Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek, 29. června 1876

Ruské noviny oznamují smutek dvora v důsledku úmrtí velkovévody mecklenburgsko-střelického, manžela velkovévodkyně Heleny, dcery velkovévody Michala, strýce našeho Císaře. Oznamují také návštěvu prince Humberta a princezny Margherité v Petrohradě — při té příležitosti dvůr neopustí město jako bývá zvykem a Zimní palác bude proměněn v pravé letní sídlo.
Ta zpráva mě převrátila. Musím projet Petrohradem cestou domů — ale pokusím se najít jinou trasu. Nemám chuť se dusit závistí a zuřivostí. Máma říká, že tam je princezna Golicynová — ovšem, ta patří do světa... ale je zkrachovalá, nešťastná. Mám peníze — ale má ona vliv? Ach, je to smutné, tíživé, dráždivé! Můj otec má v Petrohradě styky, můj otec je maršálem šlechty... napišme mu.
Napsala jsem mu půvabný dopis — planoucí netrpělivostí a neklidem — a dala se do... balení šatů prostřednictvím Amélie. To je vždy krok k odjezdu, k mému cíli. Unavila jsem se pouhým pohledem na tu horu šatů. Marie-Antoinette, empire, Karel VII., středověk, Ludvík XV., židovský styl atd. — jsou tu všechny styly, neboť každý styl je postupně zbožňován. A pak kožichy, pláště, šátky, pásy, šály, almužničky, klobouky, střevíce. Střevíce například zasluhují pozornost. Je tu jeden pár černý s červenými podpatky, ostatní jsou bílé, ale různé látky a tvaru. Jsou tu také pantoflíčky z modrého brokátu, podšité saténem, s pásy antické výšivky — a ty obdivuji do té míry, že je nosím jen zřídka, abych je mohla mít na krbu jako ozdobu.
Všechny ty krásy toaletního umění budou bavit mou drahou princeznu. Ach — kdybych byla papežovou neteří! Je možné, že mám pochopení — a nic jiného! Belottiová touží jen po plese v Nice a po nápadníkovi jako pan Luccarini; Butovstiové... proč uvádět příklady. Vím jen, že všechny tyto dívky nemají jiné ambice, než dostat se na prefekturu — kdežto já, ubohá, mám všechny ambice, vše si dovedu představit — a nemám nic!
Ano, Antonelli mě miluje — kdyby mě nemiloval, choval by se jako dřív. Naopak — snaží se získat přízeň svých, snáší veškeré jejich jezuitské praktiky. „Ach, myslíte," říkával mi, „že je zábavné poslouchat hodiny rektorovy kázání nebo tatínkovo tlachání a pořád sklánět hlavu a říkat ano? Nebýt vás, netrpěl bych všechna ta mučení — ale miluji vás a musím je poslouchat, musím se tvářit vším, čím chtějí — protože jsem o vás vážně přemýšlel." Ostatně to říkat nepotřebuje — je to vidět samo od sebe, když se na věci dívá střízlivě.
[poznámka]
Čtoucí toto vše, začínám se smiřovat sama se sebou. Zcela se změnil. Miluje mě — a jsem to já, ubohá a marnivá, kdo ho nemiluje! Potrestejte mě, Bože, zasloužím-li si to — ale nechci lhát ani sobě samé, ani vám. Ano, jsem marnivá, jsem ctižádostivá — a to je příčina mé bídy. Ale jsem dobrá, jemná, štědrá, velkodušná. To mi nikdo nerozporuje.
Ta ubohá Collignon, která za mou pohostinnost a dobrotu mě pomlouvá — a já jí znovu nabídla, aby se vrátila ke mně, protože je chudá, vydává svůj poslední peníz nastřádaný za čtrnáct let práce. Mám mnoho takových příkladů k citování — neměla bych to dělat — ale je třeba to vědět, aby byly omluveny moje ohavné vášně. Kdo řekl, že ctižádost je ohavná vášeň? Ten člověk je blázen nebo Diogenes-jezuita.
Chtěla bych milovat, pomyslela jsem si dnes ráno — milovat celou duší, abych pochopila... Vzpomínám, jak na mě Pietro hleděl, jak se mu třásly rty, když říkal: „Miluji vás" — jak jeho oči byly rozjitřeny a unešeny, když držel mé ruce ve svých den před mým odjezdem, a jak jsem se mu usmívala jako odpověď na všechny ty plány do budoucna. To on nakonec miloval — a to já jsem se nechávala milovat, pociťujíc jen potěšení okamžiku — ale přivlastnila jsem si všechny city, které jsem u něj předpokládala.
