❦
Sobota, 24. června 1876
Čekala jsem, až mě zavolají k obědu, když Walitský přiběhl celý udýchaný, aby mi řekl, že dostal dopis od Antonelliho. Prudce jsem zčervenala, a aniž jsem zvedla oči od knihy, kterou jsem četla: „Dobře, dobře,“ řekla jsem, „a co vám píše?“ „Nedávají mu peníze — ostatně nevím, uvidíš, pojď.“Samedi 24 juin 1876
Dávala jsem si dobrý pozor, abych nespěchala dolů — styděla jsem se ukazovat tolik zájmu — a i kdybych chtěla, nemohla jsem, tak jsem byla rozrušena a třásla se. Takže jsem se včera nemodlila nadarmo — ale udržovala jsem se co možná v neutrálních pocitech, abych nebyla příliš zarmoucena ani zklamána. Proti zvyku jsem seděla u stolu první — polykala jsem... svou netrpělivost — a nic neříkala.
Je me suis bien gardée de m’empresser de descendre, j’avais honte de montrer tant d’intérêt et, le voudrais-je que je ne le pourrais, tant j’étais émue et tremblante. Alors ce n’est pas en vain que j’ai prié hier, mais je me maintins autant que possible dans des sentiments neutres pour ne pas être trop chagrinée ni trop désappointée. Contre l’habitude je fus la première à table, mangeant... mon impatience, mais ne disant rien.
„Je pravda, co mi Walitský řekl?“ zeptala jsem se konečně. „Ano,“ odpověděla teta, „Antonelli mu píše.“ „Walitský, kde je ten dopis?“ „U mne.“ „Dejte mi ho.“ Ale místo aby mi ho dal, začal dělat tajemnosti a dráždit mě. Takže jsem, abych trochu nahnala strach, musela hodit na zem sklenici a příbor.
— Est-ce vrai, ce que Walitsky m’a dit ? demandai-je enfin. — Oui, répondit ma tante, Antonelli lui écrit. — Walitsky où est la lettre ? — Chez moi. — Donnez-la-moi. Mais au lieu de me la donner il se mit à faire du mystère et à me taquiner. De sorte que, pour donner un peu de peur, je dus jeter par terre un verre et mon argenterie.
Teta se rozkřičela a já řekla, že mě nesmějí rozčilovat — v tu chvíli přišla máma a dala mi za pravdu, což by mohlo vypadat podivně, kdyby neznala tu ukrutnou rodinnou zvyklost dráždit lidi až do zuřivosti. Když Collignon, dědeček a Walitský odešli z jídelny, požádala jsem znovu o ten dopis — a když mi řekli, že je u Walitského, vstala jsem, abych šla prohledat jeho pokoj. Tehdy mi ho máma šla přinést — byl u ní.
Ma tante hurla et je dis qu’il ne fallait pas m’exaspérer, en ce moment arriva maman et me donna raison, ce qui pourrait paraître baroque si elle ne connaissait pas cette habitude féroce de la famille, de taquiner les gens jusqu’à la rage. Quand Collignon, papa et Walitsky furent sortis de [la] salle à manger, je demandai encore cette lettre et comme on me dit qu’elle était chez Walitsky je me levai pour aller fouiller dans sa chambre, alors maman alla me l’apporter, elle était chez elle.
Ten dopis je datován 10. června — ale protože Antonelli napsal prostě Nizza, putoval nejprve do Nizzy v Itálii, než dorazil sem.1 Omlouvá se, že tak pozdě odpovídá na laskavý telegram pana doktora — ale, říká, celou tu dobu prosil rodiče, aby mu dovolili přijet. Všechno jeho úsilí bylo marné — nechtějí o tom ani slyšet, takže přijet je mu naprosto nemožné; nezbývá mu než naděje v budoucnost, „která je vždy nejistá.“
Cette lettre est datée du 10 juin, mais comme Antonelli a écrit Nizza tout court, elle fit le voyage à Nizza en Italie avant d’arriver ici. Il s’excuse de répondre si tard à l’aimable dépêche du docteur, mais, dit-il, j’ai employé tout ce temps à demander à mes parents de me laisser venir. Mais tous ses efforts ont été vains pour obtenir cette permission, ils ne veulent pas absolument entendre parler de cela, de sorte qu’il lui est absolument impossible de venir, il ne lui reste que l’espérance de l’avenir « qui est toujours incertain ».
Dopis je italsky — čekalo se na překlad — ale neřekla jsem ani slovo, se strojenou pomalostí jsem sebrala vlečku, aby si nikdo nemyslel, že se dusím a prchám, vyšla jsem z pokoje, přešla zahradu s klidem na tváři a peklem v srdci.
La lettre est en italien, on s’attendait à une traduction, mais je ne dis pas un mot et ramassant ma traîne avec une lenteur affectée, pour qu’on ne pensât pas que je fuyais suffoquée, je sortis de la chambre et traversai le jardin le calme sur le visage et l’enfer dans le cœur.
Ó Bihovetz! Takže se kartám věřit musí! Šla jsem pomalu, ale mysl mi běžela, vířila — myšlenky přicházely jedna na druhou, bojovaly spolu a přiváděly mě k šílenství.
O Bihovetz ! faut-il donc croire les cartes ! Je marchais lentement mais mon esprit courait, tourbillonnait ; les pensées arrivaient l’une sur l’autre, se combattaient et me rendaient folle.
Vypadá to, jako by odpovídal na prosbu! Vypadá to, jako by říkal, že je vše skončeno a přijímá to tak! To není odpověď na žertovný telegram přítele z Monaka — je to odpověď mně, je to oznámení... A to mně — mně, která jsem se vyšplhala na pomyslnou výšinu a s pohrdlivě protaženými rty si říkala, co si počnu „s tím chlapcem“ — mně to říká! Mne odmítají! Mne, která jsem chtěla odmítat!
Il a l’air de répondre à une supplication ! Il a l’air de dire que tout est fini et qu’il l’accepte ainsi ! Ce n’est pas une réponse à un télégramme d’ami de Monaco, pour rire, c’est une réponse à moi, c’est un avis... Et c’est à moi, à moi, qui, montée sur une hauteur imaginaire, me demandait en allongeant dédaigneusement les lèvres ce que j’allais faire « de ce garçon », c’est à moi qu’il dit cela ! C’est moi qu’on repousse ! Moi qui voulais repousser ! !
