Pátek, 23. června 1876

Hrdina románu se jmenuje Pietruccio — ale Irène ho nemiluje; miluje Leoneho, liberála, a on miluje ji. Pietro, hrabě Clementi, synovec kardinála, jenž dříve popouzel lid ke křiku a pod otcovskou vládou Pia IX. (Mastai Ferrettiho) už není ničím. Pietro, říkám, dělá, že je liberál — nepochybně proto, aby zradil, neboť jsem přesvědčena, že je příčinou neštěstí, jež postihnou Irène, jejího snoubence, jejího bratra atd. — a především Itálii.
Leone říká, že miluje Itálii více než Irène: „Itálie nade vše — i nad tebe samotnou.“ Totéž mi říkával můj vlastní přítel — a přiváděl mě tím dokonce k hněvu.
„Miluji vás,“ říkával, „miluji jen vás, zabiji se, přikážete-li — ale Itálie dříve než vy! Bude-li válka, opustím vás; bude-li mě má vlast potřebovat, obětuji sám sebe a obětuji jí vše.“ „Itálie dříve než já?“ volala jsem. „Ano — nade vše: Bůh a vlast.“ „Ach!“
Pak mi ani neodpovídal a s očima pozdviženýma kdovíkam se rozohňoval řečí o své vlasti. Jediný způsob, jak nezuřit, je splynout s tím člověkem a začít milovat jeho vlast jako on. Ach, ti muži! Říkají to jen z marnivosti, z afektace — je to pouhá poza! Ráda bych viděla muže postaveného mezi vlast a milovanou ženu — ale opravdu milovanou — a bylo by vidět, koho by si zvolil, kdyby ho nikdo nepozoroval.
Když se chystali na nádraží doprovodit Bibiho, napadlo mě jet tam také trochu koketovat — vždycky tam někdo přijíždí nebo odjíždí. Bylo velmi horko; obula jsem si žluté střevíce ve stylu Ludvíka XIV., oblékla sukni s vyšívaným lemem a přehodila si bédouinskou pláštěnku po tuniském způsobu — to jest s jednou paží přehozenou přes kapuci, která visí jako dlouhá kapsa pod paží. Vypadala jsem velmi neobvykle, ale velmi hezky.
Pak jsem četla — pak jsem plakala... při pohledu na portrét... Jak je to možné! Já se ráčím snížit k tomu, abych ho milovala, dívala se na něj, toužila po něm — a on to necítí, není z toho šílený štěstím, nemiluje mě dost na to, aby vše převrátil, nebo si rozbil hlavu o zeď!
Víte přece, jak pevně drží Antonelliové své děti — a přesto se prý v Římě říká, že právě oni dávají dětem nejvíc svobody. To vše jsou výmluvy, jen abych si mohla namlouvat, že za čtyři měsíce pojedu do Říma.
A pak... bude-li mě ještě milovat, budu jednat úplně jinak. Nemám na co brát ohledy a chci se pomstít kněžím — ne jako jsem se chtěla mstít bratru Émilovi, ne jako holčička — ale jak se sluší mstít, to jest potrestat římské kněze. Nebudu dělat výčitky, ale budu ho litovat kvůli jeho postavení — urazím ho tím soucitem. Zároveň budu mluvit o Itálii, o Vlasti, o budoucí velikosti této mladé země, jež potřebuje jednotu a klid, aby vzkvétala. Král, jenž jí stojí v čele, ústava, jež jí zaručuje bezpečnost. Král potřebuje dobrou vůli — a zvláště budoucí vláda, princ Humbert, princezna Markéta, ta princezna, již zbožňují, tak laskavá, tak půvabná — potřebuje být obklopena opravdovou oddaností. Za čas bude dvůr dost silný, aby nepotřeboval nikoho — ale v tuto chvíli není v Římě zakořeněn, a kdo by nyní přešel ke dvoru, zvláště je-li to muž vynikající rodinou nebo styky ve starém režimu, byl by přijat s otevřenou náručí a zahrnut přízní.
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Hezká pomsta! Kněží by z toho byli nadšeni — i kdyby pro formu křivili ústa.
A jak hrdá musí být ta, jež slouží takové královně, jako je Markéta — liberální, důstojné, štědré a půvabné. „Být komořím princezny Markéty!“ zvolal by jistě Pietro, tak jako to volával tolikrát, když líčil svá pronásledování.
„A přitom,“ řekl jednou na Pinciu, právě v den dostihů, „toho mohu snadno dosáhnout. Budou jen příliš rádi, že mají synovce moderního Richelieua. Jenže chápete — ne hned, protože jsem se vždy choval příliš špatně na to, aby po měsíci řádného chování věřili v mé obrácení. A pak jsem tak mladý — ale za čas bude stačit, abych chtěl. Chápete, nevychloubám se, madam — sama vidíte, jak věci stojí; ostatně to vše je díky mému strýci,“ dodával se smíchem.
Chápete, že muž takto nakloněný — muž, jehož přitahuje vše, co se třpytí, jejž povzbuzují všichni jeho liberální přátelé, jejž kněží honí a svazují, jejž stísňují rodiče — muž mladý, vznětlivý, velmi ctižádostivý, trochu pokrytecký, ba i falešný — chápete, že nebude těžké takového muže posunout tam, kam si sám nepřeje nic víc než jít. Ostatně nepřijme-li toto řešení, je dost rozumný a hluboký na to, aby si vedl ještě lépe — to jest stal se knězem a zdědil kardinálovo jmění. Ale ne — příliš miluje dobrý život, hlučný a rozmáchlý život, než aby na to přistoupil; přijme první řešení, k němuž ho popoženu... bude-li mě ještě milovat. Nebude-li mě již milovat — dělejme, že jsem nic neřekla.
Když čtu o revolucích, spiknutích, tajných spolcích, o piklích — je ze mě úplně jiný člověk; chtěla bych jednat. Jaká škoda, že jsem se nenarodila o deset let dříve — mohla jsem být přítomna definitivnímu sjednocení Itálie. Francouzská revoluce je příliš vzdálená — a pak to bylo dílo bezbožné, krvavé, prokleté. Rusko není ani trochu zajímavé — spiknutí proti Císaři, to snad ne! To by bylo zkázou země. Ale to, co se právě odehrálo v Itálii — totiž anexe Říma a před tím sjednocení ostatních států — to je dílo veliké a vznešené a člověk by byl více než šťastný, že smí bojovat pro takovou věc.
Ale je to minulost — a mně nezbylo co dělat. Bylo by co dělat hodně, kdyby bylo hodně lidí jako já; bylo by co bojovat proti té vznešené věci — vyhnat krále z Říma a znovu vystavět papežský trůn, přimět rozjitřený lid, aby zpíval chvalozpěvy Pánu. Vrhnout se do zbožnosti, povznést Velekněze a učinit ho opět Králem králů!
Hleďte, mám chuť nabídnout se Svaté Věci. A co — copak už lidé nevyváděli větší výstřednosti než tahle? Větší hlupáci než já přišli k jmění. Nemám nic výjimečného — ani jmění, ani jméno. Dosti bohatá, dosti hezká, dosti duchaplná, dosti malířka, dosti hudebnice. Takových je hodně — a nikdo si jich příliš nevšímá. Je pravda, že malba hodně slibuje — pomyslete, maluji teprve od ledna, pouhých pět měsíců a s jakými přerušeními! Katorbinsky mi dal celkem čtyřiatřicet hodin. A pak je zpěv — ale především mysleme na to, jak si zajistit náležité postavení ve společnosti. Na tom závisí můj klid — a s klidnou myslí mohu dělat mnohé věci. Ach, cítím v sobě ctižádost. To nemůže být nadarmo!
U sta hromů! Ten román mi hraje do noty. Domlouvají si schůzky na schodišti. Jako já.
Již jsem ležela, když mi přišlo na mysl, že kdyby mě skutečně miloval, mohl mi přece napsat. Při první obtíži se mě vzdal. Nestačilo, že ho nenávidím — mám jím ještě i pohrdat?

