Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota, 24. června 1876

Víte přece, jak pevně drží Antonelliové své děti — a přesto se prý v Římě říká, že jsou to rodiče, kteří dávají nejvíce svobody. To vše jsou výmluvy, jen aby mi řekli, že za čtyři měsíce pojedu do Říma.
A pak... bude-li mě ještě milovat, budu jednat úplně jinak. Nemám co šetřit a chci se pomstít kněžím — ne jako jsem se chtěla mstít bratru Émilovi, ne jako malé dítě — ale jak se sluší mstít, to jest potrestat římské kněze. Nebudu dělat výčitky, ale budu ho litovat kvůli jeho postavení — urazím ho tím soucitem. Zároveň budu mluvit o Itálii, o Patria, o budoucí velikosti tohoto mladého národa, jenž potřebuje jednotu a klid, aby vzkvétal. Král, jenž mu stojí v čele, ústava, jež mu zaručuje bezpečnost. Král potřebuje dobrou vůli — a zvláště budoucí vláda, princ Humbert, princezna Margherita, ta princezna, již zbožňují, tak laskavá, tak půvabná — potřebuje být obklopena skutečnými oddanými. Za čas bude dvůr dost silný, aby nepotřeboval nikoho — ale v tuto chvíli není v Římě zakořeněn, a kdo by nyní přešel ke dvoru, zvláště je-li to muž vynikající rodinou nebo styky s ancien régime, byl by přijat s otevřenou náručí a zahrnut přízní.
[poznámka]
Hezká pomsta! Kněží by z toho byli nadšeni — i kdyby pro formu křivili ústa. A jak hrdá musí být člověk na to, sloužit královně jako Margherita — liberální, důstojné, štědré a půvabné. — „Být komořím princezny Margherité!" — to by Pietro jistě zvolal, tak jako to volával tolikrát, když líčil svá pronásledování.
„A přitom," řekl jednou na Pinciu, právě v den dostihů, „toho mohu snadno dosáhnout. Budou jen příliš rádi, že mají synovce moderního Richelieuho. Jenže chápete — ne hned, protože jsem se vždy choval příliš špatně na to, aby po měsíci řádného chování věřili v mé obrácení. A pak jsem tak mladý — ale za čas bude stačit, abych chtěl. Chápete, nevychloubám se, Madame — sami vidíte, jak věci stojí; ostatně to vše je díky mému strýci," dodával se smíchem.
Chápete, že muž takto nakloněný — muž, jehož přitahuje vše, co se třpytí, jejž povzbuzují všichni jeho liberální přátelé, jejž kněží honí a svazují, jejž stísňují rodiče — muž mladý, vznětlivý, velmi ctižádostivý, trochu pokrytecký, ba i falešný — chápete, že nebude těžké takového muže posunout tam, kam sám nejlépe ví, kam chce jít. Ostatně nepřijme-li toto řešení, je dost rozumný a hluboký na to, aby si vedl ještě lépe — to jest stal se knězem a zdědil kardinálovo jmění. Ale ne — příliš miluje dobrý život, hlučný a prostranný život, než aby na to přistoupil; přijme první řešení, k němuž ho popoženu... bude-li mě ještě milovat. Nebude-li mě již milovat — dělejme, že jsem nic neřekla.
Když čtu o revolucích, spiknutích, tajných spolcích, o plánech a pikleích — stávám se úplně jinou; chtěla bych jednat. Jaká škoda, že jsem se nenarodila o deset let dříve — mohla jsem být přítomna definitivnímu sjednocení Itálie. Francouzská revoluce je příliš vzdálená — a pak to bylo dílo bezbožné, krvavé, prokleté. Rusko neposkytuje žádný zájem — spiknutí proti Císaři, to snad ne! To by bylo zkázou země. Ale to, co se právě odehrálo v Itálii — totiž annexe Říma a před tím sjednocení ostatních států — to je dílo veliké a vznešené a bylo by více než šťastné bojovat pro takovou věc.