Naděje v budoucnost, mé plány — to vše směřovalo jen k pokusu: pokusila jsem se, a ukázalo se, že nic není! Slušní lidé mě pokládají za nehodnou — musím se tedy stát darebačkou! Zemřít? Bůh to nechce. Stát se zpěvačkou? Nemám ani dost zdraví, ani dost trpělivosti. Co tedy — co?
L’espoir dans l’avenir, mes plans, tout cela allait jusqu’à un essai, j’ai essayé et il m’est prouvé qu’il n’y a rien ! Les honnêtes gens me jugent indigne, il faut donc que je me fasse coquine ! Mourir ? Dieu ne le veut pas. Devenir chanteuse ? je n’ai ni assez de santé ni assez de patience. Alors quoi, quoi ?
Vrhla jsem se do křesla a s očima hloupě upřenýma do prázdna jsem se snažila pochopit dopis, přemýšlet o něčem. „Chceš jít k somnambule!“ zavolala máma ze zahrady. Ukradli jí třicet metrů sametu — a aby zjistila, kdo je zloděj, Collignon poradila navštívit somnambulu.2 „Ano,“ odpověděla jsem a vstala celá strnulá. „Kdy?“ „Hned teď.“ Cokoli, cokoli, cokoli — jen abych nezůstala sama v tom šílenství — jen abych před sebou utekla.
Je me jetai dans un fauteuil et, les yeux stupidement fixés dans le vague, tâchai de comprendre la lettre, de penser à quelque chose. — Veux-tu aller chez la somnambule ! me cria maman du jardin. On lui a volé trente mètres de velours et, pour savoir qui est le voleur, Collignon a conseillé de consulter une somnambule. — Oui, répondis-je en me levant toute raide. — Quand ? — A l’instant même. Tout, tout, tout, pourvu de ne pas rester seule à m’affoler, pourvu de me fuir moi-même.
Somnambula byla pryč — dali nám adresu jiné, ta také byla pryč. Toto pobíhání v horku mi neudělalo ani dobře ani zle; vzala jsem hrst cigaret a svůj deník s úmyslem otravovat si plíce a zároveň psát žhavé stránky — ale zdálo se, že mě opustila veškerá vůle; šla jsem vzpřímeně a pomalu jako ve snu k posteli, lehla si, jak jsem byla, a zatáhla krajkové závěsy.
La somnambule se trouve partie, on nous donne l’adresse d’une autre, celle-là aussi est partie. Cette course par la chaleur ne me fit ni bien ni mal, je pris une poignée de cigarettes et mon journal avec l’intention de m’empoisonner les poumons tout en écrivant des pages incendiaires, mais toute volonté semblait m’avoir quittée, je marchai droite et lente comme dans un rêve vers mon lit et me couchai tout d’une pièce en tirant les rideaux de dentelle.
Nelze vylíčit mou bolest — ostatně přichází chvíle, kdy člověk neumí už ani naříkat. Rozdrcena tak jako já — nač si mám podle vás stěžovat? Přála jsem si jedinou věc: aby mě našli mrtvou nebo umírající, až vejdou do pokoje. Neboť to, co by mě zabilo, není milostný žal, jejž se člověk vždy stydí přiznat — bylo by to ponížení. Chtěla jsem se pomstít za bezděčná mučení mých matek — chtěla jsem zemřít, abych je potrestala za to, že mi připravují takový život!
Il est impossible de raconter ma douleur, d’ailleurs il arrive un moment où on ne sait plus se plaindre. Ecrasée comme je le suis, de quoi voulez-vous que je me plaigne. Je désirai seulement une chose c’est qu’en entrant dans ma chambre on me trouvât morte ou mourante. Car ce qui me tuerait ne serait pas un chagrin d’amour qu’on est toujours confus d’avouer, mais ce serait l’humiliation. Je voulais me venger des tortures involontaires de mes mères, je voulais mourir pour les punir de me faire une pareille vie !
Collignon se, když vešla, příliš nepodivila, neboť shodou okolností už několik dní slibuji, že ulehnu, aby mě odvezli z Nice. „Co se děje?“ zeptala se teta, která vešla za ní. „Nic.“ „Jsi nemocná?“ „Ano, jsem nemocná.“ Osahala mi čelo. „Ale teplotu nemáš.“ „Prokažte mi laskavost a nechejte mě na pokoji.“ Vyšla ze strachu, aby mě nepopudila.
Collignon en entrant ne s’étonna pas trop, car il se trouve justement que depuis quelques jours je promets de me coucher pour qu’on m’emmène de Nice. — Qu’est-ce que c’est ? demanda ma tante en entrant après. — Rien. — Tu es malade ? — Oui, je suis malade. Elle me tâta le front. — Tu n’as pas de chaleur pourtant. — Faites-moi la grâce de me laisser tranquille. Elle sortit de crainte de m’irriter.
Zůstala jsem ještě chvíli pohřbena v sobě, necitelná, chladná — a najednou jsem propukla ve vzlyky bez jediné slzy. A nyní píši a zpívám, zatímco mě Audiffret poslouchá ze svého okna.
Je restai encore quelque temps abîmée, insensible, froide et tout d’un coup éclatai en sanglots sans verser une seule larme. Et à présent j’écris et je chante pendant qu’Audiffret m’écoute de sa fenêtre.
Tak tedy přišel ten urážlivý dopis, který ohlásil Bihovetz. „Způsobí vám schreck,3 jak se říká německy, urazí vás — ale zároveň zdá se, že právě z tohoto dopisu by vám mělo přijít vše dobré, co zde vidím: velké štěstí a později hodně, hodně peněz.“
Voilà la lettre froissante annoncée par Bihovetz arrivée. — Elle vous causera un schreck comme on dit en allemand, elle vous froissera, mais en même temps c’est de cette lettre qu’il semble que doit vous arriver tout le bien que je vois ici, un grand bonheur et plus tard beaucoup, beaucoup d’argent.
Vůbec nevidím, jak by tento dopis mohl být příčinou dobra, které mě potká. Potká mě! Ach — nečekám na ně; příliš často jsem čekala na dobro a ono se tvářilo, jako by přicházelo — ale nikdy nepřišlo.
Je ne vois pas du tout comment cette lettre peut être la cause du bien qui va m’arriver. Va m’arriver ! Oh ! je ne l’attends pas, j’ai trop souvent attendu le bien et il a eu l’air de venir mais n’est jamais venu.
