Sobota 8. července 1876

Ta snění mě otupují! Nenávidím Paříž, protože tu jsem vždy jen proto, abych nakupovala — a to je od jedné hodiny až do večera vražedné!
Zdá se, že klobouček, který nosím, je velmi hezký. Nedávno mi Caroline řekla, že mě na Champs-Élysées sledovala jedna z nejelegantnějších pařížských žen a pak přišla za ní, Caroline, zeptat se, kde jsem ten klobouk koupila. Ten klobouk představuje malý špičatý košíček obrácený dnem vzhůru, s nabraným mušelínovým prýmkem kolem a velkým svazkem velkých růží s listy a větvičkami po straně.
Elegantky Paříže! Ach, to mi nelichotí — dosáhla jsem takového stupně elegance, že se mi nikdo nevyrovná. Nenosím ani samet ani krajky — ale můj způsob elegance je nesrovnatelný.
Miss Riceová je ke mně velice milá — ostatně se známe od prosince 1871.
Vracím se z Comédie-Française — dávali čtyři bezvýznamné malé hry, ale sehrané k dokonalosti.
Toužím co nejdříve být v Rusku, abych se zbavila těch snů, jež zahalují mou mysl jako železná síť.
Zahálka! Ale nejsem přece zahálčivá — vycházím, nakupuji, čtu, vždyť mám s sebou knihy. Kdyby to aspoň byla láska — ale je to jen zkažená mysl!
Byla jsem u Jouvina říci mu, aby Altamurovi poslal půl tuctu rukavic v krabičce z modrého saténu, podšité bílým saténem, se zlatými slovy: Neapolské dostihy 1876.
To je sázka, kterou jsem mu prohrála v Neapoli… Neapol — jak půvabné jméno, příjemné i na psaní — jaká půvabná vzpomínka. Nežiji přítomností, ale minulostí a budoucností. Hle, opakuji hloupost — vždyť to tak vypadá, protože přítomnost jakoby necítíme, zatímco minulost si dobře uvědomujeme a v budoucnost doufáme.
Ostatně — co je přítomnost? Vykřiknu: tu je! A hle — ne! Je to již minulost, neboť, jak řekl nevím kdo, okamžik, kdy mluvím, je již daleko ode mě.
Mezitím na mě Antonelli zapomíná. Jak si stěžuji, jak lituji sebe sama. Ta ubohá žena, ponížená a opuštěná bez lásky, jež chce opustit a zdá se, že je opuštěna. Která nemiluje a předstírá, že miluje, aby dopřála všelijakým lidem příležitost k triumfu. Ach, ta metoda je výtečná, uznávám — ale má málo trpělivosti a rozčiluje se tím, co si sama přála. Konec bude výtečný — ale je to tak zdlouhavé. To je nevýhoda té jezuitské metody — ale je třeba mít trpělivost, drahá.
Bylo by klidnější rovnou odmítnout — ale bylo by to obezřetné? Bylo by to moudré? Ne, protože… kdo ví?… Ve své situaci nesmím nic unáhlit. Ostatně nevím, zda mám toho milého kardinálova synovce odmítnout, nebo přijmout.
Nebylo nic oficiálního — tuto zimu uvidíme. Bude-li mě… stále milovat, máma si vyžádá informace od Viscontiho — a to bude mít právo učinit — a uvidíme. Nebude-li mě milovat, zůstane to jako dosud — ale aspoň si nebudu moci nic vyčítat, a to je již hodně. Zatímco kdybych našla lepší partii… no, tím lépe. Jenže naše postavení… Ach, především ho třeba zlepšit! Za každou cenu je třeba získat otce!
Kéž by mě Miloradovič nepožádal o ruku — nemohla bych odmítnout a přijmu ho, přitom si myslíc, že bych bývala mohla najít někoho lepšího.
To je riskantní. Takovýmto způsobem uvažujíc — kdybych dostala nabídku od krále, řekla bych si: když jsem našla krále, mohla bych klidně najít císaře. Ach, takto tedy uvažujete, dívko. Pozor na to.
Jenže Miloradovič je obdivuhodný — výtečný rod, miliony — a je sám. Žádní bratři ani sestry. Jen staří rodiče — to je vše.
Netrápme se předem, nepředbíhejme.
Ten Antonelli mě znepokojuje. Nemohu si zvyknout na ten charakter, na ten způsob, jakým miluje!
Nerozumím mu!

Poznámky

Ruche — nabíraný či skládaný látkový lem; kloboučnický termín.
Genre — styl, osobní způsob elegance; zde míněn její osobitý estetický ráz.
Théâtre-Français — Comédie-Française, francouzské národní divadlo.
Jouvin — proslulý pařížský rukavičkář, věhlasný kvalitními kozinkovými rukavicemi.
Méthode de jésuite — jezuitská metoda; vychytralá, trpělivá manipulace; antiklerikální stereotyp 19. století.