Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí, 26. června 1876

Po každé hodině zpěvu se cítím lépe. Ale dva roky! Dva roky klidného života plynou jako dva dny — ale dva roky života jako je ten můj!
Cresci mi přinesl pozdravy od „pana Émila". Nedávno Galula potkal mámu a řekl jí, že všichni vědí, jaký hlas mám, a kdy jsem vzala první hodinu atd. atd.
Ano — bude-li můj hlas sledovat přirozený vývoj... Hleďte, jsou dny, kdy se mi zdá, že ho nemohu vychválit dost, a jiné, kdy se mi zdá, že jsem o něm neřekla nic.
Jaký déšť! Člověk by si myslel, že je říjen. Hřmí a nebe plno blesků — a já, zahálčivý tvor — se při psaní dívám do zrcadla. Nic jako šaty ve stylu Beatrice s volným výstřihem, bez ozdob, s odhalenou šíjí. Sebemenší pohyby krku jsou tak půvabné — člověk je úplně jiný než v těch šatech, těch řasení, těch ozdobách. Botkin mi lstivě zmínil můj krk — vpravdě, pro malíře jsou ty světlé a jemné tóny vzácný nález.
Moje matky mi přinesly partituru Ruy Blase, o niž prosím od včerejška — a zatímco předčítám velkou árii druhého aktu, žádají mě o dovolení jet do Monaka. To je k nezaplacení. Dělám nespokojené grimasy — ale máma tu dovolenou dostane s poukazem na brzký odjezd tetiny se mnou: „Bude to naposledy."
Ještě chvíli jsem zpívala sama, pak s Collignon, která mě doprovázela, pak jsem četla — pak jsem nevěděla, co si počít. Déšť ustal a vysvitlo slunce; otevřela jsem všechna okna. Ženy z Rue de France vykoukly ze svých oken a z obchůdků, usmívaly se na mě a ukazovaly mi všechna svá miminka, posílaly mé adrese vzdušné pusy. Dojemná popularita!
Zazvonil na dveře ve zdi listonoš — opět znalý z pěti let: „Je tu dopis pro vás, slečno — z Říma." — „Ach! No!" — „Madame... máma mě potkala a řekla, abych ho dal přímo vám." — „Dejte ho, dejte, zazvoňte na dveře domu — ještě, silněji — zvonit!"
Vyskočila jsem na schody vstříc muži, jenž mi s úsměvem podal dopis a Le Figaro. — „Dina, slečno Collignon — dopis!" zvolala jsem celá radostná. „Ten proklatý generál — jak to předpověděl!" — „Řím — z Říma!" křičela Dina. „No tak?" — „Ach ne, počkejte — nejdříve si to musím přečíst. Generál mi předpověděl nepříjemnost."
„A já jdu s tebou!" zvolala Dina a pronásledovala mě až do mého toaletního kabinetku (který je pravý boudoir), kde jsem si sedla před stůl, jenž mi zatím slouží jako psací — bez dechu, s třesoucíma rukama a červenými tvářemi. Bála jsem se nové hrůzy a generálova předpověď mi byla ještě velmi živá. „Tak čti, čti," říkala Dina celá vzrušená a zvědavá. „Nebudu číst před tebou!" zvolala jsem — abych si dodala odvahy.
Ale protože zůstala, četla jsem před ní potichu. Bála jsem se, že to bude nějaká urážka — nedokázala jsem si představit jaká, ale všeho jsem se bála, když jsem trhala obálku. Papírek malého formátu zvýšil mé obavy; nevím proč — uklidnila jsem se teprve po přečtení. Tento dopis je náležitě připnut tenkým špendlíkem k jednomu z listů dnešního deníku — jako všechny ostatní listy, jež jsou zajímavé.
Byla jsem tak šťastná a tak rozzuřená a tak dojata, že jsem vyskočila do Dinina pokoje a volala: „Slečno Collignon, slečno Collignon — pojďte! Mstím se na tom ničemovi tím, že ukážu jeho dopis všem! Ach — on si myslí, že dělám tajnosti! Dělala bych, kdyby to byl někdo jiný — ale o tohoto nestojím! Hleďte — podívejte se — čtěte — je mi to jedno!" — „Marie, Marie, to není dobře," řekla Collignon. — „E altro!"