„Všechny hořkosti se řeknou najednou,“ řekla jsem v Římě, když jsem mluvila o tom člověku — ani zdaleka jsem tehdy nečekala takové hořkosti jako tyto. Bála jsem se nanejvýš hořkosti jako s Audiffretem... A Audiffret! Vzpomínáte si, co vyprávěla malá Jeanne — co řekla Marie Audiffretová? „Řeknu Émilovi, aby k těm lidem nechodil — jsou to lidé bez jmění (to není pravda) a bez pověsti.“
— « Toutes les amertumes se diront ensemble » ai-je dit à Rome en parlant de cet homme, j’étais loin de m’attendre à des amertumes comme celles-là. Je craignais tout au plus une amertume comme avec Audiffret... Et Audiffret ! Vous souvenez-vous ce qu’a raconté la petite Jeanne, ce qu’a dit Marie Audiffret ! - « Je dirai à Émile de ne plus aller chez ces gens-là, car ce sont des gens sans fortune, (ça ce n’est pas vrai) et sans réputation. »
Ach! To je tedy pravda — jsem tedy opravdu...! Lépe být veřejnou ženštinou — aspoň je člověk tím, čím je — zatímco já! K čemu mi je moje ctnost! Nedává mi ani štěstí, ani jmění! Ach, toto postavení! Ale co jsem tedy udělala, dobrý Bože — co jsem udělala?
Oh ! c’est donc vrai, je suis donc véritablement... ! Il vaut mieux être une fille publique car on est ce qu’on est, tandis que moi ! Qu’ai-je à faire de ma vertu ! Elle ne me donne ni bonheur, ni fortune ! Oh cette position ! Mais qu’ai-je donc fait, Bon Dieu, qu’ai-je donc fait ?
U večeře jsem zastihla mámu celou v slzách — a pocítila jsem jakési uspokojení. Potom, když ona a teta seděly u mříže, šla jsem se k nim přidat. Nevím přesně, jak to začalo, ale máma řekla: „Doufám, že se brzy vdáš a tohle všechno skončí.“ „Mohu se vůbec vdát?“ vykřikla jsem s pohrdlivým úsměvem. „To jsou nápady — jen proto, že jeden Antonelli...“ „Ano, právě.“ „Pche! Antonelli — třetí syn, pronásledované dítě, které jako Paul utíkalo z domu a dělalo dluhy, aby mohlo do divadla! Paul se také naparoval a dvořil se... Dítě, nic.“ „Právě — je to lekce do budoucna. Když mě neuznali za vhodnou ani pro takové nic, oč více...“ „To jsou nápady, to jsou hlouposti! Pro dítě.“ „Ano — ale toto dítě způsobilo pěkný skandál.“ „Jaký skandál?“ „Ach, mluvíte-li takhle!“
A dîner j’ai trouvé maman tout en larmes et j’en éprouvai une espèce de satisfaction, puis quand elle et ma tante furent assises près de la grille j’allai les rejoindre. Je ne sais au juste comment cela a commencé mais maman a dit : — J’espère que tu vas bientôt te marier et tout cela finira. — Est-ce que je puis me marier, m’écriai-je avec un sourire de mépris. — Voilà des idées, parce qu’un Antonelli... — Oui, justement. — Peuh ! Antonelli, un troisième fils, un enfant persécuté, qui comme Paul s’enfuyait de la maison et faisait des dettes pour aller au théâtre ! Paul aussi prenait des airs et faisait la cour... Un enfant, un rien. — Justement, c’est une leçon pour l’avenir. Puisqu’on ne m’a pas jugée convenable pour un rien, combien plus.... — Voilà des idées, voilà des bêtises ! Pour un enfant. — Oui, mais cet enfant a causé un joli scandale. — Quel scandale ? — Oh ! si vous parlez comme ça !
„Ale slovo jsi mu přece nedala?“
— Mais tu ne lui as pas donné ta parole ?
„N... ne... ale ani jsem ho neodmítla, zkrátka vím, co říkám. To kvůli vám, kvůli těm informacím, těm ohavnostem, které o nás odsud psali, a všechno to padá na mě, jen na mě samotnou, a přitom jsem tu jediná, koho by se to nemělo týkat!“
— N... non.. mais je ne l’ai pas refusé, bref je sais ce que je dis. C’est à cause de vous, ce sont ces informations, ces horreurs qu’on a écrites d’ici et tout cela tombe sur moi, sur moi seule, tandis que je suis la seule ici que cela ne devrait pas regarder !
Dala jsem průchod zuřivosti a řekla jsem jim všechno, co jsem napsala tady; dodala jsem, že už to nemohu snést, že musí odjet do Ruska, že je mi jedno, jak soud tu záležitost rozhodne, že ve vězení člověk peníze nepotřebuje, kdežto já bych s nimi rozhodně nezůstala a nemám se čeho bát, protože můj život nemůže být horší, než je teď; že chci prodat vilu a nikdy se do Nice nevrátit. Že mám jen hanbu a skandál, že dokonce i Antonelli...
Je me déchaînai, furieuse, leur disant tout ce que j’ai dit ici, ajoutant que je ne pouvais plus supporter cela, qu’il fallait qu’elles allassent en Russie, que peu m’importait comme l’affaire serait jugée, qu’une fois en prison on n’a pas besoin d’argent, tandis que moi, certainement, je ne resterais pas avec elles et que je n’avais rien à craindre, car ma vie ne pouvait être pire qu’à présent, que je voulais vendre la villa, ne jamais revenir à Nice. Que je n’avais que honte et scandale, que même Antonelli...
„Ach! kdyby to byl aspoň nějaký velký kníže, ale bídák, kterého jsem si držela pro zábavu, a právě tenhle bídák si mě dělá pro smích!“ vykřikla jsem a s přízvukem hlubokého přesvědčení pokračovala: „Ostatně, copak si můžete myslet, že mi na tom člověku záleží! Jde o tu skutečnost, o ten čin, o tu špinavost té urážky!“
— Oh ! si c’était au moins un grand prince, mais un misérable que je retenais pour mon amusement et c’est par ce misérable que je suis bafouée ! - m’écriai-je, et, continuant avec un accent de profonde conviction : D’ailleurs pouvez-vous croire que je fasse cas de l’homme ! C’est le fait, c’est l’action, c’est la saleté de l’insulte !
„Jaké urážky?“
— Quelle insulte ?
„Té, o které se mluví v Římě i v Nice, protože Camprienová, která zná začátek, zná i konec.“
— Celle dont tout le monde parle à Rome et à Nice, parce que la Camprien qui sait le commencement sait aussi la fin.