Ale je to minulost — a mně nezbylo co dělat. Bylo by co dělat hodně, kdyby bylo hodně lidí jako já; bylo by co bojovat proti té vznešené věci — vyhnat krále z Říma a znovu vystavět papežský trůn, přimět rozjitřený lid, aby zpíval chvalozpěvy Pánu. Vrhnout se do zbožnosti, povznést Pontifika a učinit ho opět Králem králů!
Hleďte, mám chuť nabídnout se Svaté Věci. A co pak — copak se neprováděly větší extravagance než tato? Větší hlupáci než já udělali kariéru. Nemám nic výjimečného — ani jmění, ani jméno. Dosti bohatá, dosti hezká, dosti duchaplná, dosti malířka, dosti hudebnice. Takových je hodně — a nikdo si jich příliš nevšímá. Je pravda, že malba hodně slibuje — pomyslete, maluju teprve od ledna, pouhých pět měsíců a s jakými přerušeními! Katorbinsky mi celkem dal čtyřiatřicet hodin. A pak je zpěv — ale především přemýšlejme o tom, jak se slušně uplatnit ve světě. Na tom závisí můj klid — a s klidnou myslí mohu dělat mnohé věci. Ach, cítím se ctižádostivá. To nemůže být nadarmo!
Krucifix — ten román mě hojí. Domlouvají si schůzky na schodišti. Jako já.
Již jsem ležela, když mi přišlo na mysl, že kdyby mě skutečně miloval, mohl mi přece napsat. Při první obtíži se mě vzdal. Stačilo ho nenávidět — je třeba jím ještě i pohrdat?
Čekala jsem, až mě zavolají k obědu, když Walitsky přiběhl celý bez dechu říct mi, že dostal dopis od Antonelliho. Zčervenala jsem prudce a bez zvednutí očí od knihy, kterou jsem četla: „Dobře, dobře," řekla jsem, „a co vám píše?" — „Nedávají mu peníze — ostatně nevím, uvidíš, pojď."
Dávala jsem si dobrý pozor, abych nespěchala dolů — styděla jsem se ukazovat tolik zájmu — a i kdybych chtěla, nemohla jsem, tak jsem byla rozrušena a třásla se. Takže jsem se včera nemodlila nadarmo — ale udržovala jsem se co možná v neutrálních pocitech, abych nebyla příliš zarmoucena ani zklamána. Proti svému zvyku jsem byla jako první u stolu — pojídajíc... svou netrpělivost — ale nic neříkajíc.
„Je pravda, co mi Walitsky řekl?" zeptala jsem se konečně. — „Ano," odpověděla teta, „Antonelli mu píše." — „Walitský, kde je ten dopis?" — „U mne." — „Dejte mi ho." Ale místo aby mi ho dal, začal dělat tajemnosti a dráždit mě. Takže jsem, abych trochu nahnala strach, musela hodit na zem sklenici a svůj příbor.
Teta se rozkřičela a já řekla, že mě nesmějí rozčilovat — v tu chvíli přišla máma a dala mi za pravdu, což by mohlo vypadat podivně, kdyby neznala tu ukrutnou rodinnou zvyklost dráždit lidi až do zuřivosti. Když Collignon, tatínek a Walitský odešli z jídelny, požádala jsem znovu o ten dopis — a když mi řekli, že je u Walitského, vstala jsem, abych šla prohledat jeho pokoj. Tehdy mi ho máma šla přinést — byl u ní.
Ten dopis je datován 10. června — ale protože Antonelli napsal prostě Nizza, putoval nejprve do Nizzy v Itálii, než dorazil sem. Omlouvá se, že tak pozdě odpovídá na laskavý telegram pana doktora — ale, říká, strávil celý ten čas prosbami rodičů, aby mu dovolili přijet. Všechno jeho úsilí bylo marné — vůbec nechtějí o tom slyšet, takže přijet je mu naprosto nemožné; nezbývá mu než naděje v budoucnost, „která je vždy nejistá."