„Ale co říká?" ptala se Dina. Ale ve chvíli, kdy jsem měla číst nahlas, zjistila jsem, že jsem příliš dojata, příliš se třesu. „Nic," řekla jsem. — „Ale ty křičíš a pak říkáš: nic!" — „Bylo třeba psát dopis, aby mi toto řekl," říkala jsem jako sama sobě, „vpravdě jsem vždy pokládala toho chlapce za trochu bláznivého — a skutečně jím je." — „Čti, Marie." — „No tak, Marie — čtěte."
A přečetla jsem, co následuje — jenomže pro záznam sem překládám, protože originál je tam připnut: [ITALSKÝ DOPIS PŘIPNUTÝ K SEŠITU] „Nacházím se v jednom z těch okamžiků tak pro mě osudových, během nichž se nemohu přemoci a jsem nucen vám říct: miluji vás a potřebuji úlevu jediného slova od vás — byť jen písemně. Pietro. P.S.: Odpustíte mi takovou troufalost? Doufám v to."
Alespoň je dopis vkusný a nepodobá se Bruschettiho sladkostem. — „Chudák chlapec!" zvolala Collignon. — „Ó Pietro," řekla Dina. — „O canaglia!" zvolala jsem, okouzlena, nadšena, opíjená.
„Ale," pokračovala jsem, „jestli si myslí, že mu napíšu! Ach, ovšemže! Abych poskytla svědectví proti sobě a těm proklatým kněžím! Těm ničemům!" — „Marie, nechováte se dobře — nepochybně jste toho ubohého člověka povzbuzovala; je to špatné. Nesmí se žertovat s pravým citem — je tak vzácný, tak cenný, a pak je to nebezpečné — smějíce se, můžete lidi učinit nadmíru nešťastnými!" — „Slečno Collignon — kdybych se řídila vašimi radami ohledně svých nápadníků, musela bych buď vždy zůstat sama a nudit se, nebo milovat všechny."
„Ostatně jsem z toho dopisu okouzlena — pojďte, budete mě doprovázet. Ruy Blas je Antonelliho opera — zpívejme ho, dokud ho miluji, neboť zítra snad budu milovat Audiffreta a budu chtít zpívat Mignon. Od včerejška mám podivnou slabost pro Audiffreta." — „Taková bláznivá!" řekly Collignon a Dina.
Zpívala jsem — pak jsem šla zpátky do svého pokoje a tehdy se ve mně odehrálo něco nevylíčitelného; každé slovo toho dopisu bylo jako ostrý a rozkošný úder, jenž mě zasahoval do srdce a rozezníval slastí každé vlákno mého bytí.
Co mu odpovědět? Miluje mě — je nešťastný! Ale nejdříve splňme slib generálovi a pošleme mu lístek tohoto znění: „Generále! Senzační dopis dorazil. Schreck nastal. Ať žije čaroděj! Děkuji."
[poznámka]
Ale to je přece rozkaz dne! Odpovím mu — Antonellimu — těmito prostými slovy: „Jste bídák!" Ne. Přemýšlela jsem o tom až do večeře.
„Našla jsem odpověď," řekla jsem. — „Na co?" zeptal se dědeček. — „Na Antonelliho dopis." — „On ti píše?" — „Ano." — „Ach, ach — on ti píše?"

Poznámky

Pozn. překl.: „Sournoisement" — nenápadně, postranně; Botkin, sám malíř, ocenil Mariinu šíji přes bok, jako by šlo o čistě estetickou poznámku. ↩
Pozn. překl.: Šaty ve stylu inspirovaném Dantovou Beatricí a prerafaelitskými malbami: volné, splývavé, s nízkým či otevřeným výstřihem, odmítající těsně utažené dobové módy. ↩
Pozn. překl.: Ruy Blas — opera italského skladatele Filippa Marchettiho (1869) podle Victora Huga. Marie si ji spojuje s Pietrem Antonellim. ↩
Pozn. překl.: Italsky „a co víc! / a ještě k tomu!" — výraz pohrdavého souhlasu či výkřik, který Marie spontánně pronáší. ↩
Pozn. překl.: Marie originál Pietrova italského dopisu skutečně připnula do sešitu. Výjimečná dokumentaristická přesnost, s níž přistupuje k zápisům svého deníku. ↩
Pozn. překl.: Italsky „Ó ničemo!" — Marie to říká s ironickým obdivem; je zároveň rozhořčena i unešena. ↩
Pozn. překl.: Německy Schreck — leknutí, šok; odkazuje k Bibiho předpovědi z 22. června. ↩