Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý, 27. června 1876

„Ano — a našla jsem odpověď: Nihil. (Myslím, že to slovo se píše nighil.) Nic vůbec."
„Ano," říkám, „nesmíš odpovídat, nesmíš psát. Ostatně to jen přidá na tvé hodnotě — lidé milují více, co je nedosažitelné, věř mi."
„Dědečku! Dědečku!" zvolala jsem s vyvalenýma očima. „Pokládala jsem vás za hloupého — a hle, zjišťuji, že máte rozum! Ale vždyť vy máte hodně rozumu, dědečku!" Ubohý stařec pro formu zahrozil — ale byl zjevně spokojen s tou drsnou pochlebností.
Tak tedy — neodpovím mu. Není to tím, že bych se bála zkompromitovat — vždy se najde způsob jak psát... dokonce tiskacím písmem — ale nenapíšu mu, protože mě dost trápil, takže i já ho trochu pomučím. Ostatně to může být past, sázka s Torlonií: vsadil se, že ode mne dostane dopis. Fuj!
Nechápu toho člověka. Dovolila jsem mu psát — přímo jsem ho o to prosila. Bylo domluveno, že mi bude psát každý den — jakési deník svého života — a dále bylo domluveno, že mu — ať se stane cokoli — já nenapíšu ani slovo. A teď se mě ptá, zda mu odpustím troufalost, s níž si dovolil napsat, a prosí mě, abych psala já!
Past nebo pravda — neodpovím. Mám plné právo cítit se zraněna; ostatně mohu být již pryč. Bude to záloha na sumu mučení, která mu patří. A hle — můj génius mi vyčítá tuto zákeřnost. Je to vůbec zákeřnost? Miluje mě skutečně — záleží mu na mně? Nevadí — mlčme.
„Miluje-li tě skutečně," řekl dědeček, „je-li opravdu zaujat — ta malá drsnost ho nezastaví; jen tě bude milovat víc; dobře ví, kde tě najít. Neboj se a věř mé zkušenosti. Obtíže vzrušují. Přísnost — nedosažitelnost — vzbuzuje úctu, lásku a touhu."
„Dědečku, mluvíte jako anděl — jsem vašeho názoru a sama bych to neřekla lépe." Přesto — potřebuji zapsat dědečkova slova, číst je znovu a znovu a připomínat si je v každé chvíli — i vzpomínat, co jsem sama řekla na toto téma v Římě (po příjezdu) — abych si udržela ty dobré dispozice; neboť kolísám, lituji, cítím se shovívavá. Je nešťastný. Zatracené srdce, zatracená slabost!
Slyšíc, jak se moji vrací, šla jsem se k nim přidat na večeři v pavilónu a sdílet s nimi dopis. Walitský se smál a tleskal jako dítě. Teta zadržuje úsměvy pod povýšeným výrazem, máma se usmívá otevřeně. Smějeme se, jsme spokojeni, děláme plány. Walitský chce zítra odpovědět na sobotní dopis. Zakazuji mu to. — „A proč?" Zopakovala jsem tatínkova slova.
„To jsou hlouposti," odpověděl mi někdo, „Walitský má právo psát komu chce." — „Ale," přerušila teta, „říkáte, že se o nás psaly sprostoty — jak se tedy stalo, že se nic takového neřeklo o Lőbeckovi, jehož teta strávila zimu v Nice a stýkala se se vším tím světem?" — „Jednoduše," řekl Walitský, přecházeje znovu k Petrovi, „jednoduše rodiče mu nedávají peníze — nemůže tedy přijet do Nice se sto franky."
„Ne — poslyšte, já ten tvor nechápu; dovolím mu psát, on toho dovolení vůbec nevyužije, a teď se omlouvá za tu troufalost!" — „Ale," pokračoval Walitský, „on chtěl přijet osobně — napsal mi to, chudák! Chtěl přijet; není to jeho vina, že nemůže!" — „Chudák Pietro!" — „Chudák Antonelli!" — „No tak, litujte ho! Vy jste do něj všichni zamilování." — „Samozřejmě, já ho mám rád," řekl Walitský.
Koneckonců žertujeme nejrůznějšími způsoby na totéž téma — ale říkám jim, že se chci vdát, abych měla dostihové koně, šperky, paláce — udělat ďábelský povyk — a nikoli abych spřádala dokonalou lásku s ledajakým zvířetem. „Vězte," říkám konečně, „že lásku dostanete za nic — někdy nám ji dokonce zaplatí, kdežto..." „Ostatně," pokračovala jsem, „nevydám se, protože se chci stát zpěvačkou." A hle — všichni jsou tou novou myšlenkou vyděšeni.
„Walitský, příteli — nepište tomu štchenokovi z Říma." — „Napíšu mu, že odjedu za týden — pochopí; dávám mu tedy týden." — „Ach!" zvolala jsem, „kdyby mohl přijet, až mě tu nebude!" — „To je tvůj charakter — pořád si tropíš žerty."
„Madame — poslyšte, co řekl Publilius Syrus ve starověku: ‚Milenec je jako pochodeň: čím více s ní třeseš, tím více hoří.' A La Rochefoucauld v novověku: ‚Nepřítomnost zmenšuje prostřední vášně a zvětšuje velké — jako vítr hasí svíčky a rozdmýchává oheň.' Nepřipouštím, aby pro mne někdo měl vášně prostřední; pokud jde o velké — odvolávám se na oba mudrce, které jsem právě citovala. Ostatně mě vždy těší mučit někoho."
Ráno ke mně přišla sestra Thérèse a přinesla mi pozdravy od matky představené. Zůstala s otevřenou pusou před papežovým portrétem s proslulým Pax vobis, jejž nám obstaral Visconti. — „Ostatně," říkám, „mám také fotografii kardinála Antonelliho s jeho podpisem — hleďte." — „Ach!" zvolala stará řeholnice, „vždyť kardinál Antonelli je protektorem našeho kláštera — máme dva domy v Římě. Och!" dodala, prohlížejíc fotografii, „jaká svatá tvář — je to světec, světec!" A políbila portrét.
„Vskutku," řekla jsem a kousala se do rtů, „je to světec." — „Ach, ovšem!" Přistoupila jsem k stolku a vzala fotografii toho nevázaného kardinála. — „Hleďte, sestro — vezměte si tuto." Myslela jsem, že se rozpadne v díkůvzdáních.
Posadila jsem ji a vedla jsem s ní dle svého zvyku spoustu nesmyslů promíchaných zbožností. Antonelliho ctitelka mě právě učila říkat růženec, když ohlásili Cresciho a musela jsem ji opustit. Tak tedy — můj klášter se ukázal být pod ochranou kardinála-diakona.
Nastrojila jsem se do šatů z extra jemné vlny — celých vzdušných, celých řasených — podobných šatům sochy Agrippiny na Kapitolu — jenomže místo aby paže prošly do rukávů, prostrčila jsem je dvěma otvory ušitými trochu nad loktem na vnitřní straně paže (vyjadřuji se nejspíš špatně), takže rukávy zůstaly vlát. Přidala jsem ještě klobouk a almužničku a odešla s celou rodinou doprovodit Collignon, která odjíždí ve dvě hodiny. Odtud jsme šli k Bienmüllerovi, fotografu Jeho Veličenstva, a já čtyřikrát pózovala.
Vzala jsem cíp svého přehozu a přikryla si jím hlavu — což spolu s výškou klobouku vytvořilo půvabný efekt, rámující obličej širokými průsvitnými a elegantními záhyby. Pózovala jsem sedíce na skále, hlava opřená o loket, paže nahá a šíje ponořená do tak jemného stínu bílé vlny. Šaty Agrippin, závoj jako u řeholnice... emancipované, podpatky Ludvíka XV., sedíc na skále! Ujišťuji vás, že efekt je půvabný. Po tom, co jsem hodinu upadla do světáckosti tím, že jsem se s fotografem a jeho paní dala do důvěrností, vrátila jsem se a podali mi Le Figaro — název prvního článku mě přiměl usmát se překvapením; přečetla jsem ho a pečlivě vystřihnuvši, připínám ho zde.
[Následuje článek z Figara o kardinálovi Antonellim, doslovně přepsaný v deníku]
Collignon litovala Pietrova osudu a radila mi, abych se dobře rozmyslela a řekla mu ano nebo ne — místo abych vláčela a mučila. — „Pošlu-li ho pryč, dáte mi jiného?" — „Ne," řekla teta, „ale dokud budete mít tohoto, jiného mít nebudete." Snad má pravdu — a já jsem již přemýšlela o promluvě k jeho propuštění, když článek z Figara přišel a převrátil veškeré tyto úvahy.
Přečtěte ho a pochopíte vše. Co se mne týče — jak jsem četla, stále více jsem cítila lásku k Petrovi. Neteř papežova! A jakého papeže! A Collignon mi radí, abych se rychle rozhodla. — „Na dvou stoličkách sedět nelze," říká, „uprostřed se spadne."