Dopis je italsky — čekalo se na překlad — ale neřekla jsem ani slovo a sebrala jsem svůj vlek se studovanou pomalostí, aby si nikdo nemyslel, že prchám udušena, vyšla jsem z pokoje, přešla zahradu s klidem na tváři a peklem v srdci.
Ó Bihovetz! Takže se kartám věřit musí! Kráčela jsem pomalu, ale mysl mi běžela, točila se v kruhu — myšlenky přicházely jedna na druhou, bojovaly spolu a přiváděly mě k šílenství.
Vypadá to, jako by odpovídal na prosbu! Vypadá to, jako by říkal, že je vše skončeno a přijímá to tak! To není odpověď na žertovný telegram přítele z Monaka — je to odpověď mně, je to oznámení... A to mně — mně, která jsem stála na vymyšleném výšinném místě a s pohrdlivě vytaženými rty si říkala, co si počnu „s tím chlapcem" — mně to říká! Mně odmítají! Mně, která jsem chtěla odmítat!
Naděje v budoucnost, mé plány — to vše směřovalo jen k pokusu: pokusila jsem se, a je mi prokázáno, že nic není! Slušní lidé mě pokládají za nehodnou — musím se tedy stát darebačkou! Zemřít? Bůh to nechce. Stát se zpěvačkou? Nemám ani dost zdraví, ani dost trpělivosti. Co tedy — co?
Vrhla jsem se do křesla a s blbě upřenýma očima do prázdna jsem se snažila pochopit dopis, přemýšlet o něčem. — „Chceš jít k somnambule!" zavolala máma ze zahrady. Ukradli jí třicet metrů sametu — a aby zjistila kdo zloděj, Collignon poradil navštívit somnambulu. — „Ano," odpověděla jsem a vstala celá strnulá. — „Kdy?" — „Hned teď." Cokoli, cokoli, cokoli — jen abych nezůstala sama v tom šílenství — jen abych před sebou utekla.
Somnambula se ukázala být pryč — dali nám adresu jiné, ta také byla pryč. Toto pobíhání v horku mi neudělalo ani dobře ani zle; vzala jsem hrst cigaret a svůj deník s úmyslem otravovat si plíce a zároveň psát žhavé stránky — ale zdálo se, že mě opustila veškerá vůle; kráčela jsem vzpřímená a pomalu jako ve snu ke svému lůžku a lehla jsem naráz, zatáhla krajkové závěsy.
Nelze vylíčit mou bolest — ostatně přichází chvíle, kdy člověk neumí už ani naříkat. Rozdrcena tak jako já, nač si chcete, abych stěžovala? Přála jsem si jedinou věc: aby mě při vstupu do pokoje našli mrtvou nebo umírající. Neboť to, co by mě zabilo, není milostný žal, jejž se člověk vždy stydí přiznat — bylo by to ponížení. Chtěla jsem se pomstít za nechtěná mučení mých matek — chtěla jsem zemřít, abych je potrestala za to, že mi tvoří takový život!
Collignon se při vstupu příliš nepodivil, neboť se stalo, že už několik dní slibuji ulehnout, aby mě odvezli z Nice. „Co se děje?" zeptala se teta vstoupivši za ní. — „Nic." — „Jsi nemocná?" — „Ano, jsem nemocná." Osahala mi čelo. — „Ale teplotu nemáš." — „Prokažte mi laskavost a nechejte mě na pokoji." Vyšla, bála se mě popudit.
Zůstala jsem ještě chvíli pohřbena v sobě, necitelná, chladná — a najednou jsem propukla v vzlyky bez jediné slzy. A nyní píši a zpívám, zatímco mě Audiffret poslouchá ze svého okna.
Tak tedy přišel ten urážlivý dopis, ohlášený Bihovetzem. — „Způsobí vám schreck, jak se říká německy, urazí vás — ale zároveň zdá se, že právě z tohoto dopisu by vám mělo přijít vše dobré, co zde vidím: velké štěstí a později hodně, hodně peněz."
