo vše, mezi dodavateli a rozličnými bolestmi — pro mě je to téměř zázrak.
Je serais peut être devenue folle en réalité si Mme de Mouzay n’avait frappé à la porte. Elle revient d’un château où elle a passé deux jours, qui est aussi beau que Versailles, et qui appartient à un M. Mackenzie, le château de Méréville. J’avais envie depuis deux jours de voir cette femme, j’étais contente, je me mis à lui parler de tous ces gens qu’elle a connus à Rome. On trouve tant à dire quand on parle de la société qu’on connaît à une personne qui la connaît aussi. C’est tout simple, mais pour moi qui suis comme une sauvage, qui vis en dehors de tout, entre les fournisseurs et les déchirements de toute sorte, pour moi c’est presque une merveille.
Pak přišla teta a Georges. Mluvila jsem stále bez přestání — nacházela jsem tisíce věcí, jež zajímaly de Mouzay, odpovídala na její otázky, smála se a žertovala.
Alors arrivèrent ma tante et Georges. Je parlai toujours et sans cesse, trouvant mille choses qui intéressaient de Mouzay, répondant à ses questions, riant et plaisantant.
Prohlíželi jsme si Antonelliho portrét — připadal nám nádherný.
On a regardé le portrait d’Antonelli, on l’a trouvé superbe.
A já jsem od rána přeskakovala z nerozhodnosti k odhodlání, z odhodlání k rozrušení, z rozrušení k malomyslnosti, z malomyslnosti ke zbožnosti, ze zbožnosti k šaškování a skeptickým úvahám — a teď, když jdu spát, jsem v neobyčejném zmatku a mám jedinou víceméně jasnou myšlenku: lásku k Antonellimu.
Et moi, bondissant, depuis ce matin, d’indécision en fermeté, de fermeté en surexcitation, de surexcitation en découragement, de découragement en dévotion, de dévotion en bouffonnerie et réflexions sceptiques, je suis arrivée au moment de me mettre au lit, dans un état excessivement confus, n’ayant qu’une seule pensée à peu près nette : celle de l’amour pour Antonelli.
Odpoví, napíše — copak mi neříkal a nepsal, že mě miluje! Ach, kdyby mě nemiloval, nikdy bych o tom nemluvila tak, jak mluvím — nikdy bych neřekla: miluji ho. Říkám to — a nemyslím to… zcela.
Il répondra, il écrira, ne m’a-t-il pas dit et écrit qu’il m’aimait ! Oh ! s’il ne m’aimait pas je n’en parlerais jamais comme j’en parle, je ne dirais jamais : je l’aime. Je le dis et je ne le pense pas... tout à fait.
Kdybych milovala, zbožňovala bych. Mohu zbožňovat jen bytost sobě podobnou, ale mně nadřazenou. A Antonelli… je to ubohé! Jsem do něj zamilována — a hlavně proto, že mě miluje. Ale neumím nic dělat napůl — trápím se pro ten rozmar jako pro pravou vášeň.
Si j’aimais, j’adorerais. Je ne puis adorer qu’un être comme moi mais supérieur à moi. Et Antonelli... c’est pitoyable ! Je suis amoureuse de lui, et surtout parce qu’il m’aime. Mais je ne sais rien faire à demi, je me tourmente pour ce caprice comme pour une vraie passion.
Poznámky
Pozn. překl.: Caccia-Club — ital. „lovecký klub“; exkluzivní římský džentlmenský klub. ↩
Laferrière — módní pařížská švadlena. ↩
Table d’hôte — společný hotelový stůl s pevným menu; méně výlučný než soukromé stolování. ↩
Types — postavy, lidské exempláře; sociologické pozorování 19. století. ↩
Gens très bien — dobře vychovaní lidé, lidé z lepší společnosti; třídní ukazatel. ↩
Společné spartské hostiny — syssitia; společné stolování předepsané Lykúrgem pro spartské občany. ↩
Fille légère — „lehká žena“; eufemismus pro ženu volných mravů. ↩
Santa Fé — španělsky „Svatá víra“; pseudonym, jímž Marie zastřela svou totožnost na telegramu. ↩
Comme il faut — náležitý, korektní, odpovídající svému postavení; ustálená výpůjčka z francouzštiny. ↩
Aplomb — sebejistota, vyrovnanost; vlastnost obdivovaná ve společnosti. ↩
Coiffure antique — antický účes; řecko-římský styl oblíbený v 70. letech 19. století. ↩
Rêveurs allemands — němečtí romantici; záliba ve velkém, nezakrytém čele jako známce intelektuálního génia. ↩
Psyché — postava řecké mytologie; ztělesnění duše, klasický ideál krásy. ↩
Chapelet — růženec; katolické modlitební korálky. ↩
Nacre — perleť; přepychový materiál pro růžencová zrna. ↩
Zámek Méréville — proslulé panství z 18. století jižně od Paříže s anglickým parkem. ↩