„Camprienová ví, co jsem jí odpověděla: Poděkujte hraběnce Antonelliové za čest, kterou mi prokazuje, a řekněte, že nemám nic proti tomu mladému muži, ale že na provdání své dcery ani nepomýšlím dřív než za rok. Ostatně když si o nás zjišťují informace, musí jim to vyhovovat, vždyť jim dávám celý rok. A za rok uvidíme.“
— La Camprien sait ce que je lui ai répondu : Remerciez pour l’honneur que me fait la comtesse Antonelli et dites que je n’ai rien contre le jeune homme mais que je ne pense même pas a marier ma fille avant un an. D’ailleurs, puisqu’ils prennent des informations, cela doit leur convenir car je leur donne toute une année. Et dans un an nous verrons.
„To je jedno, to je jedno: je to hanba, skandál.“
— C’est égal, c’est égal : c’est une honte, un scandale.
„Jaký skandál?“
— Quel scandale ?
„Ten, když se muž chce s nějakou ženou oženit a pak couvne.“
— Celui, quand un homme veut épouser une femme et se retire ensuite.
„Ach! Inu, pravda, ta skutečná příčina toho všeho je, že tenhle bídák, tenhle zbabělec, tenhle podlý a nízký tvor tě nikdy... nemiloval! Lichotilo mu, že ho vlídně přijímá nejhezčí dívka sezóny, které si všichni všimli a o kterou se všichni zajímali, ačkoli nechodila do společnosti. A to je všechno. Copak je tohle láska! Nic než rozmar.“
— Oh ! ça, la vérité, la vraie cause de tout cela c’est que ce misérable, ce lâche, cet être vil et bas, ne t’a jamais... aimée ! Il était flatté d’être bien accueilli par la plus jolie fille de la saison, que tout le monde avait remarquée et dont tout le monde s’occupait bien qu’elle n’allât pas dans le monde. Et voilà tout. Est-ce que c’est de l’amour cela ! Rien qu’un caprice.
„Sám to řekl,“ vpadla jí do řeči teta.
— Il l’a dit lui-même, interrompit ma tante.
„Copak se člověk nechá zastavit,“ pokračuje máma, „když miluje!“
— Est-ce qu’on peut être arrêté, continue maman, quand on aime !
„Když odjel k pluku, mohl stejně dobře přijet sem,“ vmísila se do toho Dina.
— S’il est parti pour le régiment, il pouvait bien venir ici, se mêla Dina.
„Ano,“ řekla jsem na to, „ale kdyby ho vydědili, z čeho by se mnou žil! To není maličkost. Nevíte, jaké mravy panují v Římě.“
— Oui, dis-je alors, mais si on le déshéritait, de quoi irait-il vivre avec moi ! Ce n’est pas une bagatelle cela. Vous ne savez pas quelles sont les mœurs de Rome.
„Připusťme to všechno,“ řekla máma, „ať jsou krutí, neoblomní, dobře, ať nepřijede, tomu se dá rozumět, je příliš opatrný, aby se takhle otevřeně vzepřel, ale aby nenapsal ani slovo!“
— Accordons tout cela, dit maman, que l’on soit féroce, inflexible, bien, qu’il ne vienne pas, cela se comprend, il est trop prudent pour rompre en visière de cette sorte, mais qu’il n’écrive pas un mot !
„Ach! to je nepochopitelné! Dcero moje, dcero moje, takhle se nejedná, když má člověk vážné úmysly!“
— Ah ! voilà qui est incompréhensible ! Ma fille, ma fille, ce n’est pas ainsi qu’on fait quand on a des intentions sérieuses !
„Proč by o tom tedy mluvil s rodiči?“ zeptala jsem se, už zviklaná.
— Alors pourquoi en aurait-il parlé à ses parents ? demandai-je, ébranlée.
„Přece proto, aby si polepšil své postavení bitého psa, aby se na něj kvůli tomu plánu sňatku dívali trochu příznivěji, aby se trochu pozvedl.“
— Mais pour améliorer sa position de chien battu, pour que, pour ce projet de mariage on le regarde un peu mieux, pour se relever un peu.
Ach! je to pravda, je to pravda, pomyslela jsem si.
Oh ! c’est vrai, c’est vrai, pensai-je.
„Nikdy nemiloval,“ pokračovala máma, „když člověk miluje, jedná jinak, když člověk miluje, tak... tak podniká kroky!“
— Il n’a jamais aimé, continua maman, quand on aime on fait autrement, quand on aime on.... on fait des démarches !
„Ale vidíte, k čemu jsou kroky dobré,“ řekla jsem už slaběji...
— Mais vous voyez à quoi servent les démarches, dis-je plus faiblement..
„Nevím, proč se trápit, Nadine mi říká, že jí na nádraží řekl, že přijede, jestli mu otec dá peníze; totéž řekl i mně.“
— Je ne vois pas pourquoi se tourmenter, Nadine me dit qu’il lui a dit à la gare qu’il viendrait si son père donnait de l’argent ; la même chose il m’a dit à moi.
Ony nic nevědí; a koneckonců, co nevědí, je moje vina, a když jde o mou vlastní vinu, nestěžuji si na nikoho.
Elles ne savent rien elles, après tout, ce qu’elles ne savent pas est de ma faute, je ne me plains de personne quand il s’agit de ma propre faute.
Pak znovu začaly debaty o našem životě, o Tutcheffových, protože oni jsou příčinou všeho. Křičela jsem, že chci zemřít, že kdyby mě bylo dvacet, přála bych si, aby těch dvacet zemřelo jedna po druhé, jen proto: „abyste chcíply žalem!“
Puis recommencèrent les discussions sur notre vie, sur les Tutcheff, car ce sont eux qui sont cause de tout. Je criais que je voulais mourir, que si il y avait vingt moi-même, je voudrais que ces vingt mourussent l’une après l’autre pour : « vous faire crever de douleur ! »
Máma plakala, nabízela mi všechno, co měla, a nechávala si jen pět set franků ročně, aby mohla žít někde ve Švýcarsku.
Maman pleurait, m’offrait tout ce qu’elle possédait, se réservant cinq cents francs par an pour vivre quelque part en Suisse.
„Šla bych dělat služku, komornou, cokoli na světě,“ říkala se sepjatýma rukama a celá v slzách, „jen když budeš žít, kde chceš, jen abych nemusela slyšet takové řeči.“
— Je me ferais bonne, femme de chambre, tout au monde, disait-elle, les mains jointes et tout en larmes, pourvu que tu vives où tu veux, pourvu de ne pas entendre ce langage.