Vůbec nevidím, jak může tento dopis být příčinou dobra, jež mě přijde. Mě přijde! Ach — nečekám na ně; příliš často jsem čekala na dobro a ono se tvářilo, jako by přicházelo — ale nikdy nepřišlo.
„Všechny hořkosti se řeknou najednou," řekla jsem v Římě, když jsem mluvila o tom člověku — ani zdaleka jsem tehdy nečekala takové hořkosti jako tyto. Bála jsem se nanejvýš hořkosti jako s Audiffretem... A Audiffret! Vzpomínáte si, co vyprávěla malá Jeanne — co řekla Marie Audiffretová? — „Řeknu Émilovi, aby k těm lidem nechodil — jsou to lidé bez jmění (to není pravda) a bez pověsti."
Ach! To je tedy pravda — jsem tedy opravdu...! Lépe být veřejnou ženštinou — aspoň člověk je tím, čím je — zatímco já! K čemu mi je moje ctnost! Neposkytuje mi ani štěstí, ani jmění! Ach, toto postavení! Ale co jsem tedy udělala, dobrý Bože — co jsem udělala?
U večeře jsem zastihla mámu celou v slzách — a to ve mně vyvolalo jakési uspokojení. Potom, když ona a teta seděly u mříže, šla jsem se k nim přidat. Nevím přesně, jak to začalo, ale máma řekla: — „Doufám, že se brzy vdáš a toto vše přestane." — „Mohu se vůbec vdát?" vykřikla jsem s pohrdlivým úsměvem. — „To jsou nápady — jen proto, že jeden Antonelli..." — „Ano, právě." — „Pfuj! Antonelli — třetí syn, pronásledované dítě, které jako Pavel utíkalo z domu a dělalo dluhy, aby mohlo do divadla! Pavel také si dával na sobě záležet a dvoříval se... Dítě, nic." — „Právě — je to lekce do budoucna. Když mě nepovažovali za vhodnou pro nic, oč více..." — „To jsou nápady, to jsou hlouposti! Pro dítě." — „Ano — ale toto dítě způsobilo pěkný skandál." — „Jaký skandál?" — „Ach, mluvíte-li takhle!"

Poznámky

Pozn. překl.: Italsky Patria — vlast, otčina. Slovo neslo v té době silný náboj italského risorgimenta, hnutí za sjednocení Itálie. ↩
Pozn. překl.: Francouzsky „starý režim" — tj. papežský Řím před annexí v roce 1870, kdy italská vojska obsadila město a ukončila světskou moc papežství. ↩
Pozn. překl.: Korunní princ Humbert (pozdější král Umberto I., vl. 1878–1900) a princezna Markéta Savojská (pozdější královna Markéta), jež byla v Itálii nesmírně oblíbená. ↩
Pozn. překl.: Pincio — veřejné zahrady na pahorku Pincio v Římě, módní promenáda. Marie a Pietro se tam za jejích římských pobytů setkávali. ↩
Pozn. překl.: Kardinál Giacomo Antonelli (1806–1876), Pietrův strýc a mocný státní sekretář papeže Pia IX., býval pro svou politickou moc přirovnáván ke kardinálu Richelieuovi. ↩
Pozn. překl.: V roce 1870 italská vojska vstoupila do Říma a ukončila světskou vládu papežství. Tím bylo dovršeno sjednocení Itálie — otázka, která rozdělovala Evropu po celá desetiletí. ↩
Pozn. překl.: Nizza je francouzský název Nice — ale v italštině označuje také město Nizza Monferrato v Piemontu. Dopis tak absolvoval okružní cestu po Itálii, než dorazil do Nice. ↩
Pozn. překl.: Somnambula (médium v transu, věštkyně) — v 19. stol. oblíbená forma věštění a spiritismu v buržoazních kruzích. Collignon radí Marii navštívit věštkyni pro praktický účel (zjistit zloděje), zatímco Marie ji vyhledá z důvodů čistě emocionálních. ↩
Pozn. překl.: Německy Schreck — leknutí, šok, náhlý strach. Bihovetz (Bibi) občas vkládá do francouzštiny německé výrazy. ↩