Poznámky

Pozn. překl.: Latinsky „nic" — Marie si není jistá pravopisem (správně nihil), ale záměr je jasný: absolutní mlčení jako odpověď. ↩
Pozn. překl.: Rusky štchenok (щенок) — štěně, štěňátko; laskavá přezdívka pro Pietra, kterou Marie používá rusky. ↩
Pozn. překl.: Obě citace jsou autentické. Publilius Syrus (Sententiae, 1. st. př. n. l.) — sbírka latinských maxim. La Rochefoucauld, Maximes (1665), č. 276. Marie je zřejmě zná nazpaměť. ↩
Pozn. překl.: Latinsky „Pokoj vám" — papežské požehnání. Fotografie či tisk Pia IX. s tímto nápisem. ↩
Pozn. překl.: Kardinál-jáhen (kardinál-diakon) — jeden ze stupňů kardinálského sboru. Kardinál Giacomo Antonelli tuto hodnost zastával po celou svou kariéru, neboť nikdy nebyl vysvěcen na kněze. ↩
Pozn. překl.: Agrippina mladší — matka císaře Nerona — je zobrazena v antické drapérii v několika sochách v Kapitolských muzeích v Římě. Marie tento styl volně napodobuje jako estetický odkaz na antiku. ↩
Pozn. překl.: Mariina fantazie: kdyby si vzala Pietra Antonelliho, synovce kardinála Giacoma Antonelliho (jenž byl fakticky mocí za papežským trůnem), mohla by být titulována „neteří papežovou". ↩