Pátek 7. července 1876

Caroline je anděl důvtipu — objednala jsem si u ní kapucínský kostým a ona ani brvou nehnula.
Byla jsem u Mouzay.
„Jaká škoda,“ řekla, „že přijíždíte o tři dny pozdě — byla bych vás představila své staré přítelkyni, hraběnce Garciaové, jejíž dcera je vdána za hraběte Antonelliho. Onehdy se ke mně přišla rozloučit a já jí řekla: ‚Víte, mám jednu mladou přítelkyni, která se možná stane sestřenicí vaší dcery — dvoří se jí jeden z mladých Antonelliů; jenže,‘ dodala jsem, ‚nemyslím si, že by jí připadal dost bohatý.‘ Nato mi hraběnka Garciaová řekla: ‚Žertujete, drahá? Ti Antonelliové mají nesmírné jmění — zdědili tři miliony po strýci bankéři, a kardinál má dvacet milionů, dvacet milionů!‘“
„No koneckonců, madam,“ řekla jsem, „ráda si vezmu toho mladého za podmínky, že se kardinál stane papežem.“
Ta výtečná žena mě považuje za zázrak, za génia hodného trůnu. Je tak upřímná, tak dobrá!
Když jsem se unavila objednáváním, zkoušením a vybíráním, jdeme na Champs-Élysées a potkáváme Durandovy. Dál Rémy na balkóně — poznal mě první a dal se do mávání rukama, načež jsem ho poznala i já. Mám tu smůlu, že jsem krátkozraká — naštěstí to na očích není vidět, jsou dobře otevřené a hezké.
Je strašně horko.
Po dost dobré večeři jsem šla do hotelového salónu, který je — jak je obecně známo — nesmírný a nádherný, a čekalo mě tam příjemné setkání — s Miss Riceovou, tou Američankou, kterou známe již dlouho. Je to korpulentní, veselá a milá osoba.
Myslím na Antonelliho příliš — tím, že živím svou fantazii, vytvářím si druhý život, jenž zastiňuje skutečný do té míry, že téměř přestávám mluvit — a v kočáře, místo abych se dívala na chodce, skládám si příběhy.
Ne že bych ho příliš milovala — ale právě on mě zaměstnává, on je pro tuto chvíli prvním kandidátem; a můj věk, horko a nuda, a možná i jakýsi čert, jenž mě popohání jako La Fontainova osla — ráda se oddávám snění.
S velkým potěšením jsem slyšela, jak de Mouzay říká, že rodinu Antonelliů znala před sedmi lety u Garciaových. Pietro měl tehdy šestnáct let — a já deset.
Vzpomínám si, jak mi Pietro říkával v těch chvílích smutku a malomyslnosti:
„Je to moje chyba, že jsem tak špatně vycházel se svými rodiči — oni nechtěli nic jiného než mě milovat; když mi bylo patnáct, šestnáct let, matka mě uváděla do společnosti, ukazovala mě v salónech, lichotili mi, nechávali mě mluvit, a rodiče mě považovali za budoucího zástupce rodiny. Vždyť moji bratři,“ dodával se smíchem, „moji bratři jsou tak malí, tak malí! Když jsem ve Vicenze potřeboval peníze, řekl jsem Židu, jenž mi je hodlal půjčit, že nemám čím splatit — a on mi odpověděl: ‚Buďte klidný, Excelence, rodiče zaplatí; vaši bratři jsou oškliví a malí, vaši rodiče vás potřebují, abyste zdokonalil rod Antonelliů.‘“
Paní de Mouzay si vzpomíná na hraběnku Antonelliovou jako na dosud mladou, velmi elegantní, velmi malou ženu, o níž se hodně mluvilo a která hodně chodila do společnosti.
Camilla Folchová se vdala v patnácti; Divoch má osmadvacet let — osmadvacet a patnáct, ne šestnáct, dělá čtyřiačtyřicet. Před sedmi lety jí tedy bylo pouhých sedmatřicet. Její manžel má čtyřiašedesát let!
To vše mě zajímá, zaměstnává mě.
Ach, kdy konečně skončí ten kočovný život po hotelích a obchodech? Kdy budu žít jako ostatní?
Když jsme bydlely ve vile d’Acquaviva, bylo nám tak dobře! Mé matky chodily do společnosti! Ovšem o nás se příliš nemluvilo, protože jsem byla ještě dítě — ale všichni k nám chodili.
Ach, smilování!
Nemohu na to myslet, aniž by mi to rvalo srdce!
Jsem nešťastná!
Pane Bože! Smiluj se nade mnou!

Poznámky

Costume de capucin — hábit kapucínského mnicha; neobvyklá zakázka maškarního kostýmu pro švadlenu. ↩
Grosse personne — v dobovém úzu „statná, plnoštíhlá osoba“; nikoli nutně hanlivě, spíše neutrální popis postavy. ↩
La Fontainův osel — narážka na bajky La Fontaina o oslu svedeném z cesty; Marie zde vyvolává obraz člověka popoháněného neodolatelným nutkáním. ↩
„Améliorer la race“ — eugenický slovník 70. let 19. století: zlepšit rodovou linii lepším sňatkem a plozením. ↩
Mes mères — „mé matky“; obvyklé Mariino označení pro maminku a tetu, které ji společně vychovávaly. ↩