„Takové řeči!“ vykřikla jsem, „když je nevedu, myslím si je, když si je nemyslím, sní se mi o nich! Trpím stejně sama jako ve vaší společnosti, ale když jsem od vás daleko, máte klid, a proto vás chci pronásledovat, trápit!.. Nejde o to, abychom mluvily o vychování, které jste mi měly dát, nepotřebuji, abyste mi uváděly příklady, jsem tu paní, já poroučím, ať mě poslouchají! Tak je to!“
— Ce langage ! m’écriai-je, quand je ne le tiens pas, je le pense, quand je ne le pense pas, j’en rêve ! Je souffre autant seule qu’en votre société, mais quand je suis loin de vous vous êtes tranquilles, aussi veux-je vous persécuter, vous tourmenter !.. Il ne s’agit pas de parler de l’éducation que vous auriez dû me donner, je n’ai pas besoin que vous citiez des exemples, je suis la maîtresse, je commande, qu’on m’obéisse ! C’est ainsi !
Nikoho ani nenapadlo se bouřit, ale byla jsem bez sebe. Navrhovaly mi, abych žila s otcem a vzala si tři čtvrtiny tetina jmění. Odpovídala jsem, že bych žila třeba s ďáblem, jen abych mohla žít jako všichni slušní lidé.
On ne songeait pas à se révolter mais j’étais hors de moi. On me proposait de vivre avec mon père en prenant les trois-quarts de la fortune de ma tante. Je répondais que je vivrais avec le diable pourvu de vivre comme tous les honnêtes gens.
„Co jsem? Nic!“
— Que suis-je ? Rien !
Gioia je nevěstka, Amélie komorná, Ricci obchodník, a já, já! Tohle postavení je nesnesitelné, říkám vám, že už nemohu, že už nemohu! Mám dost všech těch hanebností! Všech těch lidí, kteří mi plivou do tváře! Antonelli je jen ukázka, varování, abych nešla dál!
Gioia est fille publique, Amélie est femme de chambre, Ricci est marchand, et moi, moi ! Cette position est intolérable, je vous dis que je n’en peux plus, que je n’en peux plus ! J’ai assez de toutes ces hontes ! De tous ces gens qui me crachent au visage ! Antonelli n’est qu’un échantillon, un avertissement de ne pas aller plus loin !
Jedním slovem, dnes jsem řekla všechno, všechno, co jsem napsala předtím i teď, a všechno, co si o té záležitosti myslím. Mluvila jsem jako posedlá, volila jsem ta nejtvrdší slova, ale možná mám omluvu. Zase mi řekli, že jsem přesycená, protože jsem měla všechno, po čem jsem toužila, a že sama nevím, co chci.
En un mot j’ai tout dit aujourd’hui, tout ce que j’ai écrit avant et à présent et tout ce que je pense de cette affaire. J’ai parlé comme une forcenée, usant des plus dures paroles, mais peut-être ai-je une excuse. On m’a encore dit que j’étais blasée parce que j’avais eu tout ce que j’ai désiré, et que je ne sais pas ce que je veux.
Uznáte, že tohle už je příliš.
Vous conviendrez que c’est trop fort.
Setmělo se a já si skryla tvář do paží opřených o kamennou podezdívku mříže.
Il s’est fait nuit et je cachai ma figure dans mes bras appuyés sur le soubassement en pierre de taille de la grille.
„Teď pláče Marie,“ řekla máma.
— C’est Marie qui pleure à présent, dit maman.
„Ano,“ řekla teta, která mi rozumí lépe nebo mě víc lituje.
— Oui, dit ma tante qui me comprend mieux ou qui me plaint davantage.
Neplakala jsem, ale ta slova mě rozplakala.
Je ne pleurais pas, mais ces mots me firent pleurer.
Pak znovu mluvily o Antonellim a já jim odpovídala, aniž jsem zvedla hlavu.
Puis elles parlèrent encore d’Antonelli et, sans lever la tête, je leur répondais.
„Neděláš dobře,“ říkala máma, „že ze všeho obviňuješ svou nešťastnou rodinu.“
— Tu as tort, disait maman, d’accuser de tout ta malheureuse famille.
„Vím, co říkám, odsud o nás napsali pěkné věci.“
— Je sais ce que je dis, on a écrit des belles choses d’ici.
„Za týden se dá zjistit, co napsali.“
— On peut savoir dans une semaine ce qu’on a écrit.
„A jak?“
— Et comment ?
„Když se zeptáme.“
— En le demandant.
„Koho?“
— A qui ?
„Antonelliho.“
— A Antonelli.
„Napíšu mu.“
— Je lui écrirai.
„Vy jste se zbláznily, dámy!“
— Vous êtes folles, mesdames !
„Pojedu do Říma,“ řekla máma.
— J’irai à Rome, dit maman.
Neodpověděla jsem nic; sama bych už byla v Římě, kdyby to neznamenalo přikládat Antonelliovým příliš velkou důležitost a dávat najevo přehnanou touhu vdát se za Pierra.
Je ne répondis rien, je serais déjà moi-même à Rome, si ce n’était donner trop d’importance aux Antonelli et montrer un désir exagéré de me marier avec Pierre.
„Napíšu mu,“ opakovala máma.
— Je lui écrirai, répétait maman.
„Odpoví vám, že neví, o čem mluvíte.“
— Il vous répondra qu’il ne sait pas de quoi vous lui parlez.
Walitský, který se vrátil z Monaka, večeřel, když jsme vešly do jídelny. Mluvilo se o Rusech a já dala najevo svůj odpor k těm drahým krajanům.
Walitsky, revenu de Monaco, soupait quand nous sommes entrées dans la salle à manger. On parla de Russes et j’exprimai mon dégoût pour ces chers compatriotes.
Ať nezapomenu napsat, že Nina píše dobrý, dlouhý dopis, dopis od srdce.
Que je n’oublie pas de dire que Nina écrit une bonne, longue lettre, une lettre du fond du cœur.
„Takže kdyby tě Miloradovitch požádal o ruku, odmítla bys ho?“ zeptala se máma, která na okamžik zapomněla, o čem jsme mluvily před chvílí.
— Alors si Miloradovitch te demande en mariage tu refuseras ? demanda maman oubliant un instant la conversation de tout à l’heure.
„Nepožádá,“ odpověděla jsem, „copak někdo žádá o ruku dívku, jako jsem já!“
— Il ne me demandera pas, répondis-je, est-ce qu’on demande une fille comme moi !
A měla jsem krutou radost, když jsem viděla, jak se jim do tváří vrací zdrcený výraz.
Et j’eus la féroce joie de les voir reprendre leur air consterné.
Jestli se teď nezabiju, je to jen proto, abych tu slávu nedopřála Pierrovi Antonellimu právě ve chvíli, kdy má vstoupit do společnosti a kdy by ho taková příhoda znamenitě postavila do popředí, protože by ji jistě přičítal mé lásce k němu.
Si je ne me suicide pas à présent, c’est uniquement pour ne pas donner cette gloire à Pierre Antonelli au moment où il va entrer dans le monde et où une pareille aventure le poserait admirablement, car il ne manquerait pas de l’attribuer à mon amour pour lui.
Jinak bych se zabila. Nelze si představit ten hluboký odpor a tu malomyslnost, které pociťuji. Láska! Ó slovo, které neznám! Copak mám místo pro lásku!
Autrement je me serais tuée. On ne peut se donner l’idée du dégoût profond et du découragement que j’éprouve. Amour ! O mot inconnu pour moi ! Est-ce que j’ai de la place pour l’amour !
Tak tedy tohle je pravda: ten člověk mě... nikdy nemiloval, díval se na sňatek jako na prostředek, jak se osvobodit (přesně jako já), jak si zjednat postavení.
Alors voilà la vérité, c’est que.. cet homme ne m’a jamais aimée, il a regardé le mariage comme un moyen de s’affranchir (juste comme moi), de se poser.
Pokud jde o jeho vroucí ujišťování, o těch nemluvím, nahlas jsem o nich nic neřekla, nevěřila jsem jim natolik, abych o nich mluvila vážně. Ta ujišťování mu ostatně posloužila k tomu, aby si získal mou přízeň, a to už je něco.
Quant à ces protestations, je n’en parle pas, je n’en ai rien dit tout haut, je n’y attachais pas assez de foi pour en parler sérieusement. Ces protestations lui ont servi d’ailleurs à obtenir mes bonnes grâces, c’est déjà quelque chose.
Neříkám, že vždycky lhal, člověk si skoro vždycky myslí, co říká, ve chvíli, kdy to říká, ale potom... Tak tedy. Byla jsem oklamána, a... a navzdory všem úvahám, navzdory evangeliu hořím touhou pomstít se! Dám si načas, buďte bez obav, a pomstím se... pokud mě ta chuť do chvíle, kdy to budu moci udělat, už nepřejde.
Je ne dis pas qu’il ait toujours menti, on pense presque toujours ce qu’on dit au moment où on le dit, mais après... Voilà donc. J’ai été trompée, et... et malgré tous les raisonnements, malgré l’Évangile, je brûle de me venger ! Je prendrais mon temps, soyez tranquille et je me vengerai... si au moment où je le pouvais faire l’envie ne m’en était encore passée.
Buďte bez obav, ta chuť mě nepřejde. Toužila jsem se pomstít Audiffretovi, toužím po tom dosud a pomstím se, až přijde příležitost.
Soyez tranquille, l’envie ne me passera pas. J’ai désiré me venger d’Audiffret, je le désire encore et me vengerai quand l’occasion viendra.
« Chi lungo a tempo aspetta « Vede alfin la sua vendetta.
Vrátila jsem se k sobě v jedenáct, napsala pár řádek a pak jsem najednou ztratila odvahu a dala se do pláče. Ach! vždyť jsem koneckonců jen dítě! Všechna ta trápení jsou pro mě samotnou příliš těžká! A chtěla jsem jít vzbudit tetu.
Je rentrai chez moi à onze heures, écrivis quelques lignes et puis tout à coup, perdant courage, je me mis à pleurer. Oh ! après tout je ne suis qu’une enfant ! Toutes ces peines sont trop lourdes pour moi toute seule ! Et je voulus aller réveiller ma tante.
Ale myslela by si, že pláču pro svou lásku... a to bych nesnesla. Bylo by spravedlivé říci, že tu láska nemá žádné místo. [Zrušeny 2 řádky] Teď se za to stydím. Malý chlapec, otloukánek podšitý darebákem a potažený jezuitou, dítě, Paul! A tohle jsem milovala! Pche! proč ne? Muž přece miluje kurtizánu, švadlenku, kdejakou ženskou z lůzy, venkovanku; velcí muži a velcí králové to tak dělali a nejsou kvůli tomu zneuctěni. Už jsem řekla, že jsem jako muž, měla jsem rozmary. Byla jsem zamilovaná do Antonelliho, není třeba do toho vkládat sentimentalitu, která neexistuje. Nemělo se to brát tragicky. Nebýt toho prokletého postavení mladé dívky, ani bych si s tím hlavu nelámala. Muž smí podle absurdních zákonů společnosti všechno, ale žena se musí šetřit. Jenže je to zatraceně k vzteku, být oklamána.
Mais elle penserait que je pleure mon amour... et je ne pourrais pas souffrir cela. Dire que l’amour n’a aucune place ici serait justice. [deux lignes cancellées] J’en ai honte à présent. Un petit garçon, un souffre-douleur, doublé d’un mauvais sujet et recouvert d’un jésuite, un enfant, un Paul ! Et j’ai aimé cela ! Bah ! pourquoi pas ? Un homme aime bien une cocotte, une grisette, une canaille quelconque, une paysanne ; de grands hommes et de grands rois ont fait ainsi et ne sont pas déshonorés pour cela. J’ai déjà dit que j’étais comme un homme, j’avais des caprices. J’étais amoureuse d’Antonelli, il n’y a pas besoin d’y mettre un sentimentalisme qui n’existe pas. Il ne fallait pas le prendre au tragique. Si ce n’était cette damnée position de jeune fille, je ne m’en inquiéterais seulement pas. Un homme peut tout, d’après les absurdes lois de la société, mais une femme doit se ménager. Seulement c’est vexant en diable d’avoir été trompée.
Div jsem nezešílela vztekem a bezmocí, bezmocí, protože své postavení nijak změnit nemohu; div jsem nezuřila, tak jsem měla napjaté nervy, a dala jsem se do zpěvu, to uklidňuje.
J’allais devenir folle de rage et d’impuissance, d’impuissance car il n’y a pas moyen de changer ma position, j’allais devenir enragée tant mes nerfs étaient montés, et je me mis à chanter, cela calme.
Quanti ce n’è che s’entendomi cantare,5 Diran: Viva colei che a il cor contento. S’io canto, canto per non dir del male! Faccio per revelar quel c’ho qui dentro, Faccio per revelar un’afflitta doglia, Sebbene io canto, di piangere ho voglia, Faccio per revelar l’afflitta pena, Sebbene io canto, di dolor son piena.
Quanti ce n’è che s’entendomi cantare, Diran : Viva colei che a il cor contento. S’io canto, canto per non dir del male ! Faccio per revelar quel c’ho qui dentro, Faccio per revelar un’afflitta doglia, Sebbene io canto, di piangere ho voglia, Faccio per revelar l’afflitta pena, Sebbene io canto, di dolor son piena.
Kolik je těch, kdo uslyší mě zpívat a řeknou: Ať žije ta, jež má srdce spokojené! Zpívám-li, zpívám, abych nemluvila zle, zpívám, abych vyjevila, co skrývám v srdci. Zpívám, abych vyjevila bolest, jež mě sužuje. Ať zpívám cokoli, chce se mi plakat; zpívám, abych vyjevila trýzeň, jež mě mučí... Ať zpívám cokoli, jsem zdrcena bolestí!
Combien il y en a qui m’écoutant chanter Diront : Vive celle qui a le cœur content ! Si je chante, je chante pour ne pas dire du mal, Je le fais pour révéler ce que je renferme dans mon cœur. Je le fais pour révéler une douleur qui m’afflige. Quoi que je chante, j’ai le désir de pleurer ; Je le fais pour révéler une peine qui me tourmente... Quoi que je chante, je suis accablée de douleur !
I kdybych tu zůstala celou noc, neřekla bych všechno, co chci říci, a kdyby se mi to podařilo, neřekla bych nic nového, nic, co jsem už neřekla.
Je resterais là toute la nuit que je ne dirais pas tout ce que je veux dire et, si je parvenais à le dire, je ne dirais rien de nouveau, rien que je n’aie déjà dit.
Ach, Bože, cítím se velmi provinile, že jsem dnes večer byla tak prudká, a skoro se Tě neodvažuji prosit, abys ke mně byl dobrý.
Ah ! mon Dieu, je me sens bien coupable d’avoir été si violente ce soir et je n’ose presque pas vous prier d’être bon pour moi.
Abys mě z toho vysvobodil! Tisíc hromů do... Ó! ó!
De me tirer de là ! Mille noms d’une... Oh ! oh !
Tak to tedy není výmysl, ta absolutní tyranie římských rodičů. Mluví se o ní v té knize, která je studií římských mravů. Ta kniha se v tolika bodech tak podobá mému příběhu, že ji spíš hltám, než čtu. Ten synovec monsignora, který se dělá liberálem, aby mohl strýci dělat špeha — Pietro není špeh... a kdo ví? Pak všechna ta rodinná ujednání, neuvěřitelná vláda otců, manželů. Přísnost k dětem, dcery držené jako v Orientu, „Ostatně, praví kniha, otec měl nad synem moc, absolutní moc; bez jeho svolení neměl Luigi na tomto světě ani groš.“
Ce n’est donc pas une invention, cette tyrannie absolue des parents romains. On en parle dans ce livre qui est une étude de mœurs romaines. Ce livre ressemble tellement à mon histoire, en tant de points, que je le mange au lieu de le lire. Ce neveu de monsignor, se faisant libéral pour être espion de son oncle, Pietro n’est pas espion.. et qui sait ? Puis tous ces arrangements de famille, la domination incroyable des pères, des maris. La sévérité avec les enfants, les filles tenues comme en Orient, « D’ailleurs, dit le livre, le père avait un pouvoir, un pouvoir absolu sur son fils, sans son bon plaisir, Luigi ne possédait pas un sou dans ce monde. »
Pak se tam mluví o Římě, o Římě tak klevetivém, kde se lidé zabývají sebemenšími věcmi, sebemenšími soukromými záležitostmi, které salonům poskytují zaměstnání a živí jejich rozhovory.
Puis on parle de Rome, de Rome si cancanière, où on s’occupe des moindres choses, des moindres affaires particulières qui forment les occupations et alimentent les conversations des salons.
Pak ta zbožnost, jakou lze vidět jen v Římě a kterou jsem pokládala za výmysl, za nemožnou věc. Ti muži, kteří se každý den modlí s rodinou růženec, ty hraběnky, které líbají ruku svým švagrům biskupům nebo kardinálům, na nichž závisí jejich jmění i postavení, na které se hledí jako na bohy a kteří vládnou celé rodině.
Puis cette dévotion qui ne se voit qu’à Rome, que je croyais une invention, une chose impossible. Ces hommes qui disent chaque jour le rosaire en famille, ces comtesses qui baisent la main à leurs beaux-frères évêques ou cardinaux, dont dépendent leur fortune et leur position, qu’on regarde comme des dieux et qui commandent à toute la famille.
Věru, věru, všechno, co jsem v Římě viděla a slyšela, se mi vrací na mysl a já jen žasnu nad tou podivnou směsí zbožnosti, prostopášnosti, náboženství, ničemnosti, poddajnosti, zkaženosti a prudérie, povýšené hrdosti a zbabělé nízkosti. Řím je vskutku město jedinečné, podivné, divoké a rafinované.
En vérité, en vérité, toutes les choses que j’ai vues et entendues à Rome me reviennent à l’esprit et j’ouvre de grands yeux en contemplant ce mélange bizarre de dévotion, de libertinage, de religion, de canaillerie, de soumission, de dépravation et de pruderie, de fierté hautaine et de lâche bassesse. En vérité Rome est une ville unique, bizarre, sauvage et raffinée.
Všechno je tam jiné než jinde. Člověku se zdá, že přišel na jinou planetu, než je Země.
Tout y est différent que chez les autres. On semble arriver sur une autre planète que la terre.
A vskutku Řím, který měl bájný počátek, bájný rozkvět a bájný úpadek, musí být něčím strhujícím a zvláštním, po stránce mravní i tělesné. Město Boží, město kněží, chci říci.
Et en vérité Rome qui a eu un commencement fabuleux, une prospérité fabuleuse, une décadence fabuleuse, doit être quelque chose de saisissant et d’à part, au moral et au physique. La ville de Dieu, la ville des prêtres, veux-je dire.