A to jsem já, kdo psal záznam z 7. června? To jsem já, kdo vytýkal Antonellimu vše, co by měl vytýkat mně? Ano — rozuměla jsem všem těm rozjitřeným citům a zuřila jsem, že si dovolil je nemít.
Ach — chtěla bych milovat, abych zažila vše, co chci, aby zažívali ostatní. Milovat člověka, jenž mě miluje — a ne přelud. Ale v tom okamžiku mých úvah mi přišlo na mysl, že láska, jak ji chápu, je obětování všeho, bude-li třeba — to jest milovat člověka, nikoli jeho jmění nebo jméno. Pak bych nemyslela na všechny ty zlaté sny, opustila bych je — a co je horší — opustila bych je bez lítosti, protože by ty sny ztratily veškerou přitažlivost. Neboť tak se miluje, ne? Nu, při té myšlence mě tak jalo leknutí, že jsem se přežehnala a prosila Boha, aby mě ušetřil toho mrzutého údělu. Raději být zamilována jako nyní. Člověk je stejně šťastný a neobětuje nic. Nerimuje snad zamilovaný se šťastným?
Srdce je právě tak plné a lehčí. Jistě přijde chvíle, kdy budu myslet jinak — budu si myslet, že to, co říkám nyní, je špatné. Ale tehdy se budu mýlit — a nebudu to mýlení cítit!... Ach, doufám, že to nikdy nepřijde. Doufám, že nebudu mít co dočinění s těmi láskami, jež vysušují — jako v románech.
Budu zamilována — budu plakat, vzdychat, smát se — a to je vše. Čeho se bojím, jsou zmařené rozmary — pro zmařený rozmar se cítím schopna největších bláznovství, stejně jako pro skutečnou vášeň — leda by mě utěšil jiný rozmar.
Den, kdy nebudu moci být utěšena — to bude Láska: ignota avis. Neboť to, co jsem prožila, není láska tak, jak ji popisují — a přece si myslím, že ano. Jenomže můj charakter není charakter hrdinek Waltera Scotta — nejsem citlivka, s láskou nejsem věčná. Vivere — gaudere.
Miluji muže — ale aniž bych přestávala ho pokládat za druh zábavy nebo zisku, za nebezpečné nebo užitečné — a zvláště příjemné — zvíře. Ach, to je vpravdě příšerné!
Styděla jsem se, že jsem se tak vychloubala svou krásou a půvabem atd. — bála jsem se, že mi Antonelli bude hozen do tváře jako důkaz opaku. Ale vidíte konečně, že mě miluje — jsem tedy krásná, někdo mě tedy miluje. Zašla jsem příliš daleko — jinak by to byl jen další výboj. Někdo mě miluje. To jsou tři v Římě.
Zkusí-li mě Antonelli přestat milovat — vrátím se hledat čistou lásku!
Ale — nepopírám to — bezpochyby čistá láska, oddaná, pohlcující ducha i srdce — ano — u druhých. A jsem dokonce velmi rozhořčena, když mě někdo takto nemiluje. Udivilo mě dokonce, že si Bruschetti po mém odmítnutí nepustil kulku do hlavy. Ale ten člověk je pouhý pytel! Fuj! Ano — to vše u druhých. A jsem nadmíru zarmoucena, nenajdu-li tu čistou lásku — tu lásku Raoula de Bragelonne: zarmoucena, uražena, zraněna. Co se mne týče — to je jiné.
Doufám, že mi Bůh nepošle tu nudnou lásku jako trest za mé přestupky. Ostatně snad by mi vrátila klid tím, že by mě pohltila. Ale nechci ji — bojím se jí — nenávidím ji! Chci milovat tak jako nyní — ostatně tomu vůbec nerozumím. Láska a ctižádost jsou u mne jedno — jako tělo a duch. To je pravda.

Poznámky

Pozn. překl.: Velkovévoda Jiří Meklenbursko-Střelický (1824–1876), manžel velkokněžny Kateřiny Michajlovny Ruské. Zemřel v červnu 1876. ↩
Pozn. překl.: Jít na prefekturu — tj. vdát se; civilní obřad se konal na prefektuře. ↩
Pozn. překl.: Ve francouzštině se amoureux (zamilovaný) a heureux (šťastný) rýmují — vtipná slovní hříčka ztotožňující lásku se štěstím. ↩
Pozn. překl.: Latinsky „neznámý pták" — Marie míní, že pravá láska je pro ni neznámý, snad mytický tvor; nikdy ji nezažila. ↩
Pozn. překl.: Latinsky „žít — radovat se" — heslo epikurejské životní filosofie, k níž se Marie občas přihlašuje. ↩
Pozn. překl.: Raoul de Bragelonne — postava z Dumasova románu Vikomt de Bragelonne (1847–1850), vzor absolutní romantické věrnosti a čisté lásky. Marie používá ho jako symbol ideální, sebe obětující lásky — přesně takové, jakou sama nedokáže dávat. ↩