Poznámky

Pozn. překl.: Italská zdrobnělina jména Pietro — „Petříček“. Hrdina románu, synovec kardinála, nese totéž jméno jako Mariin Pietro Antonelli, rovněž kardinálův synovec — shoda, která Marii nemohla uniknout. ↩
Pozn. překl.: Rodné jméno papeže Pia IX. znělo Giovanni Maria Mastai Ferretti (1792–1878). V této době ještě vládl, ač těžce nemocen. ↩
Pozn. překl.: Střevíce s podpatkem a přezkou, oblíbený módní styl odkazující k dvoru Ludvíka XIV. V 70. letech 19. stol. prožíval revival jako historická módní reminiscence. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „bédouin“ — volný plášť s kapucí v arabském stylu. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Patria“ — vlast, otčina. Slovo neslo v té době silný náboj italského risorgimenta, hnutí za sjednocení Itálie. ↩
Pozn. překl.: Korunní princ Humbert (pozdější král Umberto I., vl. 1878–1900) a princezna Markéta Savojská (pozdější královna Markéta), jež byla v Itálii nesmírně oblíbená. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „ancien régime“ — tj. papežský Řím před annexí v roce 1870, kdy italská vojska obsadila město a ukončila světskou moc papežství. ↩
Pozn. překl.: Pincio — veřejné zahrady na pahorku Pincio v Římě, módní promenáda. Marie a Pietro se tam za jejích římských pobytů setkávali. ↩
Pozn. překl.: Kardinál Giacomo Antonelli (1806–1876), Pietrův strýc a mocný státní sekretář papeže Pia IX., býval pro svou politickou moc přirovnáván ke kardinálu Richelieuovi. ↩
Pozn. překl.: V roce 1870 italská vojska vstoupila do Říma a ukončila světskou vládu papežství. Tím bylo dovršeno sjednocení Itálie — otázka, která rozdělovala Evropu po celá desetiletí. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre“. ↩