Od té doby, co je tam král, se všechno mění, a to ještě jen u liberálů; „černí“6 jsou pořád stejní. Proto jsem ničemu nerozuměla, co mi Antonelli říkal, a všechny jeho záležitosti jsem pokládala za bajky nebo za věci naprosto výjimečné, kdežto to bylo jen tak, jako všude v Římě.
Depuis que le Roi y est, tout change et encore ce n’est que chez les libéraux, les Noirs sont toujours les mêmes. C’est pour cela que je ne comprenais rien à ce que me disait Antonelli et regardais toutes ses affaires comme des fables ou des choses tout à fait à part, tandis que ce n’était que comme partout à Rome.
Že jsem musela narazit zrovna na tohohle obyvatele měsíce, starého měsíce, starého Říma, totiž na kardinálova synovce, a k tomu ještě synovce kardinála Antonelliho!
Faut-il que je sois tombée sur cet habitant de la lune, de la vieille lune, de la vieille Rome, c’est-à-dire un neveu de cardinal, et du cardinal Antonelli encore !
Pche! Pro mě, která miluji neobyčejné, je to zajímavé. Je to originální. Ne, je to přece jen... podivné, Řím a Římané.
Bah ! C’est curieux pour moi qui aime l’extraordinaire. C’est original. Non, c’est tout de même.... étrange, Rome et les Romains.
A pak ta hraběnka matka — v románu je to věrná kopie Camilly Folchi, hraběnky Antonelliové, otrokyně svého manžela, která chrání své syny; ti se v ní odvažují vidět matku, kdežto na otce hledí jako na všemocného a hrozného pána.
Et puis cette comtesse-mère, dans le roman est copiée sur Camilla Folchi, comtesse Antonelli, esclave du mari, protégeant ses fils qui osent la regarder comme leur mère tandis qu’ils regardent le père comme un maître tout-puissant et terrible.
Tu knihu jsem si měla přečíst, než jsem jela do Říma.
Il fallait lire ce livre avant d’aller à Rome.
Myslela jsem, že si Antonelli všechno, co mi říkal, vymýšlí, a ten strach z Otce jsem pokládala za výmysl, kterým mě chce oklamat. Ničemu z toho jsem nerozuměla, teď tomu sotva rozumím a divím se.
Je croyais qu’Antonelli inventait tout ce qu’il me disait, et cette crainte du Père, je la croyais une invention pour me tromper. Je ne comprenais rien de tout cela, je comprends à peine à présent et je m’étonne.
Ano, je to úplně jinak než u ostatních lidí.
Oui, c’est tout autrement que chez les autres hommes.
Když vám říkám, že ça étonne7: no ne! zase ta příšerná slovní hříčka.
Quand je vous dis que ça étonne : bon ! encore cet affreux jeu de mots.
Místo abych se divila, udělala bych lépe, kdybych vyprávěla, co vím o Římě a Římanech; to by udivilo mnohem víc než všechno moje divení a zvolání.
Au lieu de m’étonner, je ferais mieux de raconter ce que je sais de Rome et des Romains, cela étonnerait bien plus que mes étonnements et mes exclamations.
Víte, když byl Antonelli před šesti lety na smrt nemocný, dávala mu matka jíst proužky papíru, na nichž stálo donekonečna opakované slovo: Maria, Maria atd. atd. Bylo to proto, aby ho Panna Maria uzdravila. Možná proto se zamiloval do jedné Marie... ostatně velmi pozemské. Kromě toho mu místo léků dávali pít svěcenou vodu. Ale to ještě nic není. Postupně si vzpomenu na všechno; ostatně stačí si na všechno vzpomenout a najde se v tom spousta podivuhodných věcí.
Vous savez quand Antonelli, il y a six ans de cela, était mourant, sa mère lui faisait manger des bandes de papier sur lesquelles était ce mot répété sans fin : Maria, Maria etc. etc. C’était pour que la Vierge le guérît. C’est peut-être pour cela qu’il a été amoureux d’une Marie... très terrestre d’ailleurs. On lui faisait en outre boire de l’eau bénite au lieu de médecine. Mais ça ce n’est rien encore. Peu à peu je me souviendrai de tout, d’ailleurs qu’on se souvienne de tout et on y trouvera bien des choses curieuses.
Kardinál například blázen není, a když mu řekli, že se jeho synovec v klášteře napravuje, zasmál se a řekl, že je to bláznovství, že třiadvacetiletý muž nezmoudří po osmi dnech v klášteře a že jestli se zdá obrácený, je to proto, že potřebuje peníze.
Le cardinal, par exemple, n’est pas fou, lui, et quand on lui a dit que son neveu se corrigeait dans un couvent, il a ri en disant que c’était folie, qu’un homme de vingt-trois ans ne devient pas sage au bout de huit jours de cloître, et que s’il semble converti c’est qu’il a besoin d’argent.
Jak předpokládat, že Pietra miluji? Může člověk milovat, když si neváží? Jsem zamilovaná do milého zamilovaného chlapce a... kardinálova synovce. To je všechno.
Comment supposer que j’aime Pietro ? Peut-on aimer quand on ne respecte pas ? Je suis amoureuse d’un gentil garçon amoureux et... neveu du cardinal. Voilà tout.
Poznámky
Pozn. překl.: Nizza je francouzský název Nice — ale v italštině označuje také město Nizza Monferrato v Piemontu. Dopis tak absolvoval okružní cestu po Itálii, než dorazil do Nice. ↩
Pozn. překl.: Somnambula (médium v transu, věštkyně) — v 19. stol. oblíbená forma věštění a spiritismu v buržoazních kruzích. Collignon radí Marii navštívit věštkyni pro praktický účel (zjistit zloděje), zatímco Marie ji vyhledá z důvodů čistě emocionálních. ↩
Pozn. překl.: Německy Schreck — leknutí, šok, náhlý strach. Bihovetz (Bibi) občas vkládá do francouzštiny německé výrazy. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Chi lungo a tempo aspetta / Vede alfin la sua vendetta.“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky; Mariin vlastní francouzský překlad písně následuje hned v dalším odstavci, proto zůstává italština v textu. ↩
Pozn. překl.: „Černí“ (i Neri) — klerikální římská šlechta, která po roce 1870 zůstala věrná papeži a stranila se královského dvora. ↩
Pozn. překl.: Franc. „to udivuje“; vyslovuje se skoro stejně jako jméno Saetone — odtud „příšerná slovní hříčka